Pokusy v ovzduší

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 9  
Sdílet
| Poslat odkaz

Filmové připomenutí poměrně nedávného období v historii lidstva, kdy odpalování jaderných náloží v atmosféře nebylo ani technickým, ani morálním problémem. Americký dokument

„Horká válka“ v roce 1945 skončila. Ale už za historicky krátkou dobu se začaly psát anály „studené války“. Neodmyslitelně do nich patřily atomové a později také vesmírné závody mezi oběma supervelmocemi. Vědci i vojáci chtěli získat co nejvíce informací o účincích jaderných zbraní. Politici těmito „zkouškami“ pak v kritických chvílích zkoušeli chladnokrevnost druhé strany. V průběhu padesátých a počátkem šedesátých let tak došlo ke stovkám pokusných jaderných výbuchů. V dnešní době to zní neuvěřitelně, ale většina těchto testů byla provedena Spojenými státy a SSSR v atmosféře naší planety. Do „jaderného klubu“ vstoupily časem stejným stylem i Velká Británie a Francie. V roce 1963 byla nakonec podepsána mezinárodní dohoda o zákazu atmosférických testů, ale už o rok později vstoupil do „klubu“ další gentleman, který dohodu nepodepsal a neřídil se jí – ČLR.

První balistická raketa na světě

V roce 1944 nasadila německá Luftwaffe při bombardování Anglie střely V-1. V obyvatelích budily strach, ale dalo se proti nim poměrně účinně zasahovat protileteckou palbou. Modernějším střelám V-2 se už prakticky bránit nedalo. Na cíl dopadaly rychlostí téměř 3000 km/h. Tato první balistická raketa na světě byla Hitlerovou „zbraní odplaty“, vkládal do ní veliké naděje na zvrácení průběhu války. V-2 byla vyvíjena pod dohledem generála Waltera Dornbergera a konstruktéra Wernera von Brauna ve středisku poblíž německé vesnice Peenemünde. Čtrnáct metrů dlouhá raketa dokázala dopravit hlavici o hmotnosti jedné tuny do vzdálenosti 240 km. V roce 1944 jich bylo na Londýn a belgické Antverpy vypáleno víc než 3000 a způsobily smrt 5000 lidí.

Na konci války padly téměř všechny zbylé rakety V-2 do rukou spojenců. Von Braun a jeho tým se vzdali Američanům. V rámci operace Paperclip se pak do Spojených států dostalo dalších asi 120 německých raketových konstruktérů. A vědci, kteří se podíleli na vzniku V-2, začali vyvíjet zbraně pro americkou armádu. Část německého raketového arzenálu, vyškolené specialisty a technickou dokumentaci však získali i Sověti. Stalin velmi rychle pochopil politický a strategický význam takovýchto zbraní a nechal zbudovat základnu u vesničky Kapustin Jar. První kopie V-2 byla vyrobena už z ruských součástek. Raketa R-1 měla dolet 300 km. Do výzbroje byla zařazena roku 1950.

Závody ve zbrojení

Vývoj raket ve Spojených státech zpočátku postrádal přiměřenou podporu ministerstva obrany. Ačkoliv za jediný spolehlivý způsob mezikontinentálního transportu jaderných zbraní byly považovány strategické bombardéry, výzkum se soustředil na taktické systémy krátkého doletu. Američané své priority přehodnotili, když v srpnu roku 1949 Sovětský svaz odpálil vlastní jadernou bombu. Technické úspěchy protivníka je zaskočily a financování vývoje balistických raket se proto výrazně zvýšilo.

Jedinou cestou, jak zajistit úplnou bezpečnost Spojených států, byla balistická raketa odpalovaná přímo z americké pevniny, a tak armáda zahájila program vývoje řízené střely s doletem 800 km. Vyvíjela se i vodíková puma, kterou by mezikontinentální balistická raketa unesla. Jaderná zkouška Castle Bravo v únoru 1954 prokázala, že pokud se pro fúzi použije tuhé palivo, je snížení hmotnosti hlavice skutečně možné. Teď šlo o to zajistit, aby se vodíková puma během 30 minut dostala do vzdálenosti 9000 km. Výsledkem byla raketa Atlas A.

Na základě zprávy svého poradce, profesora Jamese Killiana, udělil v létě roku 1955 prezident Eisenhower programu mezikontinentálních raket nejvyšší prioritu. Letectvo zahájilo práce na vývoji první balistické rakety středního doletu pod označením Thor. Zkušební program však provázely četné problémy a Sověti mezitím připravili Spojené státy o dvě významná prvenství – vypustili první umělou družici Země a zároveň i první mezikontinentální balistickou raketu. Mnohem důležitější než vypuštění osmdesátikilového Sputniku však byla skutečnost, že raketa R-7 mohla unést termojadernou hlavici o síle pěti megatun. Ozbrojené síly Spojených států byly tímto vývojem zaskočeny. Urychlily výrobu střel Thor i vývoj rakety Atlas, ale výsledky byly stále neuspokojivé.

Sovětský vůdce Nikita Chruščov využil situace a na půdě Valného shromáždění OSN výhrůžně prohlásil: „Máme atomové i vodíkové pumy. Máme mezikontinentální rakety. V tomto ohledu jsme prokázali svou jasnou převahu.“ Varoval, že může do druhého dne vypustit deset nebo i dvacet nových družic, přičemž každý start bude stát tolik jako super raketa, kterou Spojené státy navíc ještě ani nemají.

Nečekaný objev v magnetickém poli Země

31. ledna 1958 vynesla raketa Jupiter C na oběžnou dráhu první umělou družici Spojených států – Explorer 1. Při té příležitosti došlo k nečekanému vědeckému objevu. Přístroje odhalily pás nabitých elektrických částic zachycených v magnetickém poli Země, rozprostírající se ve vzdálenosti od 800 do 60 tisíc km nad zemským povrchem. V období zvýšené sluneční aktivity množství zachycených částic ve van Allenově pásu – název dostal podle vedoucího projektu doktora Jamese van Allena – stoupá a během geomagnetických bouří se jim občas podaří proniknout do atmosféry, kde způsobují barevnou polární záři. Předpokládalo se, že kdyby se do několikasetkilometrové výšky umístil zdroj vysokoenergetických elektronů, stačila by atomová exploze o síle jedné megatuny a americké satelity by byly vyřazeny z provozu.

Tato teorie se stala podnětem ke spuštění tajného programu Argus. Jeho cílem bylo blíže prozkoumat jevy související se zachytáváním relativistických elektronů v magnetickém poli Země, jako následku jaderné exploze ve velké výšce. Zjistit parametry těchto jevů bylo nezbytné k vytvoření spolehlivých odhadů jejich vojenského významu. Bylo velmi pravděpodobné, že půjde o zcela zásadní poznatky.

V dubnu 1958 uskutečnilo ministerstvo obrany jednu z nejrozsáhlejších utajovaných operací všech dob. V oblasti tzv. jihoatlantické anomálie, kde se radiační pásy nejvíce přibližují zemskému povrchu, byly z paluby vojenské lodi Norton Sound odpáleny tři rakety X-17A a ve výšce 480 km vybuchly jaderné hlavice o síle jedné kilotuny. Podle předpokladů putovaly nabité částice podél siločar magnetického pole Země a dočasně vytvořily nový radiační pás. Tím se potvrdilo, že jadernou explozí v ionosféře je možné způsobit cílené výpadky rádiové komunikace.

Chvilka zdánlivého klidu

V říjnu 1958 vstoupil v platnost výnos amerického prezidenta Eisenhowera, který armádě odebral řízení vesmírného programu a předal je NASA. Tato kosmická agentura také řídila vypouštění meteorologických, navigačních a komunikačních satelitů za účelem mírového vědeckého výzkumu. O měsíc později zahájily v Ženevě Spojené státy, Velká Británie a Sovětský svaz jednání o zákazu jaderných zkoušek. S výjimkou tří francouzských testů na Sahaře si svět od atomových výbuchů na příštích 34 měsíců oddechl. Zastavení zkoušek zbraní hromadného ničení ovšem nijak nebránilo dalšímu vývoji nosných systémů. Ještě v tentýž měsíc dopravila mezikontinentální raketa Atlas A cvičnou hlavici do vzdálenosti 10 tisíc km doprostřed jižního Atlantiku a během dalších dvou let bylo do výzbroje zařazeno dvanáct raket Atlas D.

První základnu zabezpečenou proti nepřátelskému útoku převzalo velitelství strategického letectva v dubnu 1960. Střely byly umístěny v betonových krytech. Ještě větší ochranu poskytovala podzemní sila, do kterých byly umisťovány nové rakety Titan. Ty byly mohutnější a měly větší nosnost než střely řady Atlas. První verze, označené jako Titan 1, nesly bojovou hlavici o síle 4 megatun. Jejich nástupce Titan 2 se stal největší balistickou raketou v arzenálu Spojených států. Přestože byly při jejich vývoji zužitkovány zkušenosti z programu Atlas, ani v tomto případě neprobíhaly letové zkoušky hladce.

Do konce roku 1961 bylo na území Spojených států rozmístěno 57 raket Atlas. Vojenské stratégy však stále zneklidňovala potenciální převaha protivníka. Sovětské rakety R-9 a R-16, každá s doletem 9600 km, byly přímou odpovědí na americký Titan 1.

Kdo měl navrch?

Zvýšená ostražitost vůči sovětskému raketovému programu vedla ke zdokonalení sledovací techniky. V létě roku 1960 pořídila první americká špionážní družice s krycím jménem Corona snímky podezřelých základen, z nichž vyplynulo, že sovětský arzenál tvoří jenom šest mezikontinentálních střel. Tolik propagovaná převaha byla tedy pouhou fikcí.

Základním nedostatkem amerických i sovětských raket bylo používání obtížně skladovatelného tekutého paliva, navíc každému startu předcházelo riskantní a zdlouhavé tankování. Čas přitom hrál zásadní roli. Balistická střela po odpálení přeletí nad pólem během patnácti minut a na odpověď tak zbývá velmi krátká doba. Rakety s tuhým palivem mohou odstartovat okamžitě. Výsledkem výzkumu v této oblasti byla výroba střely Minuteman - první mezikontinentální balistické rakety s tímto druhem pohonu. Ale Spojené státy si dobře uvědomovaly, že jejich převaha v počtu střel je pouze dočasná. Podceňovat sovětskou schopnost vyvíjet nové jaderné zbraně by bylo krátkozraké.

Ostatně 30. října 1961 se Sověti odpálením termonukleární pumy o síle 57 megatun zasloužili o nejsilnější atomový výbuch v dějinách. O měsíc později pak uskutečnili několik výškových explozí, ze kterých získala data podobná výsledkům amerických zkoušek Teak a Argus. S ohledem na obavy, že Sověti vyvíjejí střelu schopnou zneškodnit každou raketu odpálenou z území Spojených států, se v průběhu roku 1962 myšlenka na vytvoření antibalistických systémů stala velice aktuální. Byly proto vyvíjeny vícečetné hlavice se samostatným naváděním, čímž by se možnost jejich zneškodnění jedinou střelou značně ztížila.

Spojené státy usilovně vyvíjely vlastní antibalistickou raketu Nike Zeus. Potřebná data k vyladění obranného systému se však dala získat pouze při dalších výškových jaderných explozích. Většina experimentů se soustředila na narušení telekomunikací, na elektromagnetický impuls a na výpadky a poškození radarů. Vzhledem k poruchám, které způsobily zkoušky operace Argus, však vyvolaly tyto tzv. duhové bomby u světové veřejnosti nepříznivý ohlas.

V roce 1962 proběhly další testy. První zkouška ze série Fishbowl měla krycí jméno Starfish Prime. Nálož nesla raketa Thor odpálená z Johnstonova ostrova. Po explozi ve výšce 400 km vystoupala ohnivá koule k Van Allenovu pásu a vyvolala bouřlivé světelné úkazy. Elektromagnetický impuls zasáhl Havajské ostrovy, způsobil četné elektrické zkraty a výpadky radarů. Sprška vysoce nabitých částic se rychle rozšířila do prostoru, kde se pohybují umělé družice Země. První telekomunikační satelit Telstar 1 vypuštěný den po výbuchu Starfish byl poškozen pásem intenzívní radiace a o sedm měsíců později se odmlčel úplně. Tři a půl dne po explozi přestala vysílat britská vědecká družice a navigační satelit amerického námořnictva. Ukázalo se, že bez patřičné ochrany je elektronika umělých vesmírných objektů vůči elektromagnetickému záření velmi zranitelná.

Jaderné zkoušky ohrožují astronauty

Netrvalo dlouho a do Washingtonu dorazila sovětská nóta, žádající o zastavení jakýchkoliv dalších zkoušek, neboť ohrožují zdraví jejich kosmonautů na oběžné dráze. V září 1962 byl prezident informován, že během zkoušek může k ozáření kosmonautů skutečně dojít, ale navzdory tomu se Spojené státy pokusily uskutečnit test, který by to dokázal. Astronaut Wally Schirra odstartoval s kosmickou lodí Mercury 8 3. října 1962. Vybaven byl filmovými dozimetry monitorujícími míru ozáření kabiny i skafandru. Zkouška, při níž měla být ve výšce 800 km, v těsné blízkosti van Allenova pásu, odpálena megatunová bomba, však byla nakonec pod tlakem světového veřejného mínění zrušena. Jaderné zkoušky se dostaly do rozporu s programem pilotovaných letů.

Kubánská krize

Tou dobou americká vláda měla podezření na nárůst sovětské vojenské aktivity na Kubě a na rozmisťování útočných raket středního doletu. Proto prezident Kennedy 24. října 1962 nařídil námořní blokádu ostrovního státu. Téhož dne explodovala krátce po startu sovětská sonda Mars vypuštěná z Bajkonuru. Trosky rakety byly zaznamenány americkým systémem včasného varování, který situaci málem vyhodnotil jako útok proti Spojeným státům.

V dalších dnech události nabíraly rychlý spád. Uprostřed eskalujícího mezinárodního napětí proběhla 25. října úspěšná zkouška, při níž byla z Vanderbergovy letecké základny v Kalifornii cvičně odpálena mezikontinentální balistická střela. A 28. října uskutečnili pro změnu Sověti jadernou zkoušku, při níž odpálili tři balistické rakety.

Den nato Chruščov uznal, že se kubánská krize stala velmi hazardní hrou, a rázná odpověď ze strany Spojených států ho nakonec přiměla, aby rakety z kubánského ostrova stáhnul. Ale ještě 1. listopadu neměl Bílý dům stále potvrzeno, že střely na Kubě byly deaktivovány. Navzdory vyhrocené situaci uskutečnily obě země téhož dne výškové jaderné exploze. Hrozilo nebezpečí, že se události vlivem nějakého nenadálého vývoje – ať už dílem nehody nebo náhody – tak vyostří, že dojde k válce. Poslední atmosférické testy však předznamenaly začátek jednání, která byla v roce 1963 zakončena podpisem smlouvy o zákazu jaderných zkoušek v ovzduší.

Doba míru?

V roce 1965 dospěl Washington k přesvědčení, že Sověti nemají dostatek dálkových bombardérů a proto není nutné dále investovat do kontinentálního systému protivzdušné obrany. Největší hrozbu pro Spojené státy tak představovaly neustále rostoucí počty sovětských mezikontinentálních raket. Během závodů ve zbrojení se arzenál Sovětského svazu rozrostl na 1500 střel nesoucích jaderné hlavice. Na americké straně bylo 1000 raket a dvojnásobný počet hlavic.

Americké mezikontinentální rakety Minuteman měl chránit před sovětským útokem systém Safeguard. Jeho vývoj stál více než 20 miliard dolarů a do provozu byl uveden 1. října 1975. Ale už v roce 1976 nechalo ministerstvo obrany celý systém deaktivovat. Důvodem byly stálé technické potíže i změněná politická situace. V Sovětském svazu se o podobných tématech nediskutovalo. Antiraketový systém instalovaný v okolí Moskvy tak zůstává jediným svého druhu na světě. Spojené státy v současnosti žádné podobné zařízení nemají.

Většina protiletadlových střel Nike Herkules byla na počátku 70. let minulého století demontována. Za vlády prezidenta Reagana byl navržen plán Strategické obranné iniciativy. Spojené státy od té doby na vývoj antibalistických technologií vynaložily 60 miliard dolarů. Ani jedna z koncepcí se dosud neosvědčila.

Tento pořad nelze na internetu přehrát z důvodu autorských práv.

Diskuse diváků
  • kvído 20. 8. 2013 14:39

    Hrůza

    , čeho jsou lidé schopní. Nejdříve Hirošima a Nagasaki (a plán byl vybombardovat všechn…

  • Rejža 3. 3. 2012 01:52

    At Žije stašení Fukušimou

    Strašení Fukušimskym reaktorem. Jen at lidi shlednou tuhle serii dokumentu. pr…

  • Martin 28. 2. 2012 14:38

    spad

    Po shlednuti dokumentu kde bylo potvrzeno ze se zkousi v 400km vysce mne napad…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Originální název: Nukes in Space – Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2005 – )D(  ST  4:3
Žánr: Dokument
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.