Necháváme žít příběh

Josef Abrhám V hlavní roli kancléře Riegra se objeví Josef Abrhám. „Každý člověk je někdy vtipný, někdy dojemný a někdy směšný. Takový je život a tak chci svou roli hrát. Bez všech těchto poloh by byla pouhou karikaturou," řekl herec o postavě, kterou ztvárňuje na filmovém plátně. „Můj hrdina zosobňuje svým způsobem modelový osud. Prožil významný, více či méně bohatý život, který v dosavadní podobě končí. Rieger v téhle fázi života neví, co bude dál. Má normální lidské vlastnosti a zároveň i povahu, která, řekněme, není úplně běžná. Zastával vysoký post, a když si na to člověk za dlouhou dobu zvykne, pak, když to najednou není, prožívá velkou změnu a na ni každý v životě reaguje různě. Ani on to nesnáší lehko, postupně se ale smiřuje s tím, že všechno kolem přestává fungovat jako dřív a skončí tím, že musí opustit přepychový dům a neví, kam vlastně jít… V určité míře zažije podobnou změnu každý z nás, jde o to, jak se s tím dokážeme vyrovnat, jak se dokážeme adaptovat,“ říká Josef Abrhám o postavě kancléře Riegra.

Dagmar Havlová Není tajemstvím, že hlavní ženskou postavu – Riegrovu přítelkyni Irenu – připravoval autor již v divadelní verzi jako úlohu pro svou ženu, herečku Dagmar Havlovou. „Role Ireny byla psána pro mne, ale nikoliv o mně,“ připomíná představitelka filmové Ireny a doplňuje: „Byla jsem u vzniku hry, kdy ji Václav psal, a četla jsem první rukopis, takže jsem měla možnost sledovat, jak se vyvíjela. Hrála jsem ji nesmírně ráda. Snažila jsem se v Ireně odkrýt nejniternější zákoutí své duše. A ta divadelní Irena, kterou jsem studovala a kvůli nemoci pak nemohla hrát, mi pomáhala ve znalosti textu, který jsem si ještě i po těch dvou letech pamatovala, ale ve filmu jsem začínala s čistým stolem. Každý režisér má jinou představu, a tak i každý herec uchopí pokaždé postavu z jiné strany.“

Jaroslav Dušek Riegrovým protihráčem je náměstek Klein, muž, který se brutálním způsobem dere na jeho místo. Ve filmu roli ztvárnil Jaroslav Dušek. „Postava je v textu jasně popsána, repliky jsou dané. Jediné, co jsme dolaďovali, byl kostým. Tam jsem dal několik podnětů a některé z nich pan režisér přijal. Výborně třeba rozvinul Kleinovu práci s polštářkem. Však uvidíte,“ slibuje herec. Všichni účastníci natáčení se shodli na tom, že v průběhu letních měsíců se na place v České Skalici vytvořila velmi tvůrčí a zároveň rodinná atmosféra. Celý štáb stmelovala vůle po co nejlepším výsledku. „Pan režisér Václav Havel, natáčel svůj první celovečerní film a neustále opakoval, že vlastně netuší, jak se to dělá. Tím v každém ze zúčastněných vyvolal pocit, že je třeba mu pomoci,“ vzpomíná Jiří Macháček, který ve filmu hraje bezostyšného bulvárního novináře. „To bylo příčinou takové kolektivní snahy, takové vůle vyhovět režisérovi, jakou jsem na žádném jiném natáčení nezaznamenal. K tomu bylo vidět, že ho ta práce obšťastňuje, a to nás motivovalo taky. Navíc jsme věděli, že další film už točit nebude, že to je jen jednou a dost, takže jsme se mohli přetrhnout, aby byl spokojen. A nemluvím jen o hercích. Viděl jsem to na celém štábu. Ještě jsem nepracoval s režisérem, který by dokázal prosadit svou vůli tak hluboce, a při tom tak nepostřehnutelně, jako režisér Havel.“

Eva Holubová „Bylo to úžasné setkání,“ souhlasí herečka Eva Holubová. „Sešla se tam filmařská elita, ale na to, jak obrovské mají všichni zkušenosti, do toho dávali – možná díky Václavovi, tomu fluidu, které vyzařuje – takové to začátečnické nadšení. To znamená, že dělali víc, než museli, víc než se od nich očekávalo. Občas se mi až chtělo plakat dojetím. U Havla je výborné, že se neprožívá, mluví jasně, stručně a výstižně. Je velmi vědomý režisér se smyslem pro humor, ale ještě je tam něco nad tím. Dívá se na svět z nadhledu,“ svěřuje se představitelka Moniky, nejlepší kamarádky Ireny.

Stanislav Zindulka „Vaškova režie spočívala v tom, že nám nechával naprostou svobodu, a když se mu něco nelíbilo, tak to velmi důrazně, ale klidně dal najevo a nakonec vždycky dosáhl svého,“ charakterizuje režisérův přístup Dagmar Havlová. „Spolupráce s každým režisérem bývá odlišná, dokonce někdy je jiná spolupráce se stejným režisérem na jiném filmu,“ říká Jaroslav Dušek a pokračuje: „Setkání s Václavem Havlem jako režisérem bylo znamenité. Byl připraven, jako autor znal svůj text dokonale, věděl, co chce od herců, nekřičel, nerozčiloval se, a dokonce se natáčením i bavil. Byla to radost. Neobvyklé bylo, že znal všechny repliky přesně zpaměti, takže každou naši nepřesnost ihned vlídně začistil.“ „Žádný stres, žádné napětí,“ říká Josef Abrhám o atmosféře natáčení. „Václav Havel má mimořádný dar poznat, že je to dobře. Že je zbytečné něco dalšího zkoušet, jet další klapku. Řekl jen: To je dobré, to se mi líbí. Ono to tak většinou bývá, že vlastně jenom jedna klapka je povedená. Spojení autora Havla s režisérem Havlem bylo, myslím, v tomto případě šťastné. Nechávali jsme žít příběh, díky tomu jsme byli uvolnění.“ „Věřte mi, zažil jsem hodně natáčení, ale takovou pohodu, jaká byla ve Skalici, snad nikdy,“ svěřuje se i Stanislav Zindulka, představitel trochu popleteného Riegrova sluhy.