Jaké problémy hýbou českou společností? Na to odpoví nová série autorských dokumentů Intolerance, které mohou diváci nepravidelně sledovat, již od roku 1990.

Česká společnost se v čase svobody a relativního blahobytu do paradoxních situací. Velmi silnou emocí, která ovlivňuje chování, se stává strach. Tato emoce navíc jednoznačně určuje naše rozhodování i výchovu nové generace. Začínáme se bát a tento strach se promítá do klíčového pocitu, který mnohdy nechceme pojmenovat, protože by to pro nás bylo velmi nepříjemné. Stáváme se netolerantními.

„Vybíráme příběhy, které unesou dokumentární přístup a zpracování. Tedy témata, která jsou sice zprávou o nějakém aktuálním jevu, nicméně mají společenský přesah a jsou více nebo méně nadčasová,“ říká dramaturg Josef Albrecht. I tentokrát projekt zkoumá různé tváře netolerance – ke krajině, k odlišnému životnímu stylu, náboženskému vyznání, politické ideologii, netoleranci úřadů, politiků vůči občanům, netoleranci k vlastním dějinám či k mladým lidem a jejich životnímu stylu. „V této sérii jsme se věnovali dlouhodobým problémům, které však v poslední době dostaly novou dynamiku. Zkoumáme třeba vztah vrcholných politiků k ekologickým projektům a snažíme se zjistit, jestli ekologové a klimatologové opravdu patří na seznam extremistických hnutí či aktivit. Jiné díly řeší například problémy rasismu a xenofobie, ale také třeba problémy exekucí, jimž čelí čerstvě plnoletí mladí lidé,“ dodává Josef Albrecht.

Některé příběhy předchozích řad i po odvysílání nadále rezonovaly společností - proběhly soudní procesy a jiná opatření, které se konkrétním kauzám věnovaly - například ministr kultury odvolal ředitele Moravského zemského muzea, poslanci navrhli zákonné normy proti množírnám nebo byly demontovány zábrany na lavičkách proti přespávání bezdomovců v Brně. Jedním z důležitých témat nové řady je ekologie. „Divočina je téma nesmírně kontroverzní, některé lidi uchvacuje, že jsou ochotní jít ji bránit vlastními těly, jiné děsí a chtějí s ní stále ještě bojovat. Důvody jsou různé, potřeba přírodu, stejně jako naše životy, řídit a ovládat, mít pod kontrolou, využívat. To se týká především lesníků, zemědělců nebo například myslivců,“ říká režisér jednoho z dokumentů Břetislav Rychlík a dodává: „Dokument se snaží ukázat, jak vůbec vnímáme divokou přírodu, proč nejsme schopni se ani přiblížit evropským, natož světovým standardům v její ochraně, nebo jak je možné, že tolik vrcholných politiků označuje standardní ochranu přírody, jak ji známe z vyspělých zemí, za ekoterorismus.“