Úvod » Postavy seriálu

Tonda Sova (Jaromír Nosek)

Karlův nejlepší kamarád ze školy Tonda je jako novodobý Don Quijote. Porušuje klasický trojúhelník, že člověk si něco jiného myslí, něco jiného říká a něco jiného dělá. A má s tím jako všichni jemu podobní jenom problémy.

Antonín Sova

Datum narození: 5. 8. 1945
Stav: ženatý, jméno manželky: Zuzana Sovová, roz. Dvořáková
Děti: jedena dcera, Majda
Zaměstnání: kvůli politice jsem nedostudoval a byl ve vězení, práci sháním těžko; nyní pracuji v antikvariátu
Bydliště: Praha
Koníčky: muzika, fotografování, rád chodím do divadla
Největší přednost: upřímnost
Největší neřest: tvrdohlavost
Největší slabina: co si myslím, to taky říkám a dělám
Nejoblíbenější osobnost: Don Quijote a Václav Hrabě

Rozhovor s Jaromírem Noskem

Jak si vysvětlujete úspěch první řady seriálu Vyprávěj?

Není to jeden z těch slaboduchých seriálů, které můžeme vídat na ostatních televizích. A taky si myslím, že lidé rádi vzpomínají.

Kdo vám vyprávěl historii vaší rodiny?

Zejména táta. Byl v minulosti radikální antikomunista. Taky díky tomu, že jeho otec byl komunista. Nebyl zlý, ale věřil, že se jednou budeme mít všichni dobře. Tátovi možná ani nevadilo, že byl komouš, jako spíše to, že ho děda ve stylu hesla „buďme všichni stejně průměrní“ nikdy do ničeho nehnal. O to víc mi třeba táta kladl na srdce, že vysoká škola je základ. Z máminy strany byl děda soukromník kapitalista a tam byl dopad komunistů strašný.

Jak dějinné události let sedmdesátých ovlivní život Tondy Sovy?

Myslím, že poměrně zásadně. Mám za sebou jen prvních pár natáčecích dní, ale ty se všechny natáčely ve vězení. Tonda je z politických důvodů zavřený, narodí se mu dítě, později se ožení. Je starší a dospělejší. Vtipné je, že díly téhle druhé série končí v roce 1978, což je rok mého narození.

Jak jste se cítil za mřížemi?

Byla to zajímavá zkušenost. Nikdy předtím jsem ve vězení nebyl. Byl tam vtipný bachař a popíjeli jsme vodu „Ruzyňku“ z kohoutku. I když jsem si to v té chvíli příliš nepřipouštěl, dýchla na mě taková zvláštní atmosféra. Nechtěl bych tam být zavřený delší dobu.

Jaká byla vaše cesta k postavě Tondy Sovy?

Domácí seriálová tvorba se mi nikdy moc nelíbila a nabídkám do nekonečných seriálů jsem se bránil. Když jsem dostal první scénáře seriálu Vyprávěj, líbilo se mi, jak jsou příběhy napsané. Jako herci mi vyhovuje, že se točí pozvolným tempem v rozmanitých prostředích, v exteriérech i interiérech. Tenhle seriál je zajímavou sondou do minulosti, při které si lidé můžou s dojetím zavzpomínat. Není to blábol, odehrávající se v jednom prostředí a době.

V čem je tahle role jiná?

Většinou jsou mi nabízeny role hajzlíků, nebo takových prazvláštních blbounů. Tady hraji v podstatě charakterního romantického hrdinu. Libí se mi, že se postava vyvíjí v čase a já ji musím s postupem času přizpůsobovat nejen zjev, ale i třeba hlasovou polohu.

Co máte s Tondou společného?

Společně s Tondou mám problémy s autoritami, nesnášenlivost jakéhokoliv systému, který netvoříme, nýbrž kterému se podřizujeme, nesnášenlivost komunistů a nespravedlnosti ve smyslu „na všechny má být stejný metr“.

Čím vás natáčení seriálu obohacuje?

Filmy se většinou točí třicet dnů v kuse a vy máte třeba jen deset natáčecích dnů. U tohohle seriálu se dostanu na plac jednou za měsíc na čtyři dny a pak třeba zase měsíc nenatáčím. Scénáře dostávám dopředu a mám čas si dopředu ujasnit řadu věcí. Tenhle systém natáčení je vynikající na takzvaný auto skript, jak já tomu říkám. Člověk si musí velmi pečlivě hlídat všechny návyky v rámci role, kostýmy, ale i další detaily jako například to, kterou rukou piju ve své roli čaj.

Kdo vám vyprávěl historii vaší rodiny?

Zejména táta. Byl v minulosti radikální antikomunista. Taky díky tomu, že jeho otec byl komunista. Nebyl zlý, ale věřil, že se jednou budeme mít všichni dobře. Tátovi možná ani nevadilo, že je komouš, jako spíše to, že ho děda ve stylu hesla „buďme všichni stejně průměrní“ nikdy do ničeho nehnal. O to víc mi třeba táta kladl na srdce, že vysoká škola je základ. Z máminy strany byl děda soukromník kapitalista a tam byl dopad komunistů strašný. O komunistech a době před rokem 1989 vím dost od našich. Ale taky o těch hezkých věcech, jako byla třeba uvolněná šedesátá léta.

Na životní dráhu Tondy Sovy mají zásadní dopad srpnové události. Kdy jste se dozvěděl, jak to tenkrát opravdu bylo?

To mi mohlo být takových jedenáct. Chodil jsem do páté třídy a povinná ruština se tehdy velmi rychle změnila na angličtinu. Je zvláštní, jak dítě do podvědomí vstřebává hlášky rodičů. Dodnes si třeba pamatuji, jak jsem si někde na škole v přírodě ve čtvrté třídě zavazoval lyžáky a nadával na zasrané komunisty, aniž bych věděl, co to vlastně znamená. Pamatuji si, že v době převratu jsem s našima jezdil do Prahy pozorovat všeobecnou náladu. V té době mi začalo pomalu svítat.

Kdo z vaší rodiny je největší autoritou?

Určitě táta. Dodnes když spím a slyším zarachotit klíč v zámku, cuknu sebou. Až pak mi dojde, že je mi třicet pryč a všechno je v pohodě. U nás panoval ten klasický model, že taťka byl ten přísnější a mamka ta hodnější. Když chtěla být maminka ostřejší, byla spíše vtipná.

Jak se vám hrají milostné scény?

Byl jsem celkem překvapený, že mám ve své roli docela hodně milostných scén. Nemyslete si. Ono je to po chvilce jak mytí nádobí. Člověk nemyslí na to, co se děje, ale spíš na to, aby scéna na kameře dobře vypadala.

Kdybyste se mohl vrátit v rámci časové osy seriálu do minulosti, kam by to bylo?

Je mi dobře v tom, v čem žiji, ale rád bych se vrátil na začátek osmdesátých let a mluvil se svým dědou. No a pak bych se chtěl určitě podívat do let šedesátých a období hippies.

Jak se cítíte, když procházíte v maskérně postupnou metamorfózou?

Nevadí mi to vůbec. Baví mě, když se člověk muže odlišit od své civilní podoby. Klidně mě cuchejte, muchlejte, budu jedině rád.

Můžete při natáčení ovlivnit třeba podobu svých dialogů?

Spolupráce s režisérem je velmi pohodová. Vzájemné debaty probíhají na bázi dohody. Když nemáme úplně jasno, zkusíme natočit více variant, až se nakonec použije ta nejlepší. Na Bisim se mi líbí to, že nad nápadem vždycky přemýšlí, i když se může zpočátku jevit jako úplná blbost.

Stiháte sledovat současnou seriálovou tvorbu?

Vždycky se snažím podívat alespoň na jeden díl, abych byl v obraze a věděl, že už mi tyhle seriály nebudou v budoucnu brát čas. U současných nekonečných seriálů komerčních televizí postrádám profesionalitu u herců mladších nebo v mém věku a docela často se mi stává, že marně hledám charakter postavy. Uměl bych omluvit herce ve svízelné situaci, kteří musí platit hypotéku nebo mají pět dětí. Nerozumím však hercům okolo třiceti, kteří moc dobře vědí o nekvalitě díla, vezmou roli jen pro peníze a ještě se tváří, jak jsou skvělá parta a hrají blbě. Mám pocit, že dochází k úpadku vkusu. Lidé si na tuhle úroveň zvykli a nečekají už nic víc. Já tyhle seriály nebudu točit nikdy. I kdybych měl jíst suchý chleba. Prachy jsou prachy, ale pořád si myslím, že by mělo jít o zachování hereckého cechu. Myslím, že je ještě pořád čas s tím bojovat.

Vzal jste někdy roli čistě pro peníze?

Možná že mi to nebude nikdo věřit, ale nikdy. Několikrát jsem vzal roli, i když jsem tušil, že to nemusí dopadnout dobře, ale pro peníze to určitě nebylo. Když nedělám tuhle práci, tak dělám po barech. Naučil jsem se dokonce házet láhvemi.

Kde je možné přijít se podívat na Jaromíra Noska za barem?

Do Showbaru Postel v Holešovicích.

Jak se dostane herec za bar?

Úplně jednoduše. Herci pijí a hulí trávu. No a než by se sami upili, tak se raději zeptají, jestli by nemohli stát na opačné straně baru a opíjet jiné lidi. Může se to zdát nebezpečné, ale věřte, že je to velmi dobrá škola pro hraní. Dělal jsem v několika barech a vždy to bylo velmi inspirativní. Připadá mi, že pohazování s flaškami a výroba koktejlu má k herectví a předvádění se pořád docela blízko.

Nevypadáte zrovna jako koktejlový typ?

Od té doby, co jsem namíchal svůj první koktejl, jsem žádný nevypil. Jsem typ spíše pivní a panákový.

Které seriály vás bavily, když jste byl dítě?

Létající Čestmír, Návštěvníci nebo třeba Chalupáři. Docela by mě zajímalo, jak by se tvářili pánové Menšík, Sovák nebo Brodský, kdyby měli dnes točit patnáct obrazů denně.

Jak se změnil Jaromír Nosek od svého prvního divadelního angažmá v Olomouci?

Zestárnul jsem o deset let, jsem vyrovnanější, ale pořád mám v sobě hnací motor dělat více věcí najednou. Po pracovní stránce se zásadně změnilo jediné. Dlouhých osm let trvalo období konkurzů a castingů a poslední rok a půl se mi začali lidé ozývat s konkrétními nabídkami na roli.

Jak snášíte kritiku?

Dříve mě to hrozně bolelo. Negativní kritiku jsem moc nechápal a vždy chtěl dotyčnému něco vysvětlovat. Dnes už to neřeším. Když mě ovšem někdo na něco upozorní, snažím se poučit. Dnes už myslím rozeznám to, jestli je pisatel magor, nebo se chce pomstít režisérovi popřípadě divadlu.

Kdy jste při natáčení zažil největší adrenalin?

Jednou jsem zažil docela smutný adrenalin. Stalo se, že jsem se opil tak, že jsem nebyl schopen hrát. Na plac jsem přišel včas, repliky jsem měl naučené, ale dělalo mi problém ze sebe naučené souvětí vysoukat. V tu chvíli jsem byl na sebe nasranej. Naštěstí se mi to stalo opravdu jen jednou.

S jakými pocity jste zpíval legendární Krylův song Bratříčku, zavírej vrátka?

Tahle scéna se váže k upálení Jana Palacha. Neviděl jsem výsledek, ale ve zkratce můžu říct, že to byl jeden z nejnáročnějších natáčecích dnů, které jsem zažil.

Kdysi jste na klavír hrál. Musel jste v případě seriálu hodně oprašovat?

Když mám rozepsané noty, je pro mě hraní lehčí. Dokonce jsem si domů pořídil elektrické klávesy, abych mohl trénovat. Právě v tom okamžiku jsem se dozvěděl, že většina obrazů, ve kterých hraji na klavír, už je natočena.

Kterou píseň zvládnete zahrát spolehlivě bez not?

Yesterday od Beatles, jednoho Bacha, jednu svoji písničku a určitě bych zvládnul Skákal pes…

Měl jste někdy problém se svým zjevem?

No to je konstantní (smích). Ale s věkem je to čím dál tím lepší. Pořád jsem se se svým ksichtem úplně nesmířil.

Studoval jste muzikálové herectví. Nechtěl jste se k němu někdy vrátit?

Ani náhodou. Muzikálové herectví jsem studoval vlastně z nouze. Na činohru mě tehdy nechtěli. Řekli mi, že jsem moc hubený a že mám problém se sykavkami. Nakonec mě pozvali na přijímačky na muzikál, o kterém jsem do té doby nic nevěděl. Sice jsem dostudoval, ale paradoxně jsem více pracoval v činohře. Když jsem po letech jednou omylem dělal konkurz na muzikál, Eduard Klezla se mi vysmál do obličeje. Muzikál je pro mě stejně hrozný jako většina dnešních seriálů.

Jak často se vracíte domů do Krkonoš?

Ted čím dál tím víc, jak mi dochází, že rodiče jsou starší. Na vysoké škole jsem na to kašlal. Teď se snažím, co to jde. Máme takový hezký ujasněný vztah. Táta si dal se mnou dokonce ve svých šedesáti poprvé jointa.

Jak by vypadal váš ideální volný den?

Spát aspoň do jedné hodiny, potom si dát nějaký film, milování s dívkou, dobrou večeři, flám a pak při nějakém dokumentárním filmu zase hezky usnout.

Ještě rozkousáváte plastové zapalovače?

Odkud to víte? Dělám to už jen na přání. Jednou jsem si totiž roztrhnul pusu.

Rozhovor zpracoval: Jiří Nedvídek