Historik Eduard Stehlík

Jste znám jako historik, který se specializuje na československé vojenské dějiny. Co vás nejvíce upoutalo na genealogii a pátrání po dávno zapomenutých osudech?

Přestože se dlouhá léta zabývám vojenskými dějinami a jsem tak vnímán především jako vojenský historik, není tato má profese od genealogie až tak vzdálená, jak by se mohlo na první pohled zdát. Již před řadou let, kdy se začínal rodit můj zájem o historii, tehdy v souvislosti s čs. pohraničním opevněním z let 1935–1938, jsem si totiž začal uvědomovat, že není důležité jenom to, kde která pevnost stojí, jak silné má stěny a jakými zbraněmi měla být vyzbrojena, ale také to, kdo ji projektoval, kdo ji vybudoval a kdo ji měl bránit. A tak jsem se čím dál tím více začínal zajímat o lidské osudy, abych si postupem času uvědomil, že je to právě tato otázka, tedy úloha konkrétních lidí v dějinách, co mne zajímá nejvíce.

Máte už i vy sám přehled o svém rodu? Pokud ano, dopátral jste se nějakých skutečností, které jste nečekal?

Pokud jde o můj vlastní rodokmen, jsem klasickým zhmotněním přísloví „kovářova kobyla chodí bosa“. Ne snad, že bych o svých předcích nevěděl vůbec nic (dobral jsem se do počátku 19. století), ale vzhledem k tomu, že část z nich pochází z Francie a část z území bývalé Podkarpatské Rusi, jde o pátrání poměrně složité a časově dosti náročné. Nicméně právě spolupráce na tomto seriálu mě přivedla k rozhodnutí již toto pátrání dále neodkládat a pustit se do toho, jak to vlastně je s tím mým „tajemstvím rodu.“ Velké objevy na mne tak možná ještě čekají.

Můžete jako vojenský historik říct, jak moc znesnadňují nynější pátrání po rodových kořenech obě světové války, které proběhly ve 20. století?

Obě světové války, které se ve 20. století krvavě přehnaly světem, za sebou zanechaly nesmazatelné stopy nejen na osudech miliónů lidí, ale mnohdy i na archiváliích, v nichž bychom rádi objevili něco o našich předcích. Mnoho archivů a matrik shořelo během bojů, či byly zničeny při náletech a pátrání po rodinných dějinách některých z nás je tak často velice komplikované, ne-li nemožné. Na druhou stranu však musím říci, že v tomto ohledu jsou na tom naši genealogové ještě poměrně dobře, neboť území naší republiky se až na smutné výjimky nestalo dějištěm velkých bitevních střetnutí. Většina archivních fondů tak byla uchráněna před zánikem. Zahraniční badatelé jsou na tom mnohdy mnohem hůře. Pokud však hovoříme o válkách, je zapotřebí zmínit i to, že právě v souvislosti s nimi a v neposlední řadě i s donedávna u nás existující základní vojenskou službou, obsahují naše archivy (především pak Vojenský ústřední archiv) naopak neuvěřitelně bohatý a často bohužel opomíjený genealogický materiál.

Jste známý tím, že jste na téma vojenství bádal i v archivech za oceánem. Jak si oproti nim stojí archivy na našem území? Jsme v něčem pozadu či naopak dominujeme?

Díky své profesi jsem měl opravdu možnost studovat v mnoha zahraničních archivech jak v Evropě, tak i v USA a musím zodpovědně konstatovat, že není možné říci, zda jsou ty naše v něčem výrazně horší nebo lepší. Velké rozdíly v přístupu k badateli můžete totiž nalézt nejen mezi některými zeměmi, ale i uvnitř jednoho jediného státu. Obecně však mohu konstatovat, že bez ohledu na to, zda jde o hypermoderní „továrny na informace“, jakými jsou bez pochyby americký Národní archiv ve Washingtonu (NARA) nebo britský Národní archiv v Kew, jež jsou vybaveny tou nejmodernější technikou, či o maličké univerzitní archivy, nakonec zjistíte, že tím největším bohatstvím, které ten či onen archiv má, jsou opět jen a jen lidé. Právě na nich, na kvalitních, odborně zdatných a ochotných archivářích nakonec záleží úspěch badatele.

Jaký osud, který jste v archivech objevil, vám nejvíc utkvěl v paměti?

Bezpochyby je to tragický osud až do nedávna zcela zapomenutého důstojníka Karla Lukase, rodáka z Brníčka u Zábřehu na Moravě, muže, který prošel v letech první světové války našimi legiemi v Rusku a ve Francii a po jejím skončení zastával v prvorepublikové armádě řadu významných funkcí. Po okupaci zbytku ČSR v březnu 1939 se zapojil do protinacistického odboje v řadách Obrany národa, před hrozícím zatčením ze strany gestapa odešel za hranice a působil v naší armádě ve Francii a později se stal náčelníkem štábu naší brigády ve Velké Británii. Spolu s britskou armádou se však zúčastnil i bojů v severní Africe, kde byl raněn, v roce 1943 se zapojil do vylodění spojenců v Itálii a o rok později byl účasten na přípravách známého spojeneckého vylodění ve Francii (operace Overlord). Následně odjel do USA, kde až do roku 1947 zastával funkci vojenského a leteckého atašé. Za prokázané hrdinství byl mnohokrát vyznamenán našimi i spojeneckými řády a medailemi. Po únoru 1948 byl však jako pro nový komunistický režim nespolehlivý důstojník z armády vyhozen a v květnu 1949 ubit příslušníky Státní bezpečnosti. Ne však pro své protikomunistické smýšlení a činnost, ale proto, že se kdosi chtěl zmocnit stříbrošedé limuzíny Packard, kterou si z USA do Československa přivezl. Nesmím však zapomenout ještě na jeden osud. Osud ne jednoho člověka, ale celé vesnice a jejích obyvatel, vesnice, kterou se již dlouhá léta zabývám. Jmenovala se Lidice.