Smím prosit?

„Kdo umí chodit, naučí se i tančit“

Rozhovor se Zdeňkem Chlopčíkem

Zdeněk Chlopčík
tanečník

Kdo přišel s nápadem na lifestylový magazín postavený na výuce tance?

Základní koncept nás napadl společně s dramaturgem Janem Potměšilem. Oba dva jsme cítili potřebu vymyslet a zrealizovat pořad, který by byl protiváhou StarDance, ve kterém diváci sledují, jak se učí tančit celebrity. Rádi bychom ukázali obyčejným lidem z ulice, že když budou mít chuť a nadšení, mohou se naučit v celkem krátkém časovém úseku pěkně tančit a zároveň mít z tancování radost.

V pořadu Smím prosit? se televizním divákům představíte nejen jako trenér, ale také jako moderátor a průvodce pořadem. Z čeho jste měl největší obavy?

Určitě z toho, jak bude na obrazovce vypadat mé moderování. Jako trenér a choreograf jsem se cítil pevný v kramflecích. Přestože nějaké zkušenosti z televize před kamerou již mám, byl jsem při prvním natáčení v ulicích trochu nervózní. Hodně jsem naslouchal radám dramaturga Jana Potměšila, režiséra Sanina Miriče a produkční Jany Kroupové. Ti všichni mi v začátcích hodně pomohli a nasměrovali mě.

Přišly okamžiky, kdy vás svazovala tréma?

To určitě ne. Jsem dost velký exhibicionista a kašpar, takže s vystupováním před lidmi nemám nejmenší problém.

Jaké byly reakce oslovených lidí na ulici?

Byli tací, kteří vůbec nechtěli před kameru a striktně mě odmítli. Myslím, že většinu jsem je ale přesvědčil, aby se alespoň na chvíli zastavili a vyslechli mě. Určitě se nám na ulici podařilo natočit hodně zajímavého materiálu pro náš pořad a diváci se mají na co těšit.

Jaké byly vaše pocity, když jste se poprvé spatřil v nové roli?

Soustředil jsem se především na své chyby. Určitě to ale nebyl takový šok, jako když jsem se viděl poprvé na obrazovce v pořadu StarDance. Už vím, co od sebe mohu čekat. Nejsem žádný Belmondo (smích).

Proč by si neměli diváci váš pořad nechat ujít?

Uvidí, jak se od samotných začátků učí tancovat lidé bez předchozí taneční průpravy. Někteří z nich navíc na začátku ani nevypadají, že by mohli mít pro tanec vlohy. Výuka každého tance je zaznamenána od prvních kroků na parketě až po slavnostní vystoupení před publikem. Chceme diváky motivovat a ukázat jim, že tanec je pro všechny. Jak s oblibou říkám: Kdo umí chodit, naučí se i tančit.

Do jaké míry musí být taneční mistr dobrým psychologem?

I tahle stránka je při trénování a výuce nesmírně důležitá. Páry se častokrát dostanou do situace, že si třeba navzájem přestanou věřit, jsou bezradní nebo zapomněly to, co se naučily. Drtit je nemá smysl. Je důležité zvolit v pravou chvíli ten správný způsob. Platí to nejen pro hrdiny našeho pořadu, ale také pro taneční kurzy pro mládež nebo manželské páry.

Kolik hodin strávil každý pár na zkušebně?

Každá dvojice absolvovala čistých dvanáct hodin tanečních tréninků. Do toho ovšem nepočítám natáčení. To nebyl plnohodnotný trénink. Páry spíše na kameru ukazovaly, co vše se během uplynulého času naučily a jak se zdokonalily v tanci.

Byly tréninky poznamenány nějakými konflikty?

Z osmi dvojic jsou pouze dva páry manželské. Ostatní byly před začátkem natáčení kamarády nebo se seznámily až při natáčení. Občas docházelo k ostřejším emocím nebo nadávkám, když někdo z páru něco kazil. Konflikty ale nevznikaly. Naopak si všichni snažili navzájem pomáhat a neobviňovali se.

Mohly si jednotlivé dvojice vybrat svůj tanec?

Ne. Tanec jsem jim vybíral já intuitivně vždy podle typu člověka. Latinské tance jsem vybral temperamentnějším lidem, standardní spíše těm uhlazenějším.

V jakém věkovém rozmezí se pohybují vybraní účinkující?

Nejstaršímu účastníkovi je 63 let, nejmladšímu 23 let.

Dovedete během měsíce naučit tančit člověka, který nemá cit pro rytmus, tak, aby to nebylo ve výsledku poznat?

Ne. Měsíc je krátká doba. Někdo se učí pomaleji, někdo zase rychleji. Ale tančit se naučí každý, alespoň tak, že slyší hudbu, pohybuje se na ni a baví ho to. Nemůžou být všichni talentovaní. Ale i ti netalentovaní si k tanci mohou najít vztah. V tom je smysl našeho pořadu.

Který z tanců je nejjednodušší naučit?

Vzhledem k tomu, že jsem více tančil a trénoval latinskoamerické tance, říkal jsem si, že standardní tance se naučí tančit každý. Teprve teď, když jsem trénoval jednotlivé páry, jsem trošku změnil názor. Zvládnutí a koordinace pohybů je u standardních tanců těžší. Muž a žena jsou v těsném kontaktu. Z pohledu výuky je rozhodně těžší standard.

Na jakém nejkurióznějším místě jste tančil?

V rámci natáčení jsem si zatančil cha-chu na Staroměstském náměstí a slowfox v Ostravě u stříkající kašny. Když se ohlédnu do minulosti, vzpomínám si, že jsme měli kdysi silvestrovské vystoupení v jednom arboretu na Moravě. Tančil jsem i na obyčejném pionýrském táboře.

Dovedl byste charakterizovat, co vám natáčení Smím prosit? dalo?

Poznal jsem spoustu nových, skvělých lidí. Ve štábu jsme si všichni padli do oka. Potkal jsem se s osmi dvojicemi lidí, kteří sebrali odvahu a šli do tohoto projektu, aniž by tušili, co je čeká, a skvěle se s tím porvali. Každý z nich byl jiný, každý byl svůj. Na začátku jsem si vůbec nedovedl představit, jak to bude pro všechny náročné.

Na podzim vás čeká účinkování v porotě čtvrté řady StarDance. Snažil se vám v minulosti někdo ze soutěžících vlichotit a zalíbit, nebo si udržovali spíše odstup a respekt?

Stalo se mi to jen jednou. Při třetí řadě jsem zjistil, že se ke mně jedna profesionální tanečnice nějak podezřele pěkně chová (smích). Mimo taneční parket se snažím být ke všem milý a kamarádský. Jsem rád, když si můžu s celebritami tykat, aby poznaly, že proti nim osobně nic nemám.

Přijal byste nabídku tančit ve StarDance?

Myslím si, že by to byl dobrý tah a pro mě další obrovská výzva. Šel bych do toho strašně rád, ale muselo by se to natáčet jindy než na podzim. Jediný problém je nedostatek času. Fungovat ve třech řadách jako porotce a pak se postavit na parket a nechat se hodnotit, to bych bral. Věřím si, takže bych to určitě ustál.

Jak byste charakterizoval sám sebe jako trenéra?

Pečlivý, tvrdý, kamarádský a nekompromisní.

Kterou svou vlastnost na sobě nemáte rád?

Nejsem vždycky důsledný. Když mám něco udělat, odkládám to na poslední chvíli.

Jaký je v současnosti zájem o taneční hodiny?

U nás v Ostravě nemáme problém s tanečními kurzy pro středoškoláky ani s kurzy pro manželské páry. Zájemce musíme spíš odmítat.

Máte titul inženýra. Co vás živilo po škole?

Po základní škole jsem šel na průmyslovku do Vítkovic. Pak jsem šel studovat strojařinu na Vysokou školu báňskou. Už tehdy jsem měl vidinu, že budu učit někde na průmyslovce. Moje maminka byla také učitelkou, takže mě asi lákalo před někoho se postavit a něco vysvětlovat. Po vojně jsem nastoupil do Dodavatelsko inženýrského závodu do Vítkovic. Projektoval jsem válcovny a sekundární metalurgii. V té době už jsem měl ale svůj vlastní taneční klub, stále jsem aktivně tančil a už se to nedalo zvládnout. Vybral jsem si tanec a jsem rád.

Takže jste stál u klasického rýsovacího prkna?

No jasně. A bavilo mě to. Měl jsem výkresy stavebních podkladů, strojních zařízení a elektrických rozvodů a kompletoval jsem je dohromady.

Vzpomněl byste si na svůj nejlépe zaplacený tanec?

Někdy na začátku devadesátých let, ještě když jsem aktivně tančil se svou současnou ženou, byl prezidentem našeho klubu jeden významný podnikatel. Ten navázal obchodní kontakty s nějakým šejkem z Arabských Emirátů, který přiletěl velkým letadlem na mošnovské letiště a pak odjeli do hotelu Vlčina do Beskyd. Tam se konala velkolepá párty. V rámci přátelského posezení jsme mu zatančili. Šejk si nás zavolal, prohodil s námi několik vět a jako dárek nám dal několik dolarových bankovek. Jestli si dobře vzpomínám, bylo to tři sta dolarů za dva tanečky (úsměv).

Jak vrcholové tancování ovlivňovalo vaše zdraví?

Největší problémy jsem míval s páteří a kyčlemi. Dokonce jsem v nich měl zánět, což jsem neřešil a dozvěděl se to až později. Naštěstí dnes nemám artrózu. Obecně při tancování trpí hodně také chodidla.

Co děláte, když vám dochází energie?

Pokud chcete dobře trénovat, musíte energii předávat. Na unaveného, znuděného nebo ospalého trenéra se nechce nikdo dívat. Já osobně si odpočinu třeba v autě. Největší relaxace je pro mě čas strávený s rodinou.

Vaším koníčkem je vaření. Co patří mezi vaše speciality?

V kuchyni kladu velký důraz na vlastní fantazii a hodně si vymýšlím. Ale takovým evergreenem jsou u nás doma například bramboráky. Ty dělám na přání alespoň jednou do týdne.

Co vám dává život na vesnici?

Mám rád obyčejné otevřené slušné lidi, kteří si na nic nehrají. Když se jim něco nelíbí, řeknou vám to do očí, když se jim něco líbí, řeknou vám to taky. Všichni se znají, všichni se zdraví. Přijde mi to naprosto přirozené a učím to i své děti. Okolní příroda a čerstvý vzduch to je samozřejmě taky velká devíza.

Která evropská zemí patří v tanečním sportu k největší špičce?

Největší velmocí je v tomto směru jednoznačně Rusko. Je to u nich dáno mentalitou nejen v tomto, ale i v jiných sportech. Jen v Moskvě je více než dvě stě tanečních škol. To je obrovská základna. Také Italové jsou na tom v současnosti výborně. Přibližně před osmi lety začali porušovat stávající pravidla a konvence a začali světové tancování ovládat zcela jiným přístupem. Byli rychlejší, dynamičtější měli invenci a všichni je začali kopírovat.

Jste spokojen se současnými trendy v tanečním sportu?

V době, kdy jsem tančil já, se možná tančilo pomaleji a jednodušeji, nebylo tolik složitých tanečních prvků. Na druhé straně se ale tanec odehrával mezi mužem a ženou. Současné trendy ženou tanec k takové prapodivné unifikaci. Vidíte na parketě dvě dokonale rozpohybované a sladěné rychlé jednotky, ale chlap už není chlap a žena tou ženou v pravém slova smyslu. Obdivně koukáte na dokonalé výkony, ale nehřeje vás to u srdce a neběhá vám mráz po zádech. Je to bohužel trend, kterému nelze odolat. Mám pocit, že se sportovní tanec ocitl ve slepé ulici.

Proto jste ukončil svou činnost porotce?

Ano. Z prostého důvodu. Poslední dva roky jsem jezdil po soutěžích a významných mistrovstvích, stál u parketu, díval se na páry a sám sebe jsem se ptal, co tam vlastně dělám, když nejsem spokojen s tím, kam se tanec vyvíjí, a nemůžu to ovlivnit. Rozhodl jsem se, že budu raději trávit čas se svou rodinou. Vždycky jsem se snažil dělat jen věci, které mě baví.

Rozhovor zpracoval: Jiří Nedvídek