Albertov 16:00

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 2011  
Sdílet
| Poslat odkaz

Slovníček

A B Č D F G H Ch I J K L M N O P R S Š T U V Z Ž 

Adamec Ladislav (1926–2007)

Dlouholetý komunistický funkcionář. Od roku 1966 člen ÚV KSČ. V letech 1987–1988 byl předsedou vlády ČSR, od 12. října 1988 byl předsedou vlády ČSSR. 21. listopadu 1989 přijal nejprve zástupce iniciativy Most (Michala Horáčka a Michaela Kocába) a odpoledne se, bez souhlasu vedení KSČ, sešel se zástupci OF, m.j. s Janem Rumlem, Martinem Mejstříkem a Jiřím Bartoškou. 26. listopadu promluvil na manifestaci OF na Letenské pláni. Odsoudil přitom vyhlášenou generální stávku, a byl proto vypískán. S nesouhlasem se setkal i jeho pokus z 3. prosince jmenovat vládu, v níž z 20 členů bylo 15 komunistů. OF i VPN tuto vládu odmítli a Adamec 7. prosince ze své funkce odstoupil. Vedením vlády byl poté pověřen Marián Čalfa. 20. prosince 1989 byl Adamec zvolen do funkce předsedy KSČ a po volbách v červnu 1990 zasedl za tuto stranu ve Federálním shromáždění. Na podzim 1990 jej na místě předsedy strany vystřídal režisér Jiří Svoboda. Adamec se poté stáhl z veřejného života.

Bartoška Jiří (1947)

Divadelní a filmový herec. Signatář petice za propuštění Václava Havla z vězení i Několika vět. Stál u zrodu OF 19. listopadu 1989 a byl blízkým spolupracovníkem Václava Havla. Byl to právě on, kdo 10. prosince 1989 na manifestaci OF na Václavském náměstí oznámil jeho kandidaturu na prezidenta ČSSR.

Bartuška Václav (1968)

Diplomat, politik a publicista. V listopadu 1989 jako student žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy patřil ke studentským vůdcům revoluce. Stal se také členem parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu. O svých zkušenostech z práce v komisi napsal knihu Polojasno.

Battěk Rudolf (1924)

V roce 1968 spoluzakladatel a čelný představitel Klubu angažovaných nestraníků (KAN). V období tzv. normalizace několikrát zatčen a mnoho let vězněn. Jeden z prvních signatářů Charty 77. Spoluzakladatel VONS a HOS. V listopadu 1989 stál u zrodu OF. V lednu 1990 se stal poslancem Sněmovny lidu FS a jejím předsedou.

Bečvář Jiří, plk. (1936–1990)

V listopadu zástupce náčelníka Správy SNB v Praze a ve Středočeském kraji pro věci politické. 17. listopadu 1989 ignoroval příkazy vedení KSČ nezasahovat proti demonstrantům a vydal rozkaz k zásahu Pohotovostního pluku na Národní třídě, který pak vedl k masakru studentů a mládeže. V noci na 3. ledna 1990 spáchal za dosud plně neobjasněných okolností sebevraždu.

Benda Marek (1968)

Politik. Syn Václava Bendy. V letech 1988–1990 byl studentem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, patřil mezi v SSM neorganizované nezávislé studenty. 21. listopadu 1989 byl jmenován do Koordinačního stávkového výboru studentů.

Benda Václav (1946–1999)

Filosof a politik. Jeden z prvních signatářů Charty 77, v letech 1979 a 1984 byl i jejím mluvčím. V roce 1978 se podílel na založení VONS. Za svou činnost byl v letech 1979–1983 vězněn pro podvracení republiky. 4. prosince 1989 zakládal Křesťanskodemokratickou stranu a byl jejím předsedou až do roku 1993.

V letech 1994–1998 byl ředitelem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Biľak Vasil (1917)

Komunistický politik. Od roku 1955 byl členem ÚV KSČ. Jeden ze signatářů tzv. zvacího dopisu, který posloužil jako záminka k okupaci Československa v roce 1968. Od listopadu 1968 do prosince 1988 byl tajemníkem ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky a ideologie. V době tzv. normalizace byl hlavním exponentem brežněvovského vedení KSSS v Československu. V prosinci 1989 byl z KSČ vyloučen.

Bok John (1945)

Politický aktivista. Signatář Charty 77. Otec byl válečným letcem ve Velké Británii, matka Angličanka, která sloužila u britského letectva. Jméno John dostal po svém anglickém dědečkovi. V 70. a 80. letech vystřídal několik dělnických povolání, byl sledován a perzekuován StB pro své občanské a politické postoje. V listopadu a prosinci 1989 velel ochrance Václava Havla.

Bubeník Jan (1968)

V listopadu 1989 student medicíny na UK v Praze a člen MV SSM v Praze. Patřil k hlavním studentským vůdcům v listopadu a prosinci 1989. Od prosince 1989 poslanec Federálního shromáždění ČSSR; od června 1990 poslanec ČNR, ale po půl roce na mandát rezignoval. Byl členem parlamentní komise FS pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu.

Budaj Ján (1952)

Slovenský politik. Před listopadem 1989 organizoval tzv. zakázané univerzity, nezávislé kulturní a ekologické aktivity. V roku 1980 založil první občansky orientovaný samizdat na Slovensku, periodikum KONTAKT. Spolupracoval s tajnou církví a občanskými iniciativami, mj. s Chartou 77, VONS nebo polskou Solidaritou. V listopadu 1989 společně s J. Langošem, P. Zajacem, M. Šimečkou, V. Pastierem a M. Žiakem zakládal VPN. Byl členem jejího užšího vedení a hlavním mluvčím. V lednu 1990 se stal jejím předsedou.

Burian Jan (1952)

Písničkář a spisovatel. Syn E. F. Buriana a vnuk operního pěvce Emila Buriana. V letech 1972 až 1985 tvořil a vystupoval s Jiřím Dědečkem. Při listopadových demonstracích zpíval z balkónu Melantrichu.

Bytčánek Jiří (1942)

V listopadu 1989 náčelník správy StB Prahy a Středočeského kraje. 7. prosince 1989 byl zproštěn výkonu služby. V roce 1991 byl společně s dalšími bývalými příslušníky StB (mj. i por. Zifčákem) obviněn z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele – za organizování nezákonného proniknutí do nezávislých studentských struktur, ale v červenci téhož roku bylo trestní stíhání zastaveno.

Čalfa Marián (1946)

Politik a právník. Od roku 1972 pracoval v legislativním odboru Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Od dubna 1988 byl ministrem vlády ČSSR a předsedou Legislativní rady vlády ČSSR. Po 17. listopadu 1989 se stal 1. místopředsedou rekonstruované Adamcovy vlády a členem týmu, který jednal se zástupci OF a VPN. Po odstoupení Adamce z jednání se stal hlavním vyjednavačem a následně 10. prosince 1989 premiérem ve vládě „národního porozumění“, která dovedla zemi k prvním demokratickým volbám v roce 1990.

V lednu 1990 vystoupil Čalfa z KSČ a v červnových volbách úspěšně kandidoval na Slovensku za hnutí VPN. Po volbách se stal znovu premiérem federální vlády. Po neúspěchu ve volbách v roce 1992 odešel z politiky.

Čarnogurský Ján (1944)

Slovenský politik. V letech 1970–1981 jako advokát v Bratislavě zastupoval náboženské aktivisty a politické disidenty v rámci celého Československa. V roce 1981 ho z advokacie vyloučili. V srpnu 1989 byl zatčen a obviněn z podvracení republiky. Z vězení byl propuštěn až 25. listopadu 1989, když tehdejší prezident ČSSR G. Husák zastavil trestní stíhání – vedle J. Čarnogurského také M. Kusého, Jiřího Rumla, P. Uhla a R. Zemana. Ve federální vládě „národního porozumění“ (od 10. prosince 1989 do 27. června 1990) byl prvním místopředsedou (později místopředsedou) a předsedou Legislativní rady vlády ČSFR.

Čepek Petr (1940–1994)

Divadelní a filmový herec. Od roku 1965 až do předčasné smrti byl kmenovým členem pražského Činoherního klubu. Za dvojroli ve Švankmajerově snímku Lekce Faust (1994) byl in memoriam oceněn Českým lvem. V létě 1989 podepsal Několik vět, v listopadu 1989 byl u zrodu OF. Účastnil se jednání s tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem. 25. listopadu vystoupil při demonstraci na Letenské pláni.

Černý Jiří (nar. 1936)

Hudební kritik a publicista. V listopadu 1989 se účastnil vzniku OF a moderoval některé protestní demonstrace na Václavském náměstí.

České děti

Tato iniciativa byla založena historikem a spisovatelem Petrem Placákem. V květnu 1988 zveřejnily České děti manifest Návrat krále, v němž se vyslovily pro návrat monarchie. Manifest podepsalo 28 osob – kromě P. Placáka Ivan Martin Jirous, Andrej Stankovič, Jáchym Topol aj.

Československý helsinský výbor

Byl založen v listopadu 1988 – z podnětu Mezinárodní helsinské federace a Helsinki Watch (dnes Human Rights Watch) – skupinou třiceti občanů v čele s bývalým ministrem zahraničních věcí prof. Jiřím Hájkem. Jeho záměrem bylo sledovat dodržování a porušování lidských práv v Československu a vyjadřovat se k nesouladu tehdejšího právního řádu a právní i politické praxe s přijatými mezinárodními principy lidských práv. Výbor působí v České republice do dnešních dnů.

Danišovič Michal (1945)

Náčelník Městské správy VB v Praze v listopadu 1989. Velitel bezpečnostního opatření dne 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze. 12. září 1990 byla na něj a velitele školního pohotovostního oddílu Bedřicha Houbala podána obžaloba pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele. Trestného činu se měli dopustit v souvislosti se zásahem proti demonstrantům na Národní třídě v Praze. Teprve v únoru 2000 ho Vrchní soud v Praze odsoudil v odvolacím řízení spolu s Bedřichem Houbalem k podmíněným trestům odnětí svobody v délce tří let.

Dědeček Jiří (1953)

Písničkář, básník, textař, překladatel, spisovatel. V letech 1972 až 1985 tvořil a vystupoval s Janem Burianem. Na demonstraci na Letenské pláni zahrál písničku Vraťte mi nepřítele. Od roku 2006 předseda českého PEN klubu.

Dekoj Antonín (1949)

Jako vedoucí přenosového vozu Čs. televize se podílel na zmizení jedné z nahrávek Jakešova projevu z Červeného Hrádku z července 1989. Druhou nahrávku, kterou nestačili komunisté zabavit, získal Alexandr Vondra – jeho zásluhou ji mohli slyšet i posluchači Svobodné Evropy. V říjnu 1989 byl zvolen jako nestraník předsedou odborové organizace přenosové techniky. Spoluorganizoval a moderoval protestní mítinky zaměstnanců Československé televize.

Demokratická iniciativa (Československá demokratická iniciativa) (DI)

Vznikla v roce 1987 se záměrem napomáhat přechodu od komunistické diktatury k otevřené demokratické společnosti s tržní ekonomikou a zabezpečenými lidskými a občanskými právy a svobodami. Mezi její čelné představitele patřili Bohumil Doležal, Martin Litomiský, Emanuel Mandler. 11. listopadu 1989 požádali ministerstvo vnitra ČSSR o registraci hnutí jako nezávislé politické strany. V roce 1990 se DI změnila v Liberálně demokratickou stranu (LDS) a E. Mandler byl zvolen jejím předsedou.

Dienstbier Jiří (1937)

Politik a novinář. Patřil mezi první signatáře Charty 77 – v letech 1979 a 1985 byl i jejím mluvčím. Byl také jedním ze zakládajících členů VONS (1978) a podílel se na vydávání samizdatů. V letech 1979–1982 byl vězněn. Po vzniku OF v listopadu 1989 se stal krátce mluvčím jeho Koordinačního centra. Ve vládě „národního porozumění“ byl ministrem zahraničních věcí a tuto funkci zastával od 10. prosince 1989 až do června 1992.

Dlouhý Vladimír (1953)

Ekonom. V letech 1984–1989 byl vědeckým pracovníkem, později zástupcem ředitele Prognostického ústavu ČSAV. V prosinci 1989 byl OF nominován do československé vlády jako její místopředseda a předseda Státní plánovací komise. V téže době vystoupil z KSČ. Různé ministerské posty zastával až do roku 1997, kdy z politiky odešel.

Dobrovský Luboš (1932)

Novinář a politik. Byl signatářem Charty 77. Na přelomu let 1989 a 1990 byl mluvčím OF, od ledna do června 1990 působil jako mluvčí ministerstva zahraničních věcí. Od října 1990 do června 1992 byl ministrem obrany ČSFR.

Dražská Drahomíra (1966)

Údajná spolupracovnice StB, v listopadu 1989 vrátná na vysokoškolských kolejích v Praze-Tróji. Rozšířila fámu o smrti Martina Šmída, údajného studenta 2. ročníku Matematicko-fyzikální fakulty. Motivace Drahomíry Dražské nebyla nikdy jednoznačně objasněna, nejpravděpodobnější však je, že si informaci o úmrtí Martina Šmída sama vymyslela. Není však vyloučeno, že by celá akce mohla být provokací StB, která Dražskou k šíření dezinformace navedla.

Dubček Alexander (1921–1992)

Československý a slovenský politik. Symbol „Pražského jara“ z roku 1968, vystřídal ve funkci 1. tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ. Živil se jako mechanizátor a politicky se neangažoval. Teprve v souvislosti se sovětskou „perestrojkou“ začínal opět vystupovat veřejně a hájit reformní program KSČ z roku 1968. Sametová revoluce z listopadu 1989 znamenala jeho návrat do politiky. 22. listopadu vystoupil na manifestaci v Bratislavě, o dva dny později v Praze na Václavském náměstí. Chtěl se stát po Gustávu Husákovi prezidentem republiky, nakonec však ustoupil Václavu Havlovi a 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. Tuto funkci vykonával až do roku 1992.

Fojtík Jan (1928)

Československý komunistický funkcionář. V období tzv. normalizace zastával funkci hlavního stranického ideologa, jenž byl odpovědný za řízení v oblasti propagace, kultury, vědy a sdělovacích prostředků. V letech 1969–1989 byl členem ÚV KSČ, v letech 1988–1989 byl členem jeho předsednictva. Z KSČ byl vyloučen v roce 1990.

Freimanová Anna (1951)

Původním povoláním knihovnice. Manželka režiséra Andreje Kroba. V 70. letech asistentka režie v divadle Na zábradlí, pak pracovnice Národního muzea. V 80. letech redaktorka samizdatového časopisu O divadle.

V letech 1990–2003 tajemnice prezidenta republiky v Kanceláři prezidenta republiky. Edičně připravovala většinu českých vydání děl Václava Havla. V 90. letech spoluzaložila divadelní a literární agenturu AURA-PONT.

Gál Fedor (1945)

Slovenský politik, sociolog a podnikatel. Po 17. listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem hnutí VPN a jedním z členů Koordinačního centra VPN.

Genscher Hans Dietrich (1927)

Německý politik. Člen FDP. V letech 1974–1992 byl ministrem zahraničních věcí SRN (s krátkou přestávkou v roce 1982). 30. září 1989 oznámil z balkonu ambasády SRN v Praze tisícům uprchlíků z NDR uzavření dohody s vládou ČSSR o tom, že východoněmečtí uprchlíci mohou odejít na Západ.

Gorbačov Michail Sergejevič (1931)

Generální tajemník ÚV KSSS v letech 1985–1991. Pokoušel se o změny, které by vedly ke zlepšení fungování sovětského politického systému – tzv. perestrojka – a k ukončení studené války. Za jeho vlády Sovětský svaz opustil tzv. Brežněvovu doktrínu omezené suverenity států v sovětském bloku a dovolil zemím východní Evropy rozhodovat samostatně o vlastní politice. Bez tohoto kroku by nebyly možné politické převraty ve východní Evropě, které zde v roce 1989 ukončily vládu komunistických stran. Se ztrátou sovětské hegemonie nad východní Evropou skončila rovněž studená válka.

Hájek Jiří (1913–1993)

Politik a diplomat. Československý ministr zahraničí v roce 1968. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a spolu s Václavem Havlem a Janem Patočkou i jejím prvním mluvčím. V roce 1988 se podílel na založení Československého helsinského výboru a stal se jeho předsedou. Byl také členem Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu. Po sametové revoluci působil jako poradce Alexandra Dubčeka (1990–1992).

Hanzel Vladimír (1951)

Před 17. listopadem 1989 působil jako hudební publicista. Byl pravidelným přispěvatelem samizdatových Lidových novin, zároveň psal do oficiálních hudebních preriodik. V srpnu 1989 se stal osobním tajemníkem tehdejšího disidenta Václava Havla. V listopadu a prosinci 1989 se účastnil všech jednání OF s představiteli tehdejší moci (publikoval je ve své knize Zrychlený tep dějin, 1991, 2006). Po zvolení V. Havla prezidentem ČSSR byl jeho osobním tajemníkem a ředitelem sekretariátu prezidenta republiky v Kanceláři prezidenta republiky až do roku 2003.

Havel Ivan (1938)

Vědecký pracovník. Bratr Václava Havla. Zabývá se kybernetikou, umělou inteligencí, kognitivními vědami a filozofickými otázkami, které s těmito obory souvisejí. Patřil k zakládajícím členům OF.

Havel Václav (1936)

Český dramatik, spisovatel a politik. Proslul jako autor her tzv. absurdního divadla, od 60. let 20. století je světově známým a uznávaným dramatikem. Byl spoluzakladatelem a prvním mluvčím Charty 77 (spolu s J. Hájkem a J. Patočkou). Jako kritik komunistického režimu získal mezinárodní prestiž, ale také mu to vyneslo několik let věznění. Po 17. listopadu 1989 byl Václav Havel zakladatelem OF, jeho vůdčí osobností a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Zemi směřoval k parlamentní demokracii a do politických struktur západní civilizace, nepodařilo se mu však zabránit jejímu rozpadu v roce 1992. Po vzniku České republiky byl zvolen jejím prvním prezidentem (1993) a tuto funkci zastával po dvě funkční období – do roku 2003.

Havlová Olga, roz. Šplíchalová (1933–1996)

První manželka Václava Havla. V období tzv. normalizaci byla aktivní v čs. disentu. Podílela se na založení VONS. Od roku 1979 vedla samizdatovou edici Expedice. Anagažovala se též ve vydávání Originálního videojournalu. Počátkem roku 1990 založila Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové na pomoc zdravotně postiženým lidem.

Hegenbart Rudolf (1935)

Do roku 1986 byl funkcionářem KSČ na okresní úrovni. V roce 1986 začal pracovat na Ústředním výboru KSČ a o dva roky později byl jmenován šéfem 13. oddělení pro státní administrativu, pod které spadaly silové resorty (bezpečnost a armáda). Podle některých tvrzení stál za zásahem na Národní třídě 17. listopadu 1989, aby vyprovokoval veřejné mínění proti dosavadnímu Jakešovu vedení KSČ. Hegenbart se na počátku roku 1990 stáhl z veřejného života a vrátil se na Vysočinu.

Hnutí za občanskou svobodu (HOS)

Tuto nezávislou občanskou iniciativu založili 15. října 1988 stoupenci Charty 77, jež se vznikem HOS začala diferencovat. V manifestu Demokracie pro všechny (126 signatářů) požadovali nastolení pluralitní demokracie a umožnění drobného a středního podnikání. V prosinci 1988 se podíleli na organizaci první oficiálně povolené manifestaci opozičních uskupení v období normalizace, která se sešla na pražském Škroupově náměstí.

Hoffman Ivan (1952)

Český novinář, komentátor. V 80. letech slovenský písničkář, fotograf a publicista, vydavatel samizdatového časopisu Fragment-K. V listopadu a prosinci 1989 veřejně vystupoval na shromážděních VPN. Po volbách v roce 1992 se přestěhoval do Prahy.

Horáček Michal (1952)

Publicista, textař a podnikatel. Od roku 1986 byl redaktorem časopisu Mladý svět. V létě 1989 založil spolu s Michaelem Kocábem a dalšími osobnostmi iniciativu Most, která usilovala o komunikaci mezi komunistickou vládou a představiteli disentu. V listopadu 1989 zprostředkovával jednání mezi představiteli čs. vlády a OF.

Houbal Bedřich (1941)

Byl velitel Školního pohotovostního oddílu, který zasahoval jak ve Vyšehradské ulici, tak na Národní třídě 17. listopadu 1989. Již v roce 1990 byl trestně stíhán spolu s Michalem Danišovičem. Proces se protáhl na devět let a skončil až v únoru 2000, kdy byl odsouzen k podmíněnému trestu v délce tří let.

Husák Gustáv (1913–1991)

Československý komunistický politik. Po II. světové válce jeden z čelných slovenských politiků. V roce 1951 by zatčen a v roce 1954 byl ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen na doživotí. Propuštěn na amnestii byl až v roce 1960 a plně rehabilitován až o 4 roky později. Od dubna 1969 stál v čele KSČ (do prosince 1987) a od roku 1975 i v čele státu jako prezident Československa. Měl výrazný podíl na celkovém úpadku Československa v období tzv. normalizace. V listopadových dnech roku 1989 byl jedním z politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím, a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu. 10. prosince 1989 jmenoval Čalfovu vládu „národního porozumění“ a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky a stáhl se do soukromí.

Hutka Jaroslav (1947)

Folkový písničkář. Podepsal Chartu 77. Byl poté vystaven politickému nátlaku, který ho v říjnu 1978 vedl k emigraci. Po 26. listopadu 1989 se z Nizozemí vrátil do Československa a již toho dne se zúčastnil manifestace OF na Letenské pláni.

Charta 77

Veřejná občanská iniciativa, jejímž záměrem bylo jednak sledovat, jak politická a státní moc v Československu dodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách, jednak vést konstruktivní dialog s mocí. Iniciovali ji a prvními signatáři byli spisovatelé Václav Havel, Pavel Kohout, Milan Uhde a Ludvík Vaculík, bývalí politici spjatí s Pražským jarem 1968 Zdeněk Mlynář, dále Jiří Hájek a filosof Jan Patočka. Charta 77 se vyznačovala širokou názorovou škálou (od reformních komunistů přes liberální demokraty až po křesťany obou konfesí) a mimořádnou tolerancí. V prvním roce její existence – 1977 – ji podepsalo 242 osob, celkově bylo signatářů necelých 1900. Reakce státní moci na vznik Charty byla ostrá. V nevybíravě vedené kampani byli signatáři označeni za „ztroskotance a samozvance“ – k této kampani patřila i tzv. Anticharta, kterou podepsala řada čs. umělců.

Signatáři Charty 77 se po listopadu 1989 podíleli na vyjednávání s vládní garniturou a angažovali se v nově vzniklých politických hnutích a stranách (zejména v OF). Charta 77 ukončila svou činnost 3. listopadu 1992.

Chaun Igor (1963)

Filmový scenárista a režisér. Jeden ze studentských vůdců – 21. listopadu 1989 byl jmenován do Koordinačního stávkového výboru studentů za FAMU.

Indra Alois (1921–1990)

Komunistický politik. V letech 1971–1989 byl členem předsednictva ÚV KSČ, kde patřil k jeho konzervativnímu křídlu. Jeden ze signatářů tzv. zvacího dopisu, který posloužil jako záminka k okupaci Československa v roce 1968. Od roku 1969 byl předsedou Federálního shromáždění – 28. listopadu 1989 požádal o uvolnění z této funkce i z funkce člena předsednictva ÚV KSČ. V únoru 1990 byl vyloučen z KSČ.

Iniciativa kulturních pracovníků

Vznikla v prostředí samizdatového časopisu O divadle krátce po uvěznění Václava Havla na počátku „Palachova týdne“. Požadovala propuštění Václava Havla a dalších zatčených osob, pravdivé informování veřejnosti a vyzvala československé úřady k dialogu s opozicí. Iniciativu záhy podepsala řada lidí, kteří nepatřili do prostředí Charty 77, mezi nimi i známé osobnosti – Jiří Bartoška, Jan Bauch, Jana Brejchová, Petr Čepek, Josef Kemr, akademik Katětov a desítky dalších. Iniciativa byla přímou předchůdkyní petice Několik vět.

Iniciativa Most

Na jaře 1989 ji založil Michael Kocáb a Michal Horáček spolu s dalšími osobnostmi. Měla zprostředkovávat komunikaci mezi vládnoucími a disidentskými strukturami. Po 17. listopadu 1989 se podílela na zprostředkování rozhovorů mezi představiteli opozice (OF a VPN) a představiteli komunistické moci v čele s premiérem ČSSR Ladislavem Adamcem.

Jakeš Miloš (Milouš) (1922)

Komunistický politik. V roce 1977 se stal členem Ústředního výboru KSČ, v roce 1981 členem předsednictva ÚV KSČ. Ač v souvislosti s politikou Gorbačova v SSSR se formálně hlásil k programu reforem, patřil ke konzervativnímu křídlu KSČ. Od prosince 1987 zastával funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. V roce 1989 proslul svým projevem k předsedům okresních výborů KSČ v Červeném Hrádku. Po propuknutí sametové revoluce odstoupil dne 24. listopadu 1989 ze stranické funkce a 7. prosince byl společně s M. Štěpánem vyloučen z KSČ. Od počátku 90. let žije v ústraní.

Jazzová sekce

Občanské sdružení pro nekomerční kulturu, které působilo od roku 1969. Na jeho vzniku se nejvýrazněji podílel Karel Srp. Ustavující sjezd Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR se konal na podzim 1971. Spolupracovala s ní řada výtvarníků, divadelníků, hudebníků, spisovatelů aj. z tzv. alternativní scény. Jazzová sekce pořádala Jazzové dny a měla bohatou publikační činnost. Pověstné je vydání Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále s osobním věnováním autora.

Státní moc se od dubna 1977 pokoušela toto sdružení, považované pro své aktivity za „antisocialistickou organizaci“ zrušit. Rozpoutal se administrativní boj mezi komunistickou mašinérií a Jazzovou sekcí, který vedl v září 1986 k zatčení a uvěznění jejích čelných představitelů (včetně Karla Srpa, Josky Skalníka, Čestmíra Huňáta aj.) a zániku organizace.

V roce 1988 požádal K. Srp (krátce po svém propuštění z vězení) o registraci Artfora, organizace se stejnou náplní jakou měla Jazzová sekce – povolena byla v červnu 1989. Ještě předtím – v roce 1987 – bylo jinou částí Jazzové sekce (Čestmír Huňát) zaregistrováno občanské sdružení Unijazz.

Kantůrek Jiří (1932–1998)

Publicista. Jeden z aktivistů HOS. Po 17. listopadu 1989 se stal mluvčím OF a moderoval některé manifestace. V březnu 1990 byl jmenován ředitelem Československé televize (po Jindřichu Fairaizlovi) – tuto funkci zastával až do rozpadu Československa v roce 1992.

Kemr Josef (1922–1995)

Divadelní, filmový a televizní herec. Od roku 1965 patřil k oporám činohry pražského Národního divadla. Za celoživotní mistrovství získal v roce 1993 Cenu Thálie. V létě 1989 podepsal Několik vět a vystoupil 25. listopadu 1989 při demonstraci na Letenské pláni.

Kincl František (1941)

Ministr vnitra ČSSR od října 1988 do 3. prosince 1989. V říjnu 1993 ho odsoudil Vyšší vojenský soud v Táboře na tři roky odnětí svobody (společně s prvním náměstkem ministra vnitra ČSSR Alojzem Lorencem a Karlem Vykypělem, náčelníkem II. správy StB) za zneužití pravomoci veřejného činitele. Provinili se nezákonnou „preventivní izolací“, tedy omezením osobní svobody asi 300 vybraných odpůrců režimu v listopadu 1989.

Klaus Václav (1941)

Ekonom a politik. Před listopadem 1989 působil jako bankovní úředník a prognostik v Prognostickém ústavu ČSAV. 22. listopadu 1989 nabídl OF jménem předních nevládních ekonomů spolupráci při formulaci nového ekonomického programu. Klaus byl v OF jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého. V prosinci 1989 se stal ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy. Na konci roku 1990 byl zvolen předsedou OF a po jeho zániku v dubnu roku 1991 předsedou Občanské demokratické strany, na jejímž založení měl výrazný podíl.

Klíma Martin (1969)

V roce 1989 byl ve třetím ročníku Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Na demonstraci na Albertově 17. listopadu 1989 přednesl projev za nezávislé studenty. 21. listopadu 1989 se stal členem Koordinačního stávkového výboru studentů.

Klímová Rita, roz. Budínová (1931 1993)

Ekonomka, překladatelka z angličtiny, diplomatka. První manželka Zdeňka Mlynáře, matka Vladimíra Mlynáře. Po 17. listopadu 1989 byla mluvčí OF a organizátorkou tiskových konferencí prezidenta Václava Havla. První polistopadová československá velvyslankyně v USA.

Klub nezávislé inteligence (KNI)

Tato iniciativa (někdy také uváděna jako Kruh nezávislé inteligence) vznikla v létě 1989 jako společenství akademických pracovníků, ochotných se podílet na monitorování a odborné kritice komunistických institucí. Klub spoluorganizoval se studenty demonstraci 17. listopadu na Albertově a podílel se na vzniku OF v Činoherním klubu. Mezi zakládající členy patřil akademik Miroslav Katětov, který byl i jedním z řečníků na Albertově, dále Václav Žák, Ivan Gabal, Ivan Pilip aj. Celkově evidoval asi tisíc stoupenců.

Klub Obroda

Byl založen v druhé polovině roku 1988, většinu jeho členů představovali reformní komunisté, vyloučení po roce 1969 z KSČ. Oficiálním mluvčím se stal prof. Vojtěch Mencl, autorem programového prohlášení byl Čestmír Císař. Klub se inspiroval perestrojkou Michaila Gorbačova v Sovětském svazu a usiloval o novou obrodu socialismu – v návaznosti na záměry a cíle Pražského jara 1968.

Kňažko Milan (1945)

Slovenský herec a politik. Již v říjnu 1989 jako jediný v ČSSR vrátil titul zasloužilý umělec na protest proti politice tehdejšího režimu. V listopadu 1989 byl spoluorganizátorem a moderátorem listopadových mítinků v Bratislavě a podílel se na vzniku VPN. Byl členem jejího užšího vedení – pracovního koordinačního výboru VPN. V prosinci 1989 se stal poradcem prezidenta ČSFR Václava Havla a zároveň poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Od ledna 1990 do 28. srpna 1990 byl ministrem mezinárodních vztahů Slovenské republiky. I po rozpadu Československa zastával ministerské posty ve vládě Slovenska.

Kocáb Michael (1954)

Hudebník a politik. Kapela, v níž působil, Pražský výběr, se po celá 80. léta potýkala s restrikcemi ze strany komunistického režimu včetně několikaletého zákazu činnosti. Na jaře 1989 založil spolu s Michalem Horáčkem a dalšími osobnostmi iniciativu Most. Po 17. listopadu1989 se stal zakládajícím členem OF a členem krizového štábu koordinačního centra OF. S M. Horáčkem organizoval jednání OF s předsedou vlády ČSSR L. Adamcem. Navrhl Václava Havla na funkci prezidenta republiky. V prosinci 1989 se stal poslancem Federálního shromáždění. Inicioval vznik komise pro odsun Sovětské armády a aktivně se na tomto odsunu podílel.

Komárek Valtr (1930)

Ekonom a politik. V listopadu 1989 byl ředitelem proslulého Prognostického ústavu Československé akademie věd, založeného v roce 1984. Tato instituce se pak stala významnou personální zásobárnou nových vlád, jimž dodala několik ministrů (Václav Klaus, Karel Dyba, Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý). Sám Komárek se stal v prosinci 1989 prvním místopředsedou federální vlády a byl také spolu s Mariánem Čalfou a Jánem Čarnogurským členem triumvirátu, který v prvních týdnech spravoval federální ministerstvo vnitra.

Krejčí Oskar (1948)

Politolog. V roce 1989 poradce předsedy federální vlády Ladislava Adamce. Sešel se několikrát konspirativně s Michalem Horáčkem a Michaelem Kocábem, kteří založili iniciativu Most za účelem zprostředkování dialogu mezi opozicí a komunistickou mocí. Krejčí pomáhal organizovat první dvě jednání OF s premiérem Adamcem. Byl rovněž autorem neúspěšného plánu na prosazení Ladislava Adamce do funkce prezidenta. Do listopadu 1990 byl poradcem premiéra Mariána Čalfy. Poté se vydal na akademickou dráhu. Ve zpřístupněných svazcích StB je registrován jako agent a rezident StB s krycími jmény Oskar a Kalab.

Krincvajová Věra (1969)

V listopadu 1989 studentka žurnalistiky Univerzity Karlovy, která spolu s Klárou Pospíšilovou navštívila 18. listopadu předsedu vlády ČSSR L. Adamce v jeho bytě a informovala ho o událostech na Národní třídě z předešlého dne.

Krob Andrej (1938)

Divadelní a filmový režisér. V 60. letech kulisák, jevištní mistr a asistent scény v Divadle Na zábradlí. V roce 1975 založil Divadlo na tahu, nastudoval s ním a veřejně uvedl Žebráckou operu Václava Havla v Horních Počernicích. Od té doby byl pronásledován StB. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Po vyhození z divadla se živil jako montér těsnění oken. Koncem 80. let se podílel na vzniku a fungování Originálního videojournalu, kromě jiného jako kameraman. Po roce 1990 obnovil Divadlo na tahu. Kromě her Václava Havla se věnuje i jiným autorům (Ionesco, Beckett, Čechov) i jiným žánrům (m. j. dokumentární cyklu Samizdaty pro ČT).

Kryl Karel (1944–1994)

Český písničkář a novinář. Jeden z hlavních představitelů českého protikomunistického protestsongu. Od září 1969 žil v emigraci v SRN. Již 30. listopadu 1989 se vrátil do vlasti, účastnil se některých manifestací OF (poprvé 4. prosince), ale polistopadový vývoj ho zklamal a vedl ke kritickým reakcím na adresu politické reprezentace a směřování Československa (resp. České republiky).

Křižan Jiří (1941)

Scenárista. Po studiu na pražské FAMU pracoval nejprve jako redaktor Mladé fronty, později byl dramaturgem a scenáristou Filmového studia Barrandov. Za film Signum laudis (1980) odmítl převzít cenu Klementa Gottwalda, protože jeho otec byl Gottwaldovým režimem v 50. letech popraven. Od roku 1975 je na volné noze. V letech 1989–1992 byl jedním z nejbližších spolupracovníků prezidenta Václava Havla, poté dva roky náměstkem ministra vnitra.

Kubišová Marta (1942)

Zpěvačka. Trojnásobná držitelka Zlatého slavíka měla od února 1970 zakázanou uměleckou činnost. Podpisem Charty 77 se její stíhání a sledování StB ještě znásobilo. Na veřejnosti se objevila 10. prosince 1988 na demonstraci při příležitosti 40. výročí vyhlášení Deklarace lidských práv v Praze na Škroupově náměstí. Dne 22. listopadu 1989 zazpívala z balkónu Václavského náměstí svou Modlitbu pro Martu a také československou státní hymnu. Poté následovala reedice alba Songy a balady a už v roce 1990 studiové nahrávky a samostatné koncerty.

Kučera Petr (1947)

Historik a novinář, v listopadu 1989 redaktor Svobodného slova. Patřil k zakládajícím členům OF za Československou stranu socialistickou. V lednu 1990 byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění za OF.

Kusý Miroslav (1931)

Slovenský filozof a politolog. Po roce 1970 byl pro své postoje v období Pražského jara 1968 perzekvovaný. V roku 1977 patřil k signatářům Charty 77. V roce 1989 strávil deset týdnů ve vězení, kde čekal na soudní proces za údajnou zradu a podvracení republiky. Jeho stíhání zastavil prezident G. Husák až 25. listopadu 1989. Stál u zrodu VPN a byl jejím místopředsedou. V prosinci se stal poslancem Federálního shromáždění a 10. prosince byl jmenován předsedou Federálního úřadu pro tisk a informace při vládě „národního porozumění“. Později se stal rektorem Univerzity Komenského v Bratislavě.

Lagner Pavel (1966)

V listopadu 1989 student DAMU. Po brutálním zákroku proti studentům na Národní třídě přišel jako první s myšlenkou studentské stávky. 20. listopadu společně s M. Mejstříkem aj. založil pražský koordinační výbor studentů.

Lamper Ivan (1957)

Novinář, zakladatel a první šéfredaktor týdeníku Respekt (1990–1994). V 80. letech disident, signatář Charty 77 a spoluzakladatel samizdatových časopisů Revolver Revue a Sport. V listopadu 1989 založil Nezávislé tiskové středisko (NTS), které mj. vydávalo Informační servis, posléze týdeník Respekt a také Revolver Revue. Byl členem OF.

Langoš Ján (1946–2006)

Slovenský politik. V 80. letech se angažoval v disentu. Po 17. listopadu 1989 se podílel na vzniku VPN a byl členem jejího Koordinačního výboru. V roce 1990 byl zvolen místopředsedou Sněmovny lidu Federálního shromáždění, později (1990–1992) působil jako ministr vnitra ČSFR.

Lidové noviny (LN)

Samizdatový kulturně politický měsíčník. Dvě nultá čísla vyšla v roce 1987, v lednu 1988 pak první číslo. Šéfredaktorem LN byl Jiří Ruml, redaktorem Rudolf Zeman. Do LN přispívali jak autoři z prostředí Charty 77 (Václav Havel, Jiří Dientsbier, Luboš Dobrovský, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Urbánek), tak i lidé z tzv. Šedé zóny, většinou pod pseudonymy (Jiří Černý, Jan Foll, Vladimír Hanzel, Jan Lukeš, Jan Rejžek, Josef Vlček). Technickou část měli na starosti Jan Dobrovský a Vladimír Mlynář. V říjnu 1989 byli oba redaktoři LN zatčeni a uvězněni. Při domovní prohlídce jim bylo zabaveno říjnové číslo připravené k rozmnožování. Nicméně i toho číslo se podařilo pomocí přispěvatelů zrekonstruovat a s jistým zpožděním vydat. Před 17. listopadem stačilo ještě vyjít listopadové vydání, přestože Ruml se Zemanem byli propuštěni z vyšetřovací vazby až 25. listopadu. Po 17. listopadu vyšly LN v podobě zvláštních vydání, od ledna 1990 už oficiálně jako dvoutýdeník a od dubna 1990 jako deník. Jiří Ruml se stal šéfredaktorem LN, po jeho zvolení za poslance Federálního shromáždění ho ve funkci vystřídal Rudolf Zeman.

Lis Ladislav (1926–2000)

Politik, signatář Charty 77, roku 1982 byl jejím mluvčím. Před listopadem 1989 byl celkem čtyřikrát vězněn a odsouzen k policejnímu dohledu. Byl členem VONS, místopředsedou Českého helsinského výboru, HOS a od roku 1984 Mezinárodní federace lidských práv (FIDH). Lis přišel první s myšlenkou na vydávání Lidových novin, opět jako první vznesl v OF návrh na prezidentskou kandidaturu Václava Havla. Patřil k zakládajícím členům OF a v letech 1989–1992 byl za OF poslancem Federálního shromáždění. Jako předseda branně-bezpečnostního výboru se podílel na jednáních o odchodu sovětských vojsk.

Lorenc Alojz (1939)

V listopadu 1989 byl 1. náměstkem federálního ministra vnitra a jako takový byl náčelníkem StB, čs. tajné policie, kde pracoval od roku 1970. Za sametové revoluce vydal generál Lorenc rozkaz, podle kterého nemají složky StB nijak zasahovat do situace. Tento rozkaz později odůvodnil tím, že nechtěl více pobouřit občany. Později nařídil skartaci mnoha dokumentů z archivu StB. Po revoluci byla StB zrušena a generál Lorenc z řad bezpečnostních složek propuštěn. Za své činy z doby komunismu byl Lorenc v ČR odsouzen v říjnu 1993 ke čtyřletému nepodmíněnému trestu. Trest si však nikdy neodpykal a nyní pobývá na Slovensku, jehož orgány stíhání zastavily.

Lorenc o úloze a akcích MV a StB také vydal knihu Ministerstvo strachu? Neskartované vzpomínky generála Lorence (Bratislava, 1992).

Malý Václav (1950)

Katolický kněz. Na kněze byl vysvěcen v červnu 1976. V roce 1977 podepsal Chartu 77 (v roce 1981 byl jejím mluvčím) a o rok později byl jedním ze 17 zakladatelů VONS. V lednu 1979 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a jako kněz proto působil tajně. Podílel se na tvorbě katolického samizdatu. Od roku 1988 byl členem Československého helsinského výboru. Za sametové revoluce moderoval některé manifestace na Václavském náměstí a velké shromáždění na Letenské pláni 25. listopadu. Byl spoluzakladatelem a prvním mluvčím OF.

Marvanová Hana (1962)

Právnička a politička. Před rokem 1989 se angažovala v disentu. Patřila mezi zakladatele Nezávislého mírového sdružení. 21. srpna 1988 byla zatčena za účast na demonstraci u příležitosti okupace Československa v roce 1968 a přípravu demonstrace k 70. výročí vzniku Československa, v březnu 1989 byla odsouzena k podmíněnému trestu deseti měsíců odnětí svobody. Patřila mezi zakladatele OF. Od února 1990 do roku 1998 byla poslankyní, nejdříve České národní rady, později Poslanecké sněmovny.

Mathé Ivo (1951)

Producent, manažer, scenárista, vysokoškolský pedagog. Od roku 1976 vedoucí výrobního štábu hlavní redakce zábavných pořadů Československé televize, 1992–1998 první generální ředitel České televize.

Medek Ivan (1925)

Novinář, muzikolog, teoretik umění. Po podpisu Charty 77 byl propuštěn z hudebního vydavatelství Supraphon. Živil se jako sanitář, umývač nádobí a šatnář. Po surovém zbití příslušníky StB a vyhození z jedoucího auta v roce 1978 emigroval do Rakouska. Žil ve Vídni, stal se stálým spolupracovníkem Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa. V roce 1990 byl předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání, 1993–98 vedoucím Kanceláře prezidenta republiky.

Mejstřík Martin (1962)

Od roku 1986 student na Divadelní fakultě AMU obor loutkářství. V roce 1987 se podílel na vzniku studentského časopisu Kavárna A.F.F.A. (neboli Art Forum-Forum AMU), v němž se publikovala řada kritických článků. Redakční a přispěvatelskou základnu tvořili studenti, kteří se později zásadně podíleli na studentských demonstracích a stávkách (např. Igor Chaun, Pavel Žáček, Monika Pajerová, Petr Jarchovský, Milan Podobský aj.). Časopis v mírně pozměněné podobě vycházel až do roku 1999. Mejstřík byl jedním z hlavních představitelů a organizátorů studentského stávkového hnutí po 17. listopadu 1989 – den poté vyhlásil na Václavském náměstí zahájení společné stávky studentů a herců. Stál také v čele Koordinačního stávkového výboru studentů.

Mezinárodní federace lidských práv (FIDH)

Nevládní instituce sdružující organizace (ligy) lidských práv. Vznikla v roce 1922. Během druhé světové války se její činnost soustředila do protifašistického odboje, po ní byli nejvýznamnější členové FIDH aktivně zapojeni do přípravy významných mezinárodních dokumentů na ochranu lidských práv, zejména Univerzální deklarace lidských práv a Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Dnes sdružuje FIDH 115 organizací na ochranu lidských práv z více než devadesáti zemí světa. Má poradní status u Organizace spojených národů, UNESCO a Rady Evropy. Sekretariát federace sídlí v Paříži.

Mikloško František (nar. 1947)

Slovenský politik. Před rokem 1989 patřil mezi disidenty, byl aktivistou tzv. tajné církve. Byl jedním z organizátorů tzv. svíčkové manifestace v Bratislavě, pokojné demonstrace věřících za náboženskou a občanskou svobodu v roce 1988. V listopadu 1989 se stal členem Koordinačního výboru VPN. V letech 1990–1992 působil ve funkci předsedy Slovenské národní rady.

Miller Petr (1941)

V listopadu 1989 pracoval jako přední kovář v pražském ČKD. Dokázal přesvědčit tamní dělníky, aby se přidali ke stávkujícím studentům a intelektuálům, a přivedl je 23. listopadu na manifestaci OF na Václavském náměstí. Za stávkový výbor ČKD se také stal členem Koordinačního výboru OF. 10. prosince 1989 byl jmenován ministrem práce a sociálních věcí v Čalfově vládě „národního porozumění“ a stal se poslancem Federálního shromáždění.

Milota Stanislav (1933)

Kameraman a disident. Manžel herečky Vlasty Chramostové. Za tzv. normalizace byl propuštěn z filmového studia Barrandov a nemohl dále točit. Organizoval spolu se svou manželkou Vlastou Chramostovou představení bytového divadla, z nichž některá zaznamenal. Byl signatářem Charty 77 a blízkým spolupracovníkem Václava Havla. Po vzniku OF se spolu s Johnem Bokem podílel na ochraně Václava Havla a patřil k Havlovým nejbližším lidem. Po roce 1989 byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Mírový klub Johna Lennona

Byl založen počátkem prosince 1988 v Praze Otou Veverkou, Stanislavem Pencem a Heřmanem Chromým. Jedním z důvodů založení klubu bylo uvěznění představitelů Nezávislého mírového sdružení, Hany Marvanové a Tomáše Dvořáka. Klub se soustředil zejména na rozvíjení alternativní kultury. Jeho vznik souvisel s každoročními shromážděními mládeže, pořádanými od roku 1981 ve výroční den úmrtí Johna Lennona (8. 12. 1980) u tzv. Lennonovy zdi na pražské Kampě. Shromáždění se postupně politizovala a přerůstala v opoziční akci. Podepisovaly se zde petice za osvobození politických vězňů, uzákonění náhradní civilní služby, odchod Sovětské armády a odstranění jaderných zbraní z území Československa.

Mlynář Vladimír (1966)

Novinář a politik. Syn Zdeňka Mlynáře a Rity Klímové. Nebyl z politických důvodů přijat na vysokou školu, podepsal Chartu 77 a živil se jako sanitář ve Všeobecné fakultní nemocnici na Strahově. Od srpna 1989 pracoval v kotelně motolské nemocnice, z níž se stala redakce samizdatových Lidových novin. Po vzniku legálních LN byl jejich redaktorem, od roku 1992 redaktorem týdeníku Respekt, 1994–97 jeho šéfredaktorem.

Mlynář Zdeněk (1930–1997)

Právník, politik a politolog. Otec Vladimíra Mlynáře. Byl jedním z iniciátorů a prvních signatářů Charty 77. Jako spoluautor Prohlášení Charty 77 byl od ledna do června 1977 ve faktickém domácím vězení. V červnu 1977 se vystěhoval do Rakouska, kde působil jako politolog a publicista. Po listopadu 1989 působil opět ve vlasti, kde se snažil zasahovat do politického dění z pozic demokratické levice – známé je jeho vystoupení v televizní debatě 7. prosince 1989 bezprostředně po příjezdu z Vídně, kde hovořil jako „advokát“ komunistů.

Mohorita Vasil (1952)

Komunistický politik a podnikatel. Od počátku 70. let byl činný v Socialistickém svazu mládeže (SSM), naposled jako jeho předseda (1987–89). V roce 1988 byl zvolen členem ÚV KSČ a jeho sekretariátu, a stal se tak zdaleka nejmladším členem komunistického vedení. Po 17. listopadu 1989 zaujal kritický postoj k policejnímu zásahu na Národní třídě. Za KSČ se účastnil jednání o vytvoření vlády „národního porozumění“. V listopadu 1989 byl zvolen tajemníkem a v prosinci prvním tajemníkem ÚV KSČ, ale ztratil v ní vedoucí postavení, když předsedou KSČ byl zvolen Jiří Svoboda. V lednu 1990 byl kooptován za poslance Federálního shromáždění. Postupně se však stáhl z veřejného života a začal se věnovat podnikání.

Most

Viz Iniciativa Most.

Motejl Otakar (1932)

Právník a politik. V období tzv. normalizace obhajoval v politických procesech řadu disidentů (Jiřinu Šiklovou), stoupence neoficiální kultury (členy skupiny Plastic People of the Universe) a aktivisty nezávislých hnutí (členy Nezávislého mírového sdružení). 17. listopadu 1989 osobně převážel svým autem zraněné demonstranty z Národní třídy do nemocnice. V prosinci 1989 byl zvolen členem komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu. Od 23. 1. 1990 do 31. 12. 1992 byl předsedou Nejvyššího soudu ČSFR.

Několik vět

Viz Petice Několik vět.

Němcová Dana (1934)

Psycholožka. Od 1976 byla pro aktivní podporu pronásledovaných hudebníků ze skupin Plastic People a DG 307 zbavena možnosti pracovat v oboru. Pracovala mj. jako uklízečka a domovnice. Byla jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1989 její mluvčí. V roce 1978 byla zakládajícím členem VONS. V roce 1979 byla zadržena a později v procesu s VONS odsouzena na dva roky ztráty svobody s podmíněným odkladem. Ve vazbě se ocitla i v době tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Stála u zrodu OF. Byla kooptována do Sněmovny národů Federálního shromáždění a v únoru 1990 zvolena do předsednictva FS.

Nezávislé mírové sdružení

Tato iniciativa vznikla v dubnu 1988. Vytkla si za cíl bojovat za demilitarizaci společnosti. Poprvé na svou činnost upozornila na demonstraci na Václavském náměstí 21. srpna 1988 k 20. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Získávala četné stoupence, ale zároveň následovaly i rozsáhlé represe ze strany komunistické moci, která se nezastavila ani před uvězněním jejích představitelů Tomáše Dvořáka a Hany Marvanové. Právě jejich uvěznění se stalo jedním z podnětů ke vzniku Mírového klubu Johna Lennona.

Novinářská petice

Viz Petice novinářů.

Občanské fórum (OF)

Neformální občanské sdružení. Vzniklo jako bezprostřední reakce na brutální zákrok proti studentům na Národní třídě v Praze. Úvodní prohlášení sepsal Václav Havel, oficiálně bylo OF ustanoveno 19. listopadu 1989 večer v pražském Činoherním klubu. Vedoucí osobností hnutí byl od jeho počátku Václav Havel. K jeho nejbližším spolupracovníkům patřili Saša Vondra a Jiří Křižan. Hlavním smyslem OF byl dialog s představiteli komunistické moci v Československu. V tom bylo pokračováním Charty 77. Na rozdíl od Charty ale v sobě zahrnovalo ve značné míře i mimochartovní prostředí, především představitele studentských stávkových výborů.

Originální videojournal (OVJ)

Samizdatový audiovizuální kulturně politický a publicisticko zpravodajský magazín. Šířil se a videokazetách a zprostředkovával nezávislé informace a zpravodajství z mnoha oblastí. První číslo OVJ vyšlo v lednu 1988. Hlavními organizátory a koordinátory byli Olga Havlová a Jan Ruml, střih a režii měl na starosti Pavel Kačírek, natáčeli kameramani Andrej Krob, Michal Hýbek, Přemysl Fialka, Stanislav Milota, Jiří Schmoranz, o technickou realizaci se staral Jan Kašpar. K početnému autorskému okruhu patřili např. Jaroslav Kořán, Andrej Stankovič, Jiří Kantůrek, Joska Skalník, Jarmila Bělíková. Do konce roku 1989 vzniklo sedm pravidelných čísel, dva monotematické pořady a devět zvláštních vydání z revolučních událostí v listopadu a prosinci 1989.

Oslzlý Petr (1945)

Dramaturg, režisér, scenárista, herec. Od roku 1973 byl vůdčí osobností Divadla na provázku, resp. Divadla Husa na provázku. V letech 1984–1990 v Brně organizoval ve spolupráci s britskou The Jan Hus Educational Foundation a Chartou 77 tajný univerzitní bytový seminář, na němž přednášeli českým studentům filozofové, politologové, spisovatelé a umělci z Velké Británie. V roce 1989 byl spoluzakladatelem OF a po revoluci zastával funkci kulturního poradce a později asistenta prezidenta republiky.

Pajerová Monika (1966)

Diplomatka. V listopadu 1989 studentka FF UK. Byla spoluorganizátorkou shromáždění na Albertově 17. 11. 1989. 21. listopadu byla jmenována do Koordinačního stávkového výboru studentů a působila jako jeho tisková mluvčí. V roce 1990 nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí a pracovala jako kulturní atašé na českém velvyslanectví v Paříži.

Palouš Radim (1924)

Filosof, pedagog a komeniolog. Signatář Charty 77, v roce 1982 její mluvčí. Pod podpisu Charty 77 propuštěn z Univerzity Karlovy. Pořádal domácí filosofické semináře, vydával samizdat (mj. Spisy Jana Patočky). V listopadu 1989 se jako jeden z představitelů OF účastnil jednání s komunistickou mocí. V lednu 1990 se stal rektorem Univerzity Karlovy. Podílel se na její obnově, na reformě vysokého školství a na obnovení mezinárodních styků UK.

Pánek Šimon (1967)

V roce 1988 byl Šimon Pánek jako student Přírodovědecké fakulty UK hlavním organizátorem humanitární pomoci obětem zemětřesení v Arménii, když společně s Jaromírem Štětinou vyhlásili neoficiální materiální sbírku na pomoc postiženým. O rok později, v roce 1989, se stal jedním ze „studentských vůdců“ – 21. listopadu 1989 byl jmenován do Koordinačního stávkového výboru studentů a za studenty byl také členem OF. Patřil do týmu OF, který jednal o vytvoření nové demokratické vlády. Po listopadové revoluci byl za OF kooptován do Federálního shromáždění, ale odmítl to.

Pavel Miroslav (1941)

Novinář. V listopadu 1989 mluvčí čs. vlády a člen tzv. Adamcovy skupiny. 27. listopadu byl jmenován do čela Čs. televize po Liboru Batrlovi. Neshody se Stávkovým výborem v ČST však vedly k jeho pádu – 11. ledna 1990 ho vláda z této funkce odvolala. Novým ředitelem se stal Jindřich Fairaizl.

Petice Několik vět

Dokument byl zveřejněn 29. června 1989. Jako kontaktní osoby byly pod peticí uvedeni Stanislav Devátý, Václav Havel, Jiří Křižan a Alexandr Vondra. Petice obsahovala sedm požadavků: okamžité propuštění všech politických vězňů, neomezená svoboda shromažďování, volné působení nezávislých iniciativ, svoboda slova a ukončení všech forem cenzury, svoboda víry, odborná i veřejná debata o otázkách životního prostředí, svobodná diskuse o nedávné minulosti Československa. Do podzimu 1989 Několik vět podepsalo zhruba 40 tisíc lidí včetně řady známých osobností (Zdeněk Svěrák, Jiří Bartoška, Rudolf Hrušínský a snad nejznámější – zásluhou projevu Miloše Jakeše na Červeném Hrádku v červenci 1989 – Hana Zagorová). Jména signatářů pravidelně vysílala Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

Petice novinářů

Vznikla jako reakce na zatčení redaktorů Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana 12. října 1989. Požadovala okamžité propuštění obou novinářů a legalizaci vydávání LN jako nedílné součásti svobody tisku a výměny informací. Byla adresována předsedovi federální vlády L. Adamcovi. Vedle samizdatových publicistů ji podepsalo i mnoho novinářů z oficiálních novin a časopisů (Lidová demokracie, Svobodné slovo, Mladý svět, Mladá fronta, Zemědělské noviny, Melodie, Gramorevue aj.). Jako ručitelé za správnost podpisů byli na petici uvedeni Jan Rejžek, Ladislav Kantor a Michal Horáček. Petici organizoval Vladimír Hanzel, tehdy už tajemník Václava Havla. Dne 23. října 1989 osobně předal petici se 110 jmény Úřadu vlády ČSSR. Znění petice a jména signatářů vzápětí odvysílaly Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

Petice za propuštění Václava Havla

Viz Iniciativa kulturních pracovníků.

Petrová (roz. Pacholíková)-Marcová Jana (1966)

Signatářka Charty 77. Byla činná v Jazzové sekci a Nezávislém mírovém sdružení. Byla zakládající členkou OF.

Pithart Petr (1941)

Politik a politolog. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Angažoval se v oblasti samizdatové literatury. Spolu s Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou napsal pod pseudonymem PODIVEN knihu Češi v dějinách nové doby v níž její autoři mimo jiné kritizovali podstatu českého národního obrození, samotnou skutečnost vzniku moderního českého národa či poválečné vysídlení Němců z Československa. Některá svá samizdatová díla napsal pod pseudonymem J. Sládeček. Po listopadu 1989 se Petr Pithart angažoval v OF a patřil k blízkým spolupracovníkům Václava Havla.V únoru 1990 byl jmenován předsedou české vlády (tuto funkci zastával do července 1992).

Podobský Milan (1966)

V listopadu 1989 student žurnalistiky na UK a šéfredaktor časopisu Sorry. Tento měsíčník začal vycházet na Fakultě žurnalistiky UK právě ve dnech sametové revoluce. Kromě Podobského (alias Fefíka) se na jeho vydávání podílel zejména „dikobrazí“ karikaturista Michal Hrdý. Časopis plný černého humoru (s podtitulem PRavá DEmokratická Legrace) vznikl ze studentského občasníku Fámyzdat (podtitul: Víra ve fámy, důvěra vleže).

Poláková Jarmila (1956)

Producentka dokumentárních filmů. V roce 1989 pracovnice propagačního oddělení hudebního vydavatelství Panton. Od roku 1984 hlavní organizátorka a dramaturgyně folkového festivalu v Lipnici na Sázavou. V září 1988 na základě jejího osobního pozvání navštívil festival Václav Havel. Jeho improvizovaný dialog s Janem Rejžkem na pódiu sklidil velké ovace a nadšení. Bylo to Havlovo první veřejné vystoupení po více než 19 letech. V roce 1990 založila J. Poláková spolu s Helenou Třeštíkovou, Alenou Müllerovou a Pavlem Kouteckým Nadaci Film & Sociologie a stala se její ředitelkou.

Pospíšilová Klára (1969)

V listopadu studentka žurnalistiky Univerzity Karlovy, která spolu s Věrou Krincvajovou navštívila 18. listopadu předsedu vlády ČSSR L. Adamce v jeho bytě a informovala ho o událostech na Národní třídě z předešlého dne. Po absolvování studia pracovala ve Studentských listech.

Pražské matky

Ekologické sdružení, které v roce 1988 založila Rut Kolínská. Upozorňovalo na špatné ovzduší v Praze a prosazovalo lepší životní podmínky pro rodiny s dětmi. V roce 1990 se transformovalo do sítě mateřských center.

Rakušanová Ludmila, roz. Horská (1947)

Česká spisovatelka a novinářka. V roce 1968 během studia na Filosofické fakultě UK emigrovala do Německa, kde dokončila studium na univerzitě v Mnichově. Od roku 1978 působila jako redaktorka rádia Svobodná Evropa.

Rejžek Jan (1954)

Novinář, hudební, divadelní a filmový kritik. Přispíval do samizdatových LN (pod pseudonymy Robert Žák a Milan Frýda). V roce 1989 se aktivně podílel na vzniku petice Několik vět. Získal pod ní velké množství podpisů. Byl jednou z kontaktních osob uvedených na Petici novinářů z října 1989 protestující proti zatčení novinářů Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana. Po roce 1990 kromě psaní článků působí i v rozhlase (Radio Svobodná Evropa, ČRo 6).

Ruml Jan (1953)

Politik a aktivista v oblasti lidských práv. Syn Jiřího Rumla. V únoru 1977 podepsal Chartu 77, v roce 1990 se stal jejím mluvčím a v roce 1979 členem VONS. Angažoval se též v Kruhu československo-polské Solidarity a byl členem prozatímního koordinačního výboru HOS. Podílel se na vzniku Lidových novin. Od listopadu 1989 pracoval v Nezávislém tiskovém středisku a podílel se na vzniku týdeníku Respekt. V dubnu 1990 byl jmenován náměstkem ministra vnitra ČSFR a následně se stal zmocněncem vlády pro otázky uprchlíků.

Ruml Jiří (1925–2004)

Novinář. Jeden z prvních signatářů Charty 77, byl jejím mluvčím v roce 1984. V roce 1978 patřil mezi zakládající členy VONS. V roce 1987 založil a byl šéfredaktorem samizdatových Lidových novin. 12. října 1989 byl zatčen, z vězení byl propuštěn až po listopadovém převratu – 25. listopadu, kdy tehdejší prezident ČSSR G. Husák zastavil jeho trestní stíhání. Šéfredaktorem Lidových novin zůstal až do června 1990, kdy byl zvolen poslancem Federálního shromáždění za OF. Ve funkci jej vystřídal Rudolf Zeman.

Rychlík Břetislav (nar. 1958)

Herec a režisér. Postupně student techniky, dělník na kachní farmě, kulisák. V roce 1978 debutoval ve Slováckém divadle, od roku 1982 byl v prostějovském, později brněnském HaDivadle. Po roce 1989 učil na brněnské JAMU, spolupracoval s řadou médií (Lidové noviny, Respekt, BBC).

Rychvalský Luboš (1964)

Byl zatčen za účast na manifestaci 28. 10. 1998 při zpěvu hymny. Později byl odsouzen pro přečin proti veřejnému pořádku. V roce 1989 spoluzakladatel recesistické skupiny Společnost za veselejší současnost, která proslula zejména organizováním Běhu třídou politických vězňů pod heslem „Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás!“ Po roce 1990 majitel a provozovatel Dobré čajovny.

Sbor národní bezpečnosti (SNB)

SNB byl založen v dubnu 1945 jako nový poválečný bezpečnostní sbor. Součástí SNB byla Veřejná bezpečnost (VB) i Státní bezpečnost (StB). V roce 1991 byl SNB nahrazen Policií České republiky.

Snopko Ladislav (1949)

Slovenský dramaturg, publicista a politik. Vystudoval archeologii na filozofické fakultě UK v Bratislavě. V říjnu 1989 se stal předsedou prvního nezávislého sdružení výtvarných umělců a teoretiků na Slovensku Gerulata. O měsíc později byl jedním ze zakladatelů hnutí VPN. V letech 1990–1992 byl ministrem kultury Slovenské republiky.

Společnost T. G. M.

Občanské sdružení, navazující na prvorepublikovou instituci, které na jaře 1989 obnovil historik Karel Kučera.

Společnost za veselejší současnost

Tato iniciativa vznikla 1. května 1989. U jejího zrodu stáli herečka Bára Štěpánová, Luboš Rychvalský a Petr Payne, kteří chtěli humorem a recesí bojovat proti komunistickému systému. Organizovali různé happeningy – prvním byl Běh třídou politických vězňů v Praze za propuštění politických vězňů, posledním v roce 1990 předání koloběžky Václavu Havlovi, tehdy již prezidentu Československa.

Státní bezpečnost (StB)

„Tajná“, tedy neuniformovaná, složka SNB.

Strunecká Jana, roz. Matějková (1970)

V listopadu 1989 pracovala v laboratoři analytické chemie ve Výzkumném ústavu Inženýrsko průmyslových staveb. Angažovala se ve Společnosti za veselejší současnost a v nezávislé občanské iniciativě HOS. Zúčastnila se studentského pochodu 17. 11. 1989 po boku příslušníka StB Ludvíka Zifčáka alias studenta Růžičky. Byla činná v OF.

Šabata Jaroslav (1927)

Politik, filozof, psycholog a politolog. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ a zbaven všech funkcí. Poté se stal jedním z vedoucích představitelů opozice, za což byl v letech 1971–1976 a 1978–1980 vězněn. Mezi prvními podepsal Chartu 77 a v roce 1978 a 1981 byl jejím mluvčím. V roce 1988 byl jedním ze zakladatelů HOS (HOS). Po 17. listopadu se podílel na činnosti OF a působil jako mluvčí OF v Brně. 28. prosince 1989 byl kooptován za poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění a v lednu 1990 byl zvolen členem předsednictva FS a předsedou zahraničního výboru SL FS.

Šabatová Anna (1951)

Disidentka, aktivistka v oblasti lidských práv. Dcera Jaroslava Šabaty a manželka Petra Uhla. Byla jedním z prvních signatářů Charty 77, v roce 1986 byla její mluvčí a podílela se i na dalších opozičních aktivitách: v době uvěznění svého manžela (1979–84) vydávala periodikum Informace o Chartě 77, v roce 1978 byla spoluzakladatelkou a mluvčí VONS. Od roku 1987 se podílela na spolupráci polských a českých disidentů v iniciativě Polsko-československá solidarita, jejíž byla mluvčí. Před sametovou revolucí pracovala ve Východoevropské informační agentuře VIA; v listopadu 1989 tak měla určitý podíl na zveřejnění mylné informace o mrtvém studentu Martinu Šmídovi. Po revoluci působila Šabatová v letech 1990–91 jako poradkyně ministra práce a sociálních věcí pro styk s nevládními organizacemi.

Šik Ota (1919–2004)

Český ekonom a politik. Po ztroskotání Pražského jara 1968 emigroval do Švýcarska. Od roku 1970 pracoval jako pedagog v Basileji a Manchesteru a později jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v St. Gallenu ve Švýcarsku. Po listopadu 1989 jej přizval tehdejší místopředseda federální vlády Valtr Komárek k diskusím o ekonomických reformách. Šik byl zastáncem tzv. třetí cesty, která byla pro okamžitou liberalizaci cen, ale zároveň pro pomalejší liberalizaci zahraničního obchodu.

Šiklová Jiřina (1935)

Socioložka a publicistka. Koncem 60. let se podílela na vzniku katedry sociologie Filosofické fakulty UK. Po srpnu 1968 byla pro své politické postoje z katedry propuštěna. Poté pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice na geriatrickém oddělení v nemocnici. Byla činná v disentu, publikovala pod různými jmény, zejména v zahraničí. Od května 1981 byla vězněna za pašování nelegální literatury do Československa. Po roce 1990 založila na Filosofické fakultě UK katedru sociální práce a vedla ji do roku 2000.

Šilhán Věněk (1927–2009)

Politik a ekonom. Za normalizace nějakou dobu pracoval manuálně. Stal se signatářem Charty 77, jeho manželka Libuše byla v roce 1987 mluvčí Charty 77. Po revoluci byl jedním ze sedmnácti zakladatelů OF – za klub Obroda. V roce 1990 se vrátil na Vysokou školu ekonomickou, krátce i jako její rektor (únor 1990 – 31. ledna 1991). Od června 1990 zastával funkci místopředsedy Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR.

Šitler Jiří (1964)

Diplomat. V roce 1989 student historie na Filozofické fakultě UK. Zúčastnil se studentskoho shromáždění 17. 11. 1989 včetně jejího brutálního ukončení na Národní třídě. Po roce 1990 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky, později byl hlavním vyjednavačem České republiky s Německem a Rakouskem o odškodnění obětí nacismu.

Škrdlant Tomáš (1943)

Režisér, kameraman. Vystudoval filmovou režii na FAMU 1962–66, v letech komunistické cenzury (tzv. normalizace) se věnoval převážně dokumentární televizní tvorbě z oblasti sportu a motorismu. Angažoval se v iniciativě Most, zúčastnil se s celou rodinou studentské akce 17. listopadu 1989. Od roku 1990 natočil přes 60 autorských dokumentů, převážně s ekologickou, psychologickou a sociologickou tematikou.

Šmíd Martin (student, který se nikdy nenarodil)

Fiktivní oběť policejního zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989. Zpráva o jeho smrti, šířená Drahomírou Dražskou, vyvolala velké pohoršení. Zabitou obětí měl být údajně student Matematicko-fyzikální fakulty University Karlovy. Na dané škole sice studovali dva Martinové Šmídové, ani jednomu se však 17. listopadu nic nestalo (jeden na demonstraci vůbec nebyl, druhý z ní odešel těsně před brutálním zásahem).

Šmídova Jana, roz. Weinerová (1949)

Novinářka. Matka Martina Šmída, který byl údajně zabit při brutálním policejním zákroku na národní třídě 17. 11. 1989. V roce 1989 pracovala v zahraniční redakci deníku Svobodné slovo, aktivně se účastnila nebo sledovala průběh všech demonstací na Václavském náměstí v letech 1988 a 1989. Po roce 1990 byla redaktorkou již legálních Lidových novin.

Štěpán Miroslav (1945)

Komunistický politik, bývalý funkcionář KSČ. V dobách nejtužší normalizace v letech 1974–1977 působil jako tajemník Městského výboru Socialistického svazu mládeže v Praze. Od roku 1977 do rok 1986 vykonával funkci předsedy Mezinárodního svazu studentstva. V roce 1986 byl zvolen vedoucím tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze, od roku 1988 byl členem předsednictva Ústředního výboru KSČ. Jsou mu připisována rozhodnutí, která vedla k brutálnímu potlačování občanských demonstrací v roce 1988–1989 v Praze. Koncem listopadu 1989 byl donucen složit všechny své stranické funkce, v prosinci se vzdal i svého poslaneckého mandátu ve Federálním shromáždění. Dne 5. prosince 1989 byl vyloučen z KSČ. 22. prosince roku 1989 byl zatčen a posléze obviněn z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, později byl odsouzen ke čtyřem letům vězení. V říjnu 1991 byl z vězení podmínečně propuštěn na svobodu.

Štěpánová Bára (1959)

Herečka a moderátorka. V roce 1986 podepsala Chartu 77. Kromě svého profesního působení se proslavila v roce 1989 aktivním účinkováním v recesisticko-humoristické Společnosti za veselejší současnost, v roce 1990 pak také krátce působila jako sekretářka československého prezidenta Václava Havla.

Štrougal Lubomír (1924)

Komunistický politik. Jeden z hlavních představitelů politiky „normalizace“. V letech 1968–1988 byl členem nejužšího vedení KSČ a v letech 1970–1988 předsedou československé vlády. Po nástupu Michaila Gorbačova k moci v SSSR stál Štrougal na straně reforem a přestavby, jeho křídlo ale vnitrostranický boj prohrálo a Štrougal byl nucen v říjnu 1988 opustit post předsedy vlády ČSSR a následně i předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Po listopadových událostech roku 1989 kandidoval na pozici předsedy KSČ, ale neuspěl. 9. prosince rezignoval na funkci poslance Federálního shromáždění a člena ÚV KSČ. Začátkem roku 1990 byl vyloučen z KSČ. Během 90. let byl neúspěšně obviněn z trestných činů v souvislosti se svým působením ve vládních funkcích.

Šustrová Petruška (1947)

Disidentka, překladatelka a publicistka. Z politických důvodů nedokončila studium na Filozofické fakultě UK. V roce 1969 byla zatčena a poté odsouzena k dvěma letům odnětí svobody za opoziční aktivity v Hnutí revoluční mládeže, jehož členy byli také Jaroslav Bašta, Ivan Dejmal, Jan Frolík či Petr Uhl. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77 (v roce 1985 byla jednou z jejích mluvčích). V roce 1979 se stala členkou VONS. Od roku 1987 spolupracovala s redakcí samizdatové revue Střední Evropa. V letech 1990–1992 působila jako náměstkyně federálního ministra vnitra (podílela se na prověrkách pracovníků ministerstva, rozvědky a justice a spolupracovala na přípravě lustračního zákona).

Tigrid Pavel, roz. Pavel Schönfeld (1917–2003)

Český spisovatel, publicista a politik, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu. Byl spolupracovníkem Svobodné Evropy, kde ostře vystupoval proti totalitní zvůli komunistického režimu. Od roku 1956 vydával revue Svědectví – nejprve v USA, později v Paříži. Po listopadu 1989 působil v Československu jako spolupracovník prezidenta Václava Havla, na jehož pozvání přicestoval 28. prosince z Paříže, a v roce 1992 jako ministr kultury Klausovy vlády nominovaný za KDU-ČSL.

Tučná Milena (1951)

Redaktorka a kulturní aktivistka. Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci působila v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. V Divadle hudby v Olomouci zařazovala do programu jak vystoupení písničkářů, tak poslechové pořady hudebních publicistů Jiřího Černého, Jana Rejžka a Vladimíra Hanzela. Od konce roku 1989 žije v Praze.

Uhl Petr (1941)

Novinář a politik, bývalý disident. Za svou činnost v Hnutí revoluční mládeže byl v roce 1969 odsouzen na čtyři roky. Byl členem petičního výboru Charty 77 a spoluzakladatelem VONS. V roce 1979 byl odsouzen na pět let do vězení. Po propuštění až do roku 1989 pracoval jako strojník a topič. V roce 1988 založil společně s Petrem Pospíchalem a Janem Urbanem Východoevropskou informační agenturu, která pod zkratkou VIA vydávala informace z Československa i z dalších zemí tehdejšího východního bloku. 18. listopadu 1989 telefonoval do Rádia Svobodná Evropa zprávu agentury VIA, že během zásahu proti studentům na Národní třídě byl zabit student Martin Šmíd. Důvěryhodnost tohoto sdělení měl „potvrdit“ fakt, že na místě demonstrace zůstal ležet na zemi agent StB Ludvík Zifčák. V červnu 1990 byl Uhl zvolen poslancem Federálního shromáždění za OF. Mezi léty 1990–1992 vykonával funkci generálního ředitele ČTK.

Ulčák Martin (1964)

Od května 1989 předseda městského výboru SSM v Praze. Jeho podíl na listopadových událostech byl pozitivní, protože se zasloužil o povolení shromáždění na Albertově. Po odchodu Vasila Mohority do čela KSČ byl 30. listopadu 1989 zvolen předsedou ÚV SSM. Pod jeho vedením se SSM přejmenoval na Svaz mladých a Ulčák v nové organizaci opět zaujal místo předsedy. Po roce 1991 působí jako podnikatel.

Urban Jan (1951)

Původní profesí středoškolský profesor historie, s nímž byl okamžitě rozvázán pracovní poměr proto, že odmítl podepsat rezoluci odsuzující Chartu 77. Působil poté v disentu, mj. pracoval v první redakci samizdatových Lidových novin. V listopadu 1989 stál u zrodu OF.

Urbánek Karel (1941)

Původně výpravčí a přednosta na železničních stanicích na Moravě. V roce 1973 se stal pracovníkem aparátu krajského výboru KSČ v Brně a zahájil kariéru stranického funkcionáře. V roce 1986 byl zvolen do Ústředního výboru komunistické strany a v říjnu 1988 do předsednictva ÚV KSČ. Zároveň se stal předsedou Výboru pro stranickou práci v ČSR. Po pádu Jakešova vedení byl 24. listopadu 1989 zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ. V nejvyšší funkci působil jen do 21. prosince 1989. Pak byl do června 1990 předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ a poté se stáhl z politického života.

Vacek Miloslav (1935)

Voják z povolání. Vojenskou dráhu zahájil v roce 1950. V listopadu 1987 se stal náčelníkem generálního štábu ČSLA a jako takový 1. náměstkem ministra národní obrany. V letech 1986 až 1990 byl poslancem Federálního shromáždění. 3. prosince 1989 převzal funkci ministra národní obrany ČSSR (od července 1990 ministra obrany ČSFR) po armádním generálu Milánu Václavíkovi. Z uvedené funkce byl odvolán v říjnu 1990. Následně působil jako poradce ministra obrany pro úsek strategického řízení.

Václavík Milán (?–2007)

Armádní generál. Od 11. ledna 1985 do 2. 12. 1989 ministrem národní obrany ČSSR. Od 12. června 1986 byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, odvolán byl 30. ledna 1990. Proslul tím, že 23. listopadu 1989 uvedl do pohotovosti Československou lidovou armádu, večer v Československé televizi podpořil dosavadní komunistický režim a 24. listopadu na mimořádném zasedání ÚV KSČ nabídl armádu k řešení situace. Většina ústředního výboru jeho návrh odmítla. Připravenost armády Václavík deklaroval i na dalším mimořádném zasedání ÚV KSČ 26. listopadu. Opět marně. Jím vyhlášená armádní pohotovost skončila až 30. listopadu 1989.

Vavroušek Josef (1944–1995)

Ekolog, publicista a politik. Od sedmdesátých let se zúčastnil ekologického hnutí, a to hlavně v rámci Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV. V září 1989 spoluzaložil KNI. V roce 1989 stál u zrodu OF. V březnu 1990 byl jmenován náměstkem předsedy Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj, odpovědným za péči o životní prostředí, a v červnu 1990 roku předsedou Federálního výboru pro životní prostředí v čs. vládě.

Veřejná bezpečnost (VB)

„Veřejná“, tedy uniformovaná, složka SNB.

Veřejnost proti násilí (VPN)

Slovenská občanská iniciativa. Vznikla podobně jako OF bezprostředně po rozšíření informace o brutálním zákroku proti shromáždění studentů na Národní třídě v Praze. Vedoucí osobností hnutí byl od počátku herec Milan Kňažko, k jeho čelným představitelům patřili Fedor Gál, Ján Čarnogurský, Miroslav Kusý, Ján Langoš, Ján Budaj, Peter Zajac, Ladislav Snopko, Lászlo Szigeti.

Vondra Alexandr (1961)

Disident, signatář Charty 77 (v roce 1987; v roce 1989 vykonával funkci jejího mluvčího). V roce 1984 ukončil studium geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Několik let pracoval jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea, pak jako programátor počítačů. Společně s Jáchymem Topolem a Ivanem Lamperem vydával samizdatový časopis Revolver Revue. V roce 1989 se podílel na vzniku petice Několik vět. Stal se spoluzakladatelem OF. Patřil k blízkým spolupracovníkům Václava Havla a v letech 1990 až 1992 působil jako jeho zahraničně-politický poradce.

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)

Vznikl v dubnu 1978 v reakci na represi vůči signatářům Charty 77 a dalším kritikům komunistického režimu v Československu. Zveřejňoval případy lidí stíhaných za své politické postoje formou sdělení a zároveň se snažil těmto lidem pomáhat. Sdělení zaslaných čs. státním orgánům i do zahraničí bylo celkem 1125. VONS navazoval na Chartu 77, většina jeho členů byla jejími signatáři. Pro svou činnost byli pronásledováni – někteří byli donuceni k emigraci v rámci akce StB s krycím názvem Asanace, někteří byli vězněni (v roce 1979 se konal soudní proces s pěti členy VONS – Petrem Uhlem, Václavem Havlem, Václavem Bendou, Otkou Bednářovou a Jiřím Dienstbierem.

Výbor pokračoval ve své činnosti i po listopadu 1989 – ukončil ji až v červnu 1996.

Východoevropská informační agentura VIA

Založili ji v prosinci 1988 publicisté Petr Uhl, Jan Urban a Petr Pospíchal. Jejím posláním bylo poskytování nezávislých informací o  dění v zemích sovětského bloku. Agentura začala kromě Československa pracovat v Sovětském svazu, v Maďarsku a v Polsku. VIA se nejvíce „proslavila“ 18. listopadu 1989, když jejím jménem podal Petr Uhl zprávu agentuře Reuters a Rádiu Svobodná Evropa o údajném mrtvém studentovi zabitém při brutálním zákroku policie proti pokojnému shromáždění na Národní třídě dne 17. 11. 1989.

Zagorová Hana (1946)

Zpěvačka, textařka, moderátorka. Držitelka 9 Zlatých slavíků. V roce 1989 podepsala petici Několik vět, vyslýchala ji StB, bylo jí zakázáno vystupování. Miloš Jakeš jí věnoval nejpopulárnější část svého proslulého projevu v Červeném Hrádku: „Tak řekněme paní Zagorová. Je to milá holka, všechno. No ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok!“

Zeman Rudolf (1939)

Novinář. Jeden z prvních signatářů Charty 77. Spolu s Jiřím Rumlem redigovali samizdatové Lidové noviny. 12. října 1989 byli oba uvězněni. Proti jejich uvěznění protestovala Petice novinářů. Požadovala jejich okamžité propuštění a podepsala ji řada novinářů z tehdejších oficiálních tiskovin. Oba byli propuštěni až 25. listopadu 1989, kdy tehdejší prezident G. Husák ČSSR zastavil jejich trestní stíhání. Jako šéfredaktor legálních LN působil v letech 1990–1991.

Zifčák Ludvík alias student Milan Růžička (1960)

Absolvoval školu SNB v Holešově, kde studoval na katedře StB, a od 1. ledna 1982 pracoval v řadách SNB. Od března 1989 byl zařazen do 2. oddělení II. odboru správy StB Praha. Jedním z jeho úkolů bylo pod legendou studenta Vysoké školy báňské v Ostravě Milana Růžičky proniknout do prostředí opozice a studentského hnutí. Ve večerních hodinách 17. listopadu 1989 po brutálním potlačení demonstrace v Praze na Národní třídě sehrál dosud nepříliš objasněnou roli „mrtvého studenta“. Byl poté odvolán z funkce a 2. července 1990 propuštěn ze služebního poměru SNB. V roce 1991 byl společně s dalšími bývalými příslušníky StB obviněn z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele – za organizování nezákonného proniknutí do nezávislých studentských struktur, ale v červenci téhož roku bylo trestní stíhání zastaveno. Teprve v roce 1995 byl za protizákonnou provokaci odsouzen na jeden a půl roku odnětí svobody. Po osmi měsících byl za dobré chování propuštěn a zbytek trestu mu byl prominut.

Žáček Pavel (1969)

V listopadu 1989 student Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy. Na podzim byl 1989 představitelem studentského hnutí. V letech 1989 až 1991 byl šéfredaktorem čtrnáctideníku Studentské listy.

Stopáž: 430 minut – Rok výroby: 2009 – L
Žánr: Vzdělávání
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hlášení radiodispečinku IV. správy SNB
23:10

Konec hlášení radiodispečinku

23:00

Hoří svíčky a přibývají lidé

Asi 50 lidí u Metra – nosí kytice

22:55

Kolem Národní klid, pouze hlouček v podloubí Metra

22:50

Roh Václavského náměstí – skupinka 30 – 50 lidí, diskuze

22:44

Opět svíčky a srocování

22:38

Zákrok červených baretů – pozhasínali svíčky a odjeli

22:30

Skupina 300 osob – v klidu – hovor – Metro

Jeden příslušník VB se snaží hovořit

22:25

Odjezd Pohotovostního pluku – příjezd sanitky – opět dav

Znovu svíčky – asi 300 osob – zátaras dopravy

22:20

Pohotovostí pluk u Metra likviduje svíčky – pokračuje dál

22:05

Na Národní proti Metru – svíčky – hloučky asi 200 osob

22:00

U Máje opět zásah Pohotovostního pluku proti skupině 100 – 200 osob

21:26

Dudácká kapela konec – rozchází se

21:24

U Václava asi 300 lidí

21:23

Provoz se normalizuje

21:19

Dudácká kapela na Václaváku – asi 200 osob

21:04

Pokračování rozchodu

Na Vyšehradě klid

20:54

Voršilskou odchází skupiny po 20 – 40 lidech

20:52

Najíždí obrněné transportéry

20:36

Situace na Národní nezměněna

Zásah Pohotovostního pluku – předvádění

20:25

Václavské náměstí – štáb TV balí

Na Národní v sedě

20:21

Zásah u Máje

20:15

Zpívá se hymna, opět výzvy k rozchodu

20:10

Výzvy k rozchodu

20:00

Hesla „Gestapo“

19:57

Stav na Národní beze změny

Václavské náměstí a Washingtonova ulice – klid

19:45

Čelo u Voršilské, za přehradou přihlížející osoby

19:38

Snaha projít postranními ulicemi, vytlačeno z ulice Ostrovní

Stojí to u Voršilské

19:34

Čelo vytlačováno od Máje zpět k Národnímu divadlu

19:21

Čelo u Národní divadla, konec na Jiráskově náměstí

19:10

Čelo u Mánesa, konec mezi Palackým a Železničním mostem

Vyšehradská prázdná

19:07

Čelo jde dál k Národnímu divadlu

19:04

Čelo na Jiráskově náměstí

19:00

Na nábřeží plná vozovka – dav asi 1 kilometr

Pohotovostní pluk VB najíždí zezadu

Čelo 150 metrů před Jiráskovým náměstím

18:56

Čelo průvodu u Palackého mostu

18:51

Druhý průvod jde z Vyšehradské na nábřeží k Jiráskovu mostu, asi 1.000 osob a neustále přibývá

18:49

Vyšehrad klid

18:43

U Botanické zahrady skandování hesel

18:36

VB u Botanické zahrady zadržela JOHNA BOKA

18:33

Zákrok u Botanické zahrady

18:31

U Botanické zahrady čelo údajně protrhlo zátaras

Nástup Pohotovostního pluku VB

18:30

U Botanické zahrady čelo průvodu – přehrazeno VB

Druhý průvod jde z Lumírovy – zatarasen

Na Václavském náměstí u koně – muž a žena pokládají květiny

18:20

Z Vyšehradu se to rozchází, průvod jde Lumírovou dolů

18:15

U koně asi 60 osob

18:10

U koně 1 osoba pokládá květiny, zásah VB, perlustrace

Přihlíží asi 25 osob

18:05

Příchod dalších osob, nemůžou se již vejít

U koně perlustrace

Zpívá se hymna, plno až k Jedličkovu ústavu

18:01

Skandování „Václavák“, „10. prosince znova“

18:00

„Zrušte StB“, „Jdeme na Václavák“

Na Slavín chodí Pankráckou branou

Vyšehrad plný, kolem kostela cca 10.000 osob

Na Václavském náměstí u koně zapalují svíčky, asi 6 – 20 osob

17:45

„Ukažte nám Fučíka“, „Masaryka na stovku“

17:32

K Vyšehradu jde skupina asi 300 osob.

Albertov stále plný – skanduje „Zrušte monopol KSČ“.

17:30

Dav z Albertova na Vyšehrad

Skandování „Jakeš ven“

Některé skupiny jdou na Karlovo náměstí a odjíždějí domů

17:27

Skupina na Vyšehrad od Jedličkova ústavu

17:20

Na Karlově náměstí dvojice (muž + žena) s kamerou TV bez označení

17:15

500 osob s rozsvícenými svíčkami jde na Vyšehrad

17:00

Ulicí Ke Karlovu jde asi 100 osob

Malé skupinky jdou na Václavské náměstí

16:50

„Chceme novou vládu“, „Zrušte StB“

16:48

Hesla „Zrušte armádu a LM“

Průvod odchází ulicí Na Slupi

16:45

Skandování „Ať žije Havel“, „Nechceme Štěpána“, „Nechceme kůl v plotě“, „Devátý“, „Chceme svobodné volby“

16:40

Albertov konec – pořadatelé vyzývají k odchodu na Vyšehrad

16:35

Vyšehrad – asi 30 lidí, na hřbitov jde kamera TV

16:15

Vyšehrad – klid

16:10

Ulice Na Slupi – kolem prochází asi 7.000 lidí

Albertov – mluví řečník

16:00

Ulice Ke Karlovu – souvislý proud lidí

Albertov plný – cca 2.500 lidí

15:51

V davu spatřen Miloš Hájek

15:50

Provolávání hesel „Za akademickou svobodu“, „Proč se učit nesmysly“, „Pro svobodnou republiku ve svobodné Evropě“

15:46

Albertov – přichází skupiny po 50 – 60 lidech

Ulice Na Slupi plná

15:42

Albertov – ještě jeden kameraman VTM

15:40

Albertov – skupina asi 500 – 600 osob, v blízkosti kameraman s označením VTM

Karlovo náměstí – skupinky po 50 – 60 lidech

17. listopad v ČRo
Opona o.p.s.NezapomeňteCirkus totality