Pod Velkou čínskou zdí (3/3)

Moderní Čína očima zvídavého českého dokumentaristy Petra Hartla

Cestovatelé, kteří poprvé přistanou na pekingském letišti a očekávají chudou a špinavou metropoli komunistické Číny, bývají často zaskočeni jeho moderní architekturou, kvalitní dálniční sítí, obchody s nejmodernějšími produkty a hotely všech známých řetězců. Poslední reformy v kapitalistickém duchu změnily Peking v moderní město s mimoúrovňovými křižovatkami, s auty všech světových značek, s čistým metrem, olympijským stadiónem a velmi zřetelnou péčí o zeleň v centru i okolí. Počet obyvatel se blíží závratným 20 miliónům.

Když popojedete trochu dál na nějaké předměstí, dostanete se i do spleti úzkých uliček, kde život pulzuje trochu jinak. I tady vás ale překvapí energie a optimismus současných Číňanů, kteří zažili sociální, kulturní i hospodářský rozvrat minulého století. Jen osobních aut se v Pekingu prodalo v srpnu roku 2010 přesně milión. Ranní a odpolední špička je zde opravdu mohutná. V rámci odlehčení smogu proto nesmíte jednou týdně vyjet se svým autem do ulic města. Zato v sobotu a neděli můžete jezdit dle libosti. I zde však potkáte na ulicích spoustu kol, motorek a tříkolek všeho druhu. Zároveň jezdí po Pekingu linkové autobusy a v podzemí metro. Jízdenka je opravdu za lidovou cenu – za pouhých 18 korun můžete jezdit bez omezení po celém Pekingu. A to je prosím rozloha města 16 800 kilometrů čtverečních, což je přibližná plocha Belgie!

Zvláštní kapitolou jsou v Číně taxíky. Zatímco v Šanghaji jezdí jen vozy značky Volkswagen, v Pekingu jsou to jen Hyundai. Když máte mapu a ukážete řidiči kam chcete, odvezou vás všude za velmi slušnou cenu. Nás to z centra k čínské zdi, což je asi 80 km, stálo 150 korun. Dlouhou cestu vám zpříjemní televize. Také byl jsem poučen, že když nabídnu taxikáři tuzér, tak se smrtelně urazí. Zkusil jsem to a byla to pravda.

V roce 2008 Peking pořádal s úspěchem XXIV. letní olympijské hry. Číňané celkem vybojovali přesně 100 medailí a celkově se umístili hned za Spojenými státy.

Od přátel jsem se dozvěděl několik užitečných rad: Vždycky si zujte boty, když vstupujete do čínského domu. Při setkání s čínskou rodinou vždy pozdravte nejdříve nejstaršího člena. Dostanete-li dárek, odložte ho a otevřete až později, abyste nevypadal lakotně. Podávejte věci vždy oběma rukama, znamená to, že dáváte vše, co máte.

Rychlý rozvoj v 90. letech 20. století znamená pro mnohé Číňany poprvé v novodobé historii možnost vybrat si téměř cokoliv z nepřeberného množství spotřebního zboží. Také jsem si u přátel vyzkoušel, že i zde se vyplatí kupovat většinu věcí přes internet. Navíc se za zboží platí až po donášce, což má tu obrovskou výhodu, že když se třeba na poslední chvíli rozhodnete, že se vám zboží nelíbí, prostě si ho zase kurýr odveze.

Reklama nás vybízí k návštěvě Velké čínské zdi. Tak pojďme! Stavba Velké čínské zdi začala již roku 221 před naším letopočtem. Tehdy se jednalo spíše o propojení již existujících částí opevnění nezávislých čínských království. V roce 2009 čínské úřady ohlásily, že našly dosud neznámé zbytky opevnění a čínská zeď tedy nyní měří celkem 8851 kilometr. Zeď většinou probíhá po hřebenech hor v šířce kolem 5–8 metrů u paty a dosahuje výšky až 10 metrů. Každých několik set metrů je tato stavba zesílená věžemi, které sloužily jako pozorovací a signální stanoviště, skladiště zbraní a v případě nutnosti i jako útočiště obránců. Celkový počet věží se odhaduje na 25 000.

K předávání zpráv používaly strážní hlídky kouřové signály. Například v mingském období znamenal jeden kouřový signál počet 100 nepřátel, dva signály 500 a tři signály přes 1000 nepřátelských bojovníků. Dým vznikal zapálením hnoje. Zeď mohla sice uchránit Čínu před menšími útoky a nájezdy, velkou invazi však zastavit nedokázala. Stráže bylo možné vždy podplatit. Stalo se tak i ve 13. století, kdy mocný vládce Čingischán se svými mongolskými vojáky zeď překonal, vtrhl do Číny a většinu jejího území si podrobil. Tehdy prý řekl: „Síla zdi záleží na odvaze těch, kteří ji brání.“

Ani tady nás ale neminou všudypřítomní prodavači suvenýrů. Narazíte zde i na toalety. Říká se, že dveře starých čínských toalet jsou oddělené jen nízkou přepážkou, prý aby se dala lehce navázat přátelská konverzace s osobou sedící vedle nás.

Navštívíme nedaleké Zakázané město, které bylo od 15. století sídlem celkem 24 císařů. Zakázané město je celé obehnáno 12 metrů vysokou a 8,5 metrů širokou zdí a 52 metrů širokým vodním příkopem. Za ním se mohl zdržovat, ale někdy byl také násilím držen, jen císař se svým doprovodem. Palác netvoří jen jedna rozsáhlá budova, jak jsme tomu zvyklí v Evropě. Místo je naopak tvořeno řadou místností a budov, které jsou spojeny průchody, a proto připomínají malé město. Je zde přes 9 000 místností v 800 budovách. Za nejvyšší slávy jen personál kuchyně čítal okolo 5 000 kleštěnců.

Okolní Peking bylo vždy rozsáhlé ploché město, protože žádná jeho budova nesměla být až do 20. století vyšší, než Sál Nejvyšší harmonie. Až do roku 1911 bylo Zakázané město pro veřejnost zcela nedostupné, ale ani předtím a ani potom to nemělo vůbec lehké. Například v 17. století ho zapálili Mandžuové, posléze ho zase vyplenili Japonci a nakonec i čínští nacionalisté při svém útěku na Taiwan v roce 1949. Celé Zakázané město je od roku 1987 na seznamu světových památek UNESCO.

Jak to vypadá na druhé straně za dvanáctimetrovou zdí – na Náměstí Brány nebeského klidu? Vlevo vedle portrétu Mao Tse-Tunga nad vstupní branou je v čínštině napsáno vládní heslo: „Ať žije Čínská lidová republika“. Z této brány vyhlásil Mao republiku v roce 1949. Pokud jste ochotni podrobit se osobní prohlídce, můžete na bránu vystoupit také a vyhlásit si, co chcete. Náměstí jsme si shodou okolností prohlédli na den přesně 20 let od nepokojů v roce 1989. Mezi výpravami čínských turistů se procházel značný počet policistů v uniformách, viděli jsme i pochodující vojáky a policejní antony. A kolik členů tajné policie zde tohoto krásného slunného dne bez smogu stráží současný komunistický režim, můžeme jen těžko odhadnout.

Ale zpět do ulic moderního města. V průběhu staletí si Peking zachoval své pravidelné rozvržení. Nízko položené ulice jen 40 metrů nad mořem, se navzájem protínají v pravých úhlech a Zakázané město se nachází uprostřed.

Muž není mužem, pokud nevlastní dům, říká se dnes v Číně. Materialismus vtrhl naplno i do partnerských vztahů. Ten kdo se chce dnes oženit, má jako majitel bytu nebo dokonce domu mnohonásobně větší šanci na trvalý vztah a tím i na vysněné založení rodiny. Trochu jsem se poptal na ceny a přátelé mi řekli, že například v centru Pekingu přijde takový devadesátimetrový nový byt asi na našich 5 miliónů korun. Na byt momentálně nemáme, tak se spokojíme s nákupem posledních suvenýrů a vydáme se na cestu domů…

Přehrát video