Architekt Jan Letzel píše mamince
Tokio, 10. září 1923
Drahá maminko,
zvěděla jsi již dřív o zemětřesení, které nás 1. t. m. zde překvapilo. Byl to největší otřes půdy, pokud o ostatních dřívějších zemětřeseních historické zápisy existují. Poslední velké zemětřesení z roku 1853 se tomuto zdaleka nevyrovnalo.
Vyvázl jsem z něho šťastně, i všichni ostatní zde žijící krajané. Vím, že o podrobnostech zemětřesení bylo asi hodně psáno i v našich novinách, nechci ti proto líčit ty hrůzy, které jsem kde spatřil, raději Ti napíši, jak jsem ty okamžiky prožil sám.
Bylo to krátce před 12. hodinou polední, když odešel jsem ze své kanceláře v 7. poschodí do restaurace v témže domě v poschodí devátém, abych si zajistil stůl u okna, kde při horku, které právě bylo, vítr pěkně profukoval. Hostí bylo tam asi 100 a žádný z nás netušil, že toho dne oběd nedojíme.
Náhle cítím prudký otřes ze spodu i ze strany, sklenice, láhve, talíře smeteny se stolů, mezi to řinkot skla, padání zástěn, omítky se stropu a rány praskajících zdí. Dovedeš si představit to zděšení všech zvlášť obsluhujících dívek, které běžely, jakoby nastala jich poslední hodinka.
Krok udělat nebylo vůbec možno, a tak mezi židlemi a stoly váleli se lidé. Byl jsem jist, že budova nespadne, poněvadž je stavěna ze železobetonu, ale abych se chránil před poraněním spadlou omítkou, obejmul jsem jeden ze sloupů vprostřed místnosti, a tak přečkal to třesení.
Po prvním otřesu asi za minutu přišel druhý slabší, a když ten ustal, hleděl každý dostat se z domu ven. Zranění v našem domě byla nepatrná, zabit nebyl nikdo. Já sám teprve později zpozoroval, že krvácím na palci a na třech místech na noze. Kdy a jak jsem k tomu přišel, vůbec nevím, ani to nebolelo a nebolí.
Poněvadž výtahy se zastavily, dostali jsme se stěží po schodišti dolů. Široké prostranství před domem, který je proti centrální stanici, bylo již přeplněno lidem ze všech okolních budov. Poněvadž se otřesy stále opakovaly, nikdo si netroufal zpět do domů, a tak jistě všecko obyvatelstvo mimo zabitých a raněných bylo na ulicích a v širokých volných prostranstvích. Zemětřesení netrvalo snad ani minutu, ale spousty, které nadělalo, byly příšerné. Na různých místech vypukly hned požáry, a poněvadž byl dosti silný vítr, velice se rozšiřovaly.
Podíval jsem se do hotelu, který vůbec poškozen nebyl, ale našel jsem ve svém pokoji skříně zvrácené, sklenice rozbité a postel vprostřed místnosti.
Poněvadž se zemětřesení opakovala, vyšel jsem znovu ven, kde jsem měl nad hlavou jen oblohu, ze které na mne nic spadnout nemohlo. Šel jsem se podívat k požáru, který byl nedaleko. Pro velký vítr a nedostatek vody (vodovod byl porouchán), chytala jedna budova od druhé. V necelé hodině byly hlášeny a viditelny požáry v pěti vzdálených od sebe čtvrtích tokijských. A vítr, jakoby chtěl zničit celé město, otáčel se od východu k jihu a pak na západ. Tím připravil mi divadlo, které se za nastalé tmy zdálo krásným a bylo přitom přece hrozným. Můj pokoj má okna na východ a z něho lze přehlédnout ony 2/3 Tokia, které shořely. Ač lidé v hotelu měli obavy, že i stanice s hotelem vyhoří a sluha z opatrnosti vynesl moje kufry a šatstvo do bezpečí, viděl jsem, že velkého nebezpečí nebylo, neboť před námi byla široká stanice se střechami z plechu a železa a za tím široký kanál.
Pohled na požár byl příšerně krásný. Díval jsem se na to ničení od 7 hodin večer do 4 hodin ráno ve společnosti známého Japonce p. Nakamury, který zcela správně podotkl, že takovou podívanou neměl ani císař Nero, když k svému potěšení dal Řím zapálit. Ten požár byl opravdu hrůzně krásný a ten večer a tu noc jsme si ani já, ani ten Japonec neuvědomili, co škod a neštěstí způsobil. Teprve druhý a třetí den, když jsme to slyšeli a šli se pak podívat a viděli tu spoustu zničení, ty tisíce mrtvých, spálených a udušených; ne, o tom Ti psáti nebudu, bylo v tom mnoho hrůzy.
My, kteří jsme ty hrůzné okamžiky šťastně a bez úrazu přežili, byli jsme asi první tři dny jako ve vidění. Působily tu silné dojmy z toho, co jsme kolem sebe viděli; statisíce mrtvých, přes milion lidí bez střechy a domova, všecko vystěhováno na ulici, do parků a zbylých budov.
A při všem tom musili jsme obdivovat klid a rozvahu těch Japonců a Japonek, s jakou toto neštěstí snášeli. V některých rodinách ztratili několik členů, domek jim shořel, ale plakat jsi nikoho neviděla. Ač byly obavy, že z nedostatku vody, potravy i vlivem zlých lidí vzniknou nepořádky, pak že se také rozšíří nemoci, nic takového se nestalo. Vláda japonská ale i americká postaraly se o okamžitou pomoc tak rychle, že nedostatek byl vlastně jenom první den po zemětřesení. Pak byly hned přivezeny potraviny loďmi z krajů nepostižených a rozdávány každému zdarma. I já jsem dostával aprovizaci od japonského státu prostřednictvím našeho vyslanectví a několikrát jsem se najedl na útraty republiky na vyslanectví.
Třeba jsem vyvázl životem, utrpěl jsem škody hmotné tím, že v kanceláři se mi mnoho potlouklo a zničilo. Velké skříně se zbožím a vzorky se zvrátily, co bylo křehčího napadrť rozbito nebo poškozeno. Vypadalo to tam jak po božím dopuštění“.
Dům v Marunouchi bude se teď spravovat; přeložil jsem svoji kancelář do místností firmy Suzuki, kde zase začínám pracovat. V době přítomné ještě na dlouhý čas nebude mnoho na práci. Kdekdo ovšem zase znovu začíná, staví provizorní boudy na spáleništích, ale stavební materiál a zboží všeho druhu schází.
Poněvadž zemětřesením a požáry bylo zničeno majetku za miliardy, je nutno různé zboží dovézt z ciziny. A poněvadž ani pošta ani telegraf, telefon, dráhy nepracují (trati, mosty, tunely pobořeny, vedení přerušena a spálena), bude trvat dlouho, než se všecko vrátí do starých kolejí. Tokio bude přesto postaveno na starém místě, ale docela moderně, s širokými ulicemi, velkými parky a tak, aby bylo chráněno před příštími velkými požáry a budovy byly jisté proti zemětřesení.
Napadlo mi proto, že by bylo rozumno vrátit se domů, abych tam vyjednal a uzavřel nákupy zboží a materiálů, jichž k znovupostavení všech poškozených a spálených měst bude potřebí. Jsem v této myšlence podporován i firmou Suzuki, která by částečně obstarala nákup tohoto zboží. Nemáme dosud ovšem ujednáno nic definitivně, ale zdá se mi, že tento můj záměr se splní. Tak bych se vrátil dřív, než jsi očekávala. (…),
Ač jsem v minulých letech prožil hodně zemětřesení, nikdy bych nevěřil, že nepředvídaně takový záchvěv za 3 minuty může nadělat tak hrozné spousty. (…).
(toto jsou asi 2/3 redakčně kráceného dopisu)
Zdroj: Státní okresní archiv Náchod, osobní fond Jan Letzel, dopis mamince z 10. 9. 1923.