Úvod » Postavy seriálu

Věra Nedbalová (Veronika Žilková)

Věra si nese své trauma z dětství, které jí způsobila zejména autoritativní výchova její matky. Ta ovlivňuje její vztah k mužům a její schopnost začít žít normální život.

Rozhovor s Veroniku Žilkovou

Jaká byla vaše sedmdesátá léta?

Už jsem byla velká holka. Chodila jsem na gymnázium a do tanečních. Pobavilo mě, když mě skriptka upozornila, že nemůžu jíst zelená jablka, protože tenkrát zelená jablka nebyla. Tak jsem jí odvětila, že já jsem tenkrát chodila do tanečních a zelená jablka jsme na zahradě měli (usměv). Na rozdíl od let šedesátých si léta sedmdesátá vybavuji poměrně přesně a dokonce mám doma schovanou spoustu věcí, které se tehdy nosily. Je to možná zvláštní, ale z mého pohledu to není zase tak dávno.

V předchozích dílech procházela Věra Nedbalová poměrně složitými životními peripetiemi. Byli k vám v nových dílech autoři milosrdnější?

Konečně mě nechali rozejít se s Radkem, kvůli kterému jsem se pokusila o sebevraždu a šla na potrat. V nových pokračováních bude žít Věra mnohem „mladší“ život, začne randit a střídat chlapy. Pestřejší bude nejen její soukromý život ale i její oblékání a účesy. S kostýmní výtvarnicí Líbou Pražákovou se mi vždycky velmi příjemně vzpomíná.

Jaký je váš nejsilnější zážitek z natáčení nové série?

Určitě natáčení na horách. V zimě na lyžích jsem bývala nejšťastnější. Už jsem skoro zapomněla, že jsem měla lyže s kandahárem bez bezpečnostní špičky a že jsem si v roce 1974 na svahu zlomila nohu. Jsem ráda, že tentokrát jsem si nohu nezlomila. Mladší kolegyně se hroutily a já jsem jim říkala, že my jsme byli na těchhle lyžích šťastní. Pamatuji si, že jsme vždycky dvě hodiny trávili mazáním, pak se deset minut běželo a pak už následovalo jen pracné odstraňování přilepeného sněhu (smích).

Seriál Vyprávěj se dočkal výborné divácké odezvy i ceny Týtý. Čekala jste to?

Byla jsem upřímně překvapená a ráda. Už kvůli režisérovi Bisimu Arichtevovi, protože je to jeho první větší projekt. Je milý, poctivý a nevytahuje se. To u mladých režisérů nebývá vždy pravidlem. Můžete mít sebelepší scénář, sebelepší herce a úspěch se dostavit nemusí. Třeba jen proto, že dílo nesedne do té správné doby. U Vyprávěj se stalo to, s čím nikdo dopředu nemohl počítat. Seriál se přesně trefil do chutě lidí vzpomínat. Není to vzpomínání traumatické ani příliš dokumentární, ale hodně odlehčené. A to je dobře. I v sedmdesátých letech se lidé smáli a milovali, i když měli třeba lyže obalené sněhem.

Věra Nedbalová

Datum narození: 1930
Stav: pořád svobodná…
Zaměstnání: účetní v SPÚ v Pardubicích. Pracuju v jedné kanceláři s Janou a už dlouho je to moje nejlepší kamarádka.
Bydliště: Pardubice
Koníčky: ráda chodím do kina, hlavně na filmy s Belmondem
Největší přednost: věrnost
Největší neřest: šampaňské
Největší slabina: muži - žádného si neumím dostatečně připoutat
Nejoblíbenější osobnost: Jean-Paul Belmondo

Jaká byla vaše cesta k roli Věry Nedbalové?

Spadla jsem do natáčení hodně nečekaně. Nabídli mi roli s tím, že mou postavu měla hrát Dagmar Havlová, která to pár dnů před začátkem natáčení ze zdravotních důvodů vzdala. Nejdříve mi řekli jen o třech dnech natáčení. V maskérně jsem zjistila, že to je na čtyři roky (smích). Těšila jsem se, že po roce umřu, ale oznámili mi, že přežiji sebevraždu a zůstávám dalších třináct dílů.

Vybavují se vám při natáčení vzpomínky na dětství?

V seriálu hraji účetní, která chodí se svým nadřízeným. Obětuje mu svůj život, nikdy se nevdá a je to taková ta věčně čekající milenka. Pikantní je, že moje maminka pracovala v šedesátých letech jako účetní. Když natáčím scény v dobových kancelářích a slyším zvuk sčítaček, mám občas pocit, že je mi šest let. Prožívám podobné pocity, jako když jsem chodívala za mámou do práce a je mi blaze.

Jak se cítíte v normalizačních modelech?

Pamatuji si tuhle módu moc dobře. Myslím, že byla ve skutečnosti ještě horší, než ta, ve které hrajeme s kolegy. Tenkrát byly špatné látky a strašné barvy. Já osobně jsem tehdy nesla jako tragédii, že nemám červené tričko, protože tenkrát se červená trička neprodávala. Všichni jsme si je doma barvili v hrnci, pak si to člověk vzal na sebe a byl červenej od hlavy až po paty (smích).

Co máte s Věrou společného?

Asi absenci pudu sebezáchovy. Když mám vztah, jdu do něj stejně jako ona se vším všudy a odevzdám se mu totálně. Věra zůstane sama a já zase všem svým mužům zase rodím děti. Věra je nesobecká a pořád někomu shání podpultové zboží. Stejně jako ona mám potřebu se o někoho starat. Věra o sebe hodně dbá, já na to kašlu, nemám na to čas (smích).

Vzpomínáte ráda?

Kdysi kdosi řekl, že vzpomínky jsou ráj, který vám nikdo nevezme. Naštěstí nám ten mozek vždycky vytěsní to negativní a pamatujeme si především ty pozitivní zážitky. Sice si vzpomenete na období, kdy se vám zrovna nevedlo, ale nemáte z toho trauma. Pamatuji si, když jsem třeba Agátě po nocích jako už docela známá herečka šila barevné dupačky, které tady nebyly tehdy k sehnání. Tyhle vzpomínky jsou pro mě takový příjemný adrenalin.

Jaký největší adrenalin jste zažila při natáčení Vyprávěj?

Mám docela adrenalinový život. Když se nic neděje, tak to je pro mě ten největší adrenalin. S dětmi a zaměstnáním jsem pořád ve velkém napětí. Na natáčení seriálu Vyprávěj jsem chodila obzvlášť ráda. Líbí se mi, že režisér Biser Arichtev nemá ambici vidět nás herce jinak, než jací opravdu jsme. Nikam nás netlačí. Zaradovala jsem se vždycky, když jsem měla ve scénáři, že já jako Věra připravuji nástěnku. Vybavím si školní léta a je mi fajn.

Umíte si představit sama sebe jako babičku?

Já už pomalu v důchodovém věku jsem. Letos mi z domova odešly čtyři děti a zůstaly tam dvě. Aktuálně teď řeším, jestli se nemám odstěhovat do nějakého malého bytu. Bydlet v domě, kde jsou čtyři prázdné pokoje, je docela drsné.

Jak jste se změnila od doby, kdy jste hrála v seriálu My všichni školou povinní?

Zhubla jsem o deset kilo. To je snad jediná zásadní změna. Jinak jsem se myslím příliš nezměnila. Hodně jsem se v té době bála, aby mi někdo nenadával a byla trochu v křeči. Před natáčením jsem tehdy zvracela hrůzou. Možná, že dnes zvracejí někteří režiséři z toho, že mají točit se mnou (smích). Dneska už jsou mi tyhle věci ukradené a možná tím doháním ke strachu ty ostatní.

Jste stejně obětavá jako Věra Nedbalová?

Určitě jsem obětavá. To bych si nevzala dvě děti s dětského domova. Člověk, který se nechce obětovat, takové věci nedělá.

Potkala jste ženu s podobným osudem?

Bezdětné nepotkávám. Věra je bezdětná účetní, která chodí s šéfem. To je úplně jiný svět. Bud jsem v televizi, v divadle, na zahradě,nebo vařím. Takže nevím, kde bych ji potkala.

Jedním z témat, které se neustále prolíná seriálem Vyprávěj, je nevěra. Jaký máte názor na nevěru?

Já mám ráda platonické nevěry. Jsem potřetí vdaná, tak co chcete slyšet? Člověk není od přírody monogamní. Tím se stal v prvobytně pospolné společnosti. Můj pazourek, moje žena. To ale neznamená, že bych chtěla byt nevěrná nebo bych tolerovala nevěru. Já bych ho zastřelila, kdybych zjistila, že je mi nevěrný. Ale drobná neškodná koketerie neuškodí.

Věra miluje Belmonda. Jaké byly v šedesátých letech vaše idoly?

V šedesátých letech to byli Tomáš Fiala, Roman Vaníček a Honza Korzeska. Do první třídy jsem šla v šedesátém sedmém roce a tehdy jsem milovala tyhle tři muže. Mám malou holčičku, která se teď zamilovala do nějakého svého kamaráda. Je úžasné, že dětský cit je v tomhle věku stejně intenzivní jako v pětatřiceti. Jen se projevuje trochu jinak.

Stíháte se bezvadně postarat o rodinu i děti a ještě pracujete. Skládá vám váš muž komplimenty?

Ne. Tak vidíte, asi je zralý na nevěru z mé strany (smích). Jsme spolu manželé teprve rok. Vzhledem k tomu, že už jsme staří manželé, tak mi ten kompliment složil už tím, že si vzal starou paní s pěti dětmi. Hraji teď v Činoherním klubu takovou parafrázi Médey U kočičí bažiny. Má Hester zabije kvůli lásce k muži sebe i své vlastní dítě. Dnes jsem ve fázi, kdy bych nikoho kvůli ničemu nezabila. Život už mě dostal několikrát do úzkých. Rozhodně bych se netrápila kvůli nevěře a nebo neopětované lásce. My dva s Martinem jsme si zažili něco tak smutného, že se nám velmi rychle vyselektovalo to podstatné od nepodstatného.

Kdo vám vyprávěl historii vaši rodiny?

Tatínek. Jsem z velmi rozvrstvené rodiny, která zaznamenala několik velmi dramatických příběhů. Někdo byl v koncentráku, někdo šel zase pochod smrti, někdo byl zavřený. Naše rodina byla vždy antikomunistická. Vyprávění o historii bylo vyprávění s nadějí, že jednou komunismus pomine a nastane spravedlivý čas. O to větší je deziluze mé generace v současnosti, protože ten slibovaný ráj se nekonal.

Ovlivňovaly vás v průběhu života vaše kořeny?

Strašně. Třeba vstup do Divadla Na Vinohradech byl tenkrát podmíněn vstupem do strany. Později jsem třeba dostala absurdní zákaz hrát pro styk s fašistickou stranou. Byli jsme na zájezdě v Portugalsku, kde mě nějaká kolegyně napráskala, že mám styk s fašistou. Já jsem se přitom jenom líbala s klukem v tradičním černém oděvu. Ten si mě pak dokonce sem přijel vzít, ale já už jsem mezitím otěhotněla s jiným. Můj tatínek naučil hrát celou zemi na zobcovou flétnu z jediného důvodu. Byl proklamativní katolík a zakázali mu učit na AMU i na konzervatoři. Potom jezdil chvíli po světě. Nakonec nevstoupil do strany a byl bez práce. Byli jsme tři děti a živila nás máma, která dělala v účtárně. Když si chce člověk zachovat kořeny a morálku, musí nést následky. Je to absurdní, ale mám pocit, že doba byla tehdy mnohem více morální.

Proč by měli lidé sledovat seriál Vyprávěj?

Myslím si, že podívat se na minulost se zdravým nadhledem a pozitivismem, může divákům pomoci udělat si pořádek v sobě a odpočinout si.

Rozhovor zpracoval: Jiří Nedvídek