V roce 2000 natočil režisér Matej Mináč dokument o zachránci šesti set šedesáti devíti českých židovských dětí, kterým umožnil odjet z Československa do Anglie.

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

V prosinci 1997 našel režisér Matej Mináč v knize "Perličky dětství" od Věry Gissingové zmínku o záchraně českých dětí, které byly odvezeny do Anglie a vychovány adoptivními rodiči. Tento příběh ho natolik zaujal, že ho nejdřív zakomponoval do celovečerného hraného filmu "Všichni moji blízcí". Scénář napsal Jiří Hubač a producenti filmu byli Jiří Bartoška a Rudolf Biermann. Film byl uveden na mnoha filmových festivalech a získal deset prestižních ocenění. Ve filmu ztvárnil postavu Nicholase Wintona známý herec Rupert Graves. Zároveň s natáčením hranného filmu "Všichni moji blízcí" začal režisér Matej Mináč pracovat společně se strihačem a producentem Patrikem Paššem také na dokumentárním filmu o této záchranné misi.

"Co by dnes filmaři dali za to, kdyby mohli natočit dokument osobně s Oscarem Schindlerem nebo s Raoulem Wallenbergem. Pan Winton je dnes poslední žijící záchrance tak velkého počtu lidí. A pro nás filmaře to byl závazek zachytit jeho jedinečný příběh viděný jeho očima" - řekl Matej Mináč.

V roce 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, se podařilo 29letému anglickému burzovnímu makléři panu Nicholasi Wintonovi a jeho spolupracovníkům vypravit z Prahy, z Wilsonova nádraží 6 vlaků, a tak zachránit 669 českých dětí z rodin komunistů, sociálních demokratů, spisovatelů a židů. To znamená, že ne všechny děti byly židovského původu. Téměř žádný z jejich rodičů válku nepřežil. Panu Wintonovi je dnes už 92 let a žije v Maidenheadu poblíž Londýna. Žije celkem obyčejným životem. Nejvíce ho baví práce na zahradě, výborně vaří a i dnes sám cestuje kamkoliv.

Nicholas Winton padesát let o své záchranné misi v Praze mlčel. Pomoc dětem pro něj byla pouhá epizoda v jeho životě. Ani samotné děti nevěděly, komu vděčí za svou záchranu. Až v roce 1988 Wintonova manželka Greta našla na půdě knihu dokumentů, pocházely z doby před začátkem války. V knize byly nalepené fotografie dětí, naléhavé dopisy od jejich rodičů a telegramy, které tehdy pan Winton rozesílal. Greta snesla svazek dolů a zeptala se manžela, co s tím má udělat. "Co by, vyhodíme to. Jsou to jen staré papíry," odpověděl Nicholas. Greta ale poznala, že drží v rukou velkou vzácnost. Kniha, která je dnes uložena v památníku v Yad Vashem v Jeruzalémě, se dostala do rukou historičky Elisabeth Maxwellové, vdovy po tiskovém magnátu Robertu Maxwellovi. Té se podařilo najít desítky "Wintonových dětí" a tím to celé začalo…

Před Vánocemi 1938 se tehdy mladý úředník londýnské burzy Nicholas Winton chystal na lyžařskou dovolenou do Švýcarska. Mohl si ji dovolit. Byl svobodný a slušně vydělával. Plánovanou cestu však zhatil jediný telefonát. Jeho přítel Martin Blake v Praze pracoval pro organizaci, jež pomáhala ohroženým občanům s odjezdem do emigrace. Nicholas Winton se k Blakeovi připojil. Tato změna znamenala záchranu pro 669 dětí.

Winton viděl žalostnou situaci uprchlíků ze Sudet a intuitivně cítil, že Hitler brzo obsadí zbytek Čech a že všichni lidé na Hitlerově černé listině budou v ohrožení života. Neexistovala žádna organizace, která by pomáhala ohroženým dětem. A tady Winton našel prostor pro svou vlastní pomoc. Rozjel akci, pro kterou není žádné srovnání. Oslovil vlády těch států, o kterých se domníval, že by ohrožené děti mohly přijmout. S kladnou odpovědí se setkal jen u Švédska a pak také u své vlastní země. Britská vláda přislíbila přijetí dětí mladších 18 let, pokud ovšem bude o ně v Británii postaráno a pokud někdo složí za každé z nich 50 liber na pokrytí nákladů na jejich návrat do vlasti.

Nicholas Winton bojoval na dvou frontách. Svůj pražský stan rozbyl v Grand hotelu Šroubek (dnes Evropa) na Václavském náměstí. K rohovému stolu do hotelové kavárny za ním chodili vyděšení rodiče, kterým často jen velmi pomalu a postupně docházelo, jaké nebezpečí jim a jejich dětem hrozí. Viděli, že jediným způsobem, jak zachránit alespoň děti, je svěřit je tomuto mladému, obrýlenému muži - Nicholasi Wintonovi. A ten dělal vše pro to, aby jejich důvěru nezklamal. "Mysli pozitivně! Mysli velkoryse! A nikdy neříkej, že něco nejde. Nikdy se nevzdávej." - to byly zásady, kterými se řídil. Brzy otevřel kancelář ve Voršilské ulici, vedením pověřil Trevora Chardwicka. Před kanceláři se brzy tvořily dlouhé fronty. Gestapo o této činnosti vědělo, sledovalo ji, ale nijak proti ní nezasáhlo. Druhým Wintonovým bojištěm pak byl nenápadný dům v londýnském Heamsteadu. Odsud hledá pěstounské rodiny a shromažďuje finanční prostředky na celou akci.

"Jak někdo projevil zájem a řekl, že by třeba přijal osmiletou holčičku, hned jsem mu poslal tucet fotografií různých osmiletých děvčátek, ať si vybere. Možná to někomu může připadat jako nepřípustně komerční jednání s lidskými bytostmi, ale fungovalo to. A fungovalo to rychle," říká Nicholas Winton o své tehdejší činnosti. První vlak s dětmi odjíždí z Prahy 14. března 1939 a po něm až do 2. srpna odjede sedm dalších. Celkem odjelo 669 dětí. Bezúhonný úředník Nicholas Winton neváhá v případě nouze potřebné dokumenty i padělat. A dělá to dobře. Řada dětí odjela z Prahy s falešnými britskými vstupními povoleními. Na oklamání německých hlídek to stačilo a britští úředníci již dostali doklady pravé. Nicholas Winton ví, že i několikadenní prodleva by mohla ohrozit životy těch, za které se cítil zodpovědný. A budoucnost mu, bohužel, dává za pravdu.

Největší transport je připraven na 1. září 1939. Malí cestující už byli na svých místech, vlak se ale nerozjel. V Evropě začala válka a nacisté nedali pokyn k odjezdu. 250 dětí muselo vystoupit. Místo do Londýna je později už jiné vlaky odvezly do Terezína a nebo do Osvětimi. Ani jedno z nich válku nepřežilo.

Tři roky hledal režisér Mináč se svými spolupracovníky - Martinou Štolbovou a Patrikem Paššem v archivech v Čechách, na Slovensku, v USA, v Británii, v Izraeli, v Německu, Rakousku jedinečné záběry a fotografie z té doby. Našli opravdové skvosty: ve Federálních archivech Spojených Států ve Washingtonu našli například šot z Prahy z roku 1939 - poslední loučení dětí se svými rodiči.

"Byl jsem celkem ohromen, když jsem najednou viděl ve dvou záběrech pana Wintona, jak drží a usmívá se na malé dítě s čepicí. Jen si to představte! Mladej kluk téměř ilegálně vyváží děti z protektorátu, falšuje doklady, je pod stálým dohledem gestapa, které ho v Praze kdykoliv mohlo unést. A tu najednou zjišťuji, že existuje šot s mladým Wintonem, který natočili Američané a nikdy ho nesestříhali a ani nepromítali. V Českém národním filmovém archivu jsme zase našli celý film, ve kterém jsou záběry se zachráněnými dětmi v české škole ve Walesu. Práce na tomto dokumentu byla pro mě skutečnou detektivkou. Mnoho překvapivých věcí jsme například zjistili v Yad Vashem v Tel Avivu" - řekl Matej Mináč.

Po dobu práce na dokumentu jsme se zkontaktovali asi s padesáti "Wintonovými dětmi" z celého světa. Byli mezi nimi světoznámé osobnosti jako Joe Schlesinger (přední reportér kanadské televizní stanice CBC, který nám ve filme vytvořil průvodce, Karel Reisz - nestor britského filmu a režisér "Francouzovy milenky" s Merlyn Streepovou a Jeremy Ironsem), spisovatelka Věra Gissingová, autorka řady dětských knížek jako i bestselleru "Perličky dětství", Hugo Marom - známý architekt letišť, Tom Schrecker - jeden z vydavatelů Reader's Digest a Lord Alfred Dubs - exministr Blairovy vlády. Skoro všichni nám v rozhovorech potvrdili, že cítí určitý morální závazek za svoji záchranu. Tom Graumann (křesťanský misionář) pomohl některým rodinám emigrovat z Ruska do USA, adoptoval několik dětí, Amos Ben Ron pracuje jako dobrovolník v dětské nemocnici, Joseph Girvat adoptoval dvě děti, Věra Gissingová bezplatně pořádá cykly přednášek z novodobé historie pro školy v Británii. Jakoby všichni měli nějaký chytlavý virus.

"Zjistili jsme, že 'Wintonovým virem' nejsou zasažené jen děti, ale také už i my a naši spolupracovníci. Například Janusz Stoklosa, když viděl, že na jeho honorář už prostě nezbývají peníze, bez problémů se ho vzdal. Jen aby smysluplný projekt spatřil světlo světa."

Anglická královna Alžběta II. vyznamenala pana Nicholase Wintona Řádem britského Impéria za jeho zásluhy pro společnost a prezident Václav Havel ocenil Wintonův čin Řádem TGM.

16. září 2001 měl film premiéru v Laterně Magice v Praze. Zúčastnili se jí pan Winton s rodinou a přiletělo mnoho zachráněných dětí z celého světa. Například Lady Milena Grenfell Baines, Tom Schrecker, Susan Medas. Přijde také Elisabeth Maxwell, hudební skladatel Janusz Stoklosa, spoluproducent a střihač filmu Patrik Pašš.

Film byl uveden v Německu a ve Velké Británii. V USA byla premiéra filmu ve Wiesenthalově centru v Los Angeles (konala se tu i premiéra Schindlerova seznamu), kde byla panu Wintonovi slavnostně odevzdaná cena Simona Wiesenthala.

Stopáž60 minut
Rok výroby 2001
 ST 4:3
ŽánrDokument

Všechny koprodukční filmy České televize