Na Velký pátek rozezní několik valašských údolí rachot řehtaček a klepačů. Hlas dřeva tak na čas nahradí vyzvánění zvonů (2011). Režie P. Jurda

Valašsko se čím dál více stává turistickým regionem, místní se stěhují za prací do měst a chalupáři pronikají i do zbylých enkláv, kde dřív žili převážně starousedlíci. Znamená to úplný zánik tradičního způsobu života a místní kultury?

Na samotě v Jezerném u Velkých Karlovic žije se svou ženou Barborou a čtyřmi syny Vít Kašpařík, který si zde postavil dřevěnici a živí se výrobou prastarých hudebních nástrojů. Ač není původem Valach, Valašsko se pro něj stalo srdeční záležitostí. Objevil zdejší kraj už jako dítě, když sem jezdil na salesiánská duchovní cvičení.

A není jediný, kdo se snaží navázat na přerušenou tradici. Komunita mladých rodin, která se setkává v dřevěném kostele ve Velkých Karlovicích, obnovuje místní zvyky, k nimž patří například velikonoční klepání. Malí Valaši rozezní na Velký pátek a Bílou sobotu několik karlovických údolí zvuky řehtaček a klepačů. Zvuky dřeva tak načas nahradí vyzvánění zvonů.

Dřevo je materiál, kterého se ruce Víta Kašpaříka dotýkají denně. Vyrábí především píšťaly z černého bezu, který je tvrdý a hutný a má měkkou duši. Vytváří ovšem i ochlebky a husle nebo tradiční valašský nástroj kobzu. Valaši se k muzicírování setkávali především po chalupách a my budeme také svědky takové hudební sešlosti. Vít Kašpařík zahraje po Valašsku na polozapomenuté nástroje se svými sousedy, manžely Mužíkovými.

Stopáž26 minut
Rok výroby 2011
 ST
ŽánrDokument