Úvod » Postavy seriálu

Jaroslava Plachá (Nela Boudová)

Nóbl bufetářka z kantýny Československé televize, která se zamiluje do Josefa a zahrne ho veškerou svojí láskou a to doslova!

Rozhovor: „Nejsem moc taktická.“

Jak často listujete pomyslným nebo skutečným rodinným albem a vzpomínáte?

Uvědomuji si, že na fotky ze svého dětství se vůbec nedívám. Občas si prohlížím fotky svých synů, když byli malí. To není zas tak dávno. Nejsem zrovna typ člověka, který by sbíral fotografie nebo třeba programy z představení. Říkám si, že až jednou umřu, bude nejlepší, když toho po mně zbude co nejméně. Nebude se muset tak uklízet.

Kdo vám vyprávěl historii vaší rodiny?

Svoje kořeny znám dost málo. Zvláště ze strany biologického otce, který se narodil v Kartágu. Znám však velmi dobře kořeny svého druhého otce, který mě vychoval. Měl krásné dětství a hodně mi o něm vyprávěl. Tatínek se narodil v Podkrkonoší. Vždycky když jsme jezdili za babičkou do Hradce, tak mi vyprávěl, jak jako malý kluk u svého strýce v Mlékosrbech prodával v obchodě. Je hezké, když člověk zná něco ze své historie. Když jsem byla malá, vychovávala mě babička. Vyrůstala jsem na severu Čech a velmi často mi místo pohádek vyprávěli důchodci příběhy z války. Tenkrát mě to jako malou holku strašně fascinovalo.

Jak jste se cítila v seriálových modelech?

Já mám sedmdesátá léta, co se týče módy a účesů, docela ráda. Líbily se mi výrazné linky i velké hlavy. Teď mě čeká natáčení televizního filmu Sama v čase normálnosti s režisérem Viktorem Polesným podle scénáře Lucie Konášové. Už se těším. Děj se odehrává také v sedmdesátých letech kolem Charty 77.

Na začátku let sedmdesátých jste začínala chodit do školy. Co z té doby se vám dnes vybaví?

Pamatuji si, že jsme pořád malovali Auroru. Byl to jediný obrázek, který jsem měla na nástěnce. Nebyla jsem nikdy výtvarně moc zdatná. Tehdy jsem ale Auroru namalovala hodně velikou, zatímco ostatní děti ji měly malou. A tak můj výkres zvítězil. Pak si také pamatuji, že jsem nosila na svou dobu výstřední barevná trička s potisky, které mi posílala teta, která v šedesátém osmém roce emigrovala do Anglie. Učitelky se na mě tehdy chodily dívat.

Kdybyste se mohla vrátit po časové ose seriálu zpátky, kam byste se ráda podívala?

Asi bych chtěla na vlastní kůži zažít nadšení kolem divadel v šedesátých letech. Ráda bych viděla některá představení v divadle Za branou u Krejči, v Semaforu nebo v Činoherním klubu.

Vybavila se vám při natáčení nějaká konkrétní vzpomínka na dětství?

V seriálu Vyprávěj hraji bufetářku. Vybavila se mi klasická samoobsluha v Chomutově, kam jsem chodila nakupovat jako malá holka. Měli tam jen pár výrobků, ale zato tisíckrát. Všechno bylo šedivé a špinavé.

Jste stejně zapálená kuchařka a hospodyňka jako Jarka Plachá?

Jsem pravý opak. Vařila jsem hodně, když byli kluci malí. Je hezké, když se rodina sejde u stolu. Mám ale trochu alergii, když se v domácnosti točí všechno kolem jídla.

Jarka Plachá je velká manipulátorka. Umíte v případě potřeby své syny a partnera dostat tam kam potřebujete?

Nejsem moc taktická. V příbuzenstvu máme ale jednu dámu, která dokázala se sladkou tváří přinutit svého muže, aby udělal vždy to, co chce ona. Možná jsem v ní měla malinko inspiraci. Říká se, že muž je hlavou rodiny a žena krkem, který tou hlavou otáčí. U nás doma si na tohle rozhodně nehrajeme (smích).

Vydala jste úspěšnou knihu pro děti. V současnosti připravujete k vydání druhou. Kdy u vás přišel první impulz vyjadřovat se psaním?

Přišlo to až krátce před čtyřicátými narozeninami. Nikdy před tím jsem nic nepsala a ani jsem k tomu neměla sklony. Napadl mě nápad, který mě bavil a nakonec se rozvinul do knihy. Eliška a Korálníčci. Je to příběh holčičky, která nosí červené korále. Ty se jednou v noci promění na skřítky Korálníčky a ti si s ní začnou povídat. Necítím se jako spisovatelka, ale když mě někdo pochválí za knihu, mám vždycky obrovskou radost. Moje připravovaná kniha se jmenuje Víla Voněnka je o třech malých vílách a je trošku namířená proti módnímu světu, komerci a bulváru.

Jakou literaturu jste měla vždycky ráda?

Milovala jsem napětí. Svého času jsem hodně četla detektivky Agathy Christie.

Jaká je vaše role v divadelní hře Léda, která teď měla premiéru v Činoherním klubu?

Melita je taková temperamentní panička, která opět není moc chytrá. Svou ztřeštěností roztáčí kola děje. Je to taková „manželskonemanželská“ povídka o nenaplněných touhách, které přestávají být touhami. Napsal ji Miroslav Krleža. K sedmdesátinám Petra Nárožného ji upravil režisér Ladislav Smoček. Na jevišti se potkávám ještě s Ondrou Vetchým, Danou Černou a Mojmírem Maděričem. Jsem ráda, že jsem u vzniku téhle inscenace mohla být.

Loni jste sedávala pravidelně v publiku pořadu Stardance. Máte ráda tanec?

Chodila jsem fandit Davidu Suchařípovi a Daně Batulkové. Baví mě, když lidé překonávají sami sebe a učí se něco nového. Třeba i ve vyšším věku. Mám ráda hudbu i tanec, ale za žádnou extra tanečnici se nepovažuji.

Jsme na začátku nového roku. Dala jste si nějaké předsevzetí?

Ano. Že si urvu více času pro sebe, budu si více užívat života a taky cestovat.

Rozhovor zpracoval: Jiří Nedvídek