Úvod » Postavy seriálu

Marek Oplatka (Ladislav Hampl)

Kamarád Karla z vojny: „Marek vyrůstal v dětském domově. Vždycky si všechno musel zařídit a vyřešit sám. Na nikoho nikdy nespoléhal, až od vojny na jediného člověka – mého tátu Karla.“ A vznikne silné přátelství.

Rozhovor: „Nejsem žádný kliďas.“

Jak často se ohlížíte do minulosti a vzpomínáte?

Vzpomínám rád a často. Myslím, že mám na co. Často se ohlížíme i společně s rodinou. Máme celou řadu nepublikovatelných veselých historek. Vždycky, když se zásadně rozhoduji, myslím na své blízké. Ctím jméno. Děda Hampl byl velký džentlmen a je to můj velký vzor.

Kdo vám vyprávěl historii vaší rodiny?

Především rodiče a právě taky děda, když byl ještě naživu. Za války při náletu mu střepina uštípla kus nosu. Pamatuji si na jeho jizvu. Byl trošku nahluchlý, takže s ním byla trošku složitější komunikace. Já i babička jsme ho podezírali, že hluchotu občas jen předstírá (smích).

Jak je pro vás důležitá rodina?

Velmi. Zrovna nedávno jsem jim to říkal. Celá moje rodina bez výjimky žije v Liberci. Komunikujeme hlavně pomoci telefonu. Jejich náklonnost a stoprocentní podpora je úžasná. Poskytují mi neuvěřitelné zázemí a já jsem jim za to vděčný.

Byly vaše vztahy s rodičem vždycky harmonické?

Po mém odchodu do Prahy byly trochu nabourané. Objevoval jsem tehdy nový obzor a tak jsme si prošli i nějakými konflikty. Čím jsem starší, tím je to lepší. Jsem rád, že držíme pospolu. Když jsem byl malý, zažil jsem úžasně pospolité rodinné společenství. Hodně jsme se sdružovali. Rodinné oslavy se pořádaly hromadné a byl to vždycky velký zážitek. Byl bych rád, aby naše děti a vnuci zažívali to samé.

Kde jste vlastně doma?

V Praze i v Liberci. Kdybych měl stejné možnosti v Liberci, zůstanu tam. Myslím, že jsem měl po škole velké štěstí. Mám práci, která mě baví. Více času trávím tady v Praze, ale na Liberec nedám dopustit. Je to pro mě oáza klidu, do které jezdím bilancovat a čistit si hlavu.

Vybavily se vám při natáčení nějaké vzpomínky na dětství?

Jako Marek Oplatka hraji v seriálu karty. U těchto scén se mi vybavily chvilky, kdy se u nás doma ve čtyřech hrávala Kanasta, anebo se vykládal Pasiáns. Při natáčení dílů, ve kterém fandíme našim hokejistům na olympiádě, jsem si připomněl, jak jsem jako dítě pravidelně ráno vstával v průběhu olympijských her na televizi.

Kdybyste měl možnost vrátit se v časové ose seriálu na jeden den zpět, kam by to bylo?

Asi bych chtěl být s tátou 21. srpna 1968 na náměstí v Liberci a zažít neopakovatelnou atmosféru té doby. Tlak na obyčejné lidi byl tenkrát obrovský a třeba bych řadu věcí chápal v širších souvislostech.

Kdy jste se poprvé dozvěděl, jak to tehdy bylo?

Až po revoluci. Naši nám se sestrou vyprávěli zážitky z té doby. Kde stáli, kudy jely tanky, kdo to zrovna fotil, kdo pálil vlajku. Asi dvě hodiny jsme si tehdy s našima příjemně povídali a zjistili, že i oni byli mladí.

Čím je vám Marek Oplatka sympatický?

Já mám rodinu a lpím na ní. Marek je sirotek z dětského domova a životní ostruhy musel získat sám. Mně se líbí, že tyhle svoje zkušenosti přirozeně používá, okázale je nedává najevo a umí si poradit za všech okolností.

V seriálu kradete Romanu Vojtkovi cigarety. Ukradl jste jako dítě někdy něco?

Ukradl. Myslím, že dnes už je to promlčené.

Umíte jako seriálový člen kapely Raketa hrát na nějaký nástroj?

Neumím. Měl jsem možnost naučit se lehce improvizovat na basu a trošku si ji ošahat. Nemám rád, když člověk něco dělá a na kameře je vidět, že to vůbec neumí.

Vaší domovskou scénou je Divadlo Na zábradlí. Které další divadla máte rád?

Mám rád Činoherní klub v Ústí nad Labem a rád jsem chodíval do Dejvického divadla. Člověk v průběhu času pozná pár kolegů, takže se jde do ostatních divadel podívat na základě jejich pozvání nebo doporučení. Teď ta chuť není už taková jako třeba ještě na škole. Když člověk dvacet večerů v měsíci a hraje a deset má volných, nechce volný večer trávit zase v divadle.

Kdo zapříčinil to, že jste hercem?

Od deseti let jsem v libereckém divadle F.X.Šaldy pobíhal na jevišti v roličkách mladých kluků. V jednu chvíli se tam objevili Petr Jeništa, Honza Zadražil a Matěj Hádek. Byla s nimi legrace. Tak jsem si řekl, že herectví taky zkusím. Konzervatoř mi rodiče zakázali, což jim nevyčítám. Nevím, co bych si v patnácti počal v Praze. Po gymnáziu jsem se přihlásil na Damu a vyšlo to hned napoprvé. Na škole mě herectví chytlo ještě víc.

Herci ve vašem věku zpravidla žijí bohémským životem. Jak to máte vy?

Co na to říct? No nejsem žádný kliďas.

Rozhovor zpracoval: Jiří Nedvídek