Nevzdávej to

Michaela Hronová, scénáristka

Co si od pořadu Nevzdávej to slibujete?

Že se konečně něco změní. Kdyby měl pořad zachránit jeden život, pak bude mít smysl. Doufejme však, že jich zachrání mnohem víc.

Nedávná reportáž o 95leté anglické barmance mluví o jisté kultuře, která u nás po 40 letech komunismu zcela vymizela a vrací se jen velmi těžko a pomalu. Je to nejen fakt, že zde byla na léta přerušena tradice předávání firmy z otce na syna, kdy děti nechávají své rodiče v rodinné firmě s úctou „dožít“, ale i nedostatek právní opory pro starší občany a obecně stále chybějící jistý morální kodex. Kolik generací bude třeba k návratu profesní hrdosti a všeobecné slušnosti? Snad už jen pár a snad i tento pořad pomůže si mnohým uvědomit, že kult mládí není všechno.

Myslíte si, že život začíná po padesátce? A proč?

Nedá se říct, kdy život začíná nebo končí. Ti, kdo mají život rádi, ho prostě žijí a nezáleží na tom, kolik jim je. Většinou si pak ani neuvědomí, že překročili nějakou věkovou hranici a především žádné hranice prostě neřeší. Jste jednoduše tak staří, jak staří či mladí se sami cítíte a on si to mozek přebere. A do tváře vám pak vtiskne to, jak mladý či starý jste na duši a ne na těle. Jak se říká, po čtyřicítce si za svůj obličej může každý sám.

Po roce 1989 u nás spousta lidí začala podnikat ve vysokém věku, po desítkách let se vraceli zralí emigranti z exilu a zakládali zde nové firmy. Začal jim nový život? Jistě ano, ale určitě to nebylo kvůli tomu, že jim bylo padesát, šedesát či sedmdesát. Jednoduše nikdy není na nic pozdě.

Kým jste chtěla být v dětství? (Dětský sen o Vašem povolání)

Jako malá jsem chtěla být slavná a bohatá. Večer v posteli jsem snívala o tom, že budu jako nejslavnější ruská primabalerína Maja Plisecká létat jako labuť z Čajkovského Labutího jezera nad hlavami diváků ve zlatem zdobeném divadle. Upřímně, když jsem před lety viděla dokument o Maje Plisecké, zůstala jsem koukat s pusou otevřenou. Ve svém věku je to stále dáma s velkým D, je stále krásná a mladá a to, že se narodila v roce 1925 nehraje vůbec žádnou roli. Asi jsem měla zůstat u baletu. Touha po slávě se přeměnila v potřebu za sebou zanechat něco, za co se nemusím stydět a bohatství by bral asi každý, ale stačí mi jen dost peněz na to, abych ještě mohla vidět kousek světa a zažít spoustu bláznivých věcí.

Drželo se Vás to i při výběru střední školy, nebo jste si vybrala úplně jinou? A jakou?

Na gympl jsem šla, protože tam šla moje kamarádka. Vysokou jsem pak za velice složitých peripetií dodělala nakonec úplně jinou, než jsem si původně vybrala. Chtěla jsem být módní návrhářkou nebo novinářkou, jenže člověk míní a osud mění. Nakonec je ze mne strojní inženýr. Počítat ještě stále umím, ale navrhnout si umím leda tak poličku do koupelny.

Vaše první brigáda/práce?

Asi jako všichni. Nádobí, nádobí a ještě jednou nádobí.

Jaká byla cesta k Vašemu současnému zaměstnání?

Se svým snem o módním návrhářství jsem pokračovala i po škole. Od roku 1991 jsem pracovala pro jednu česko-italskou firmu, která v dobách raného kapitalismu v Čechách šila v našich českých fabrikách značkové oděvy pro celý svět. Učili jsme se, jak se dělá móda a já sama jsem měla šanci si nakonec navrhnout i pár modelů, které byly dokonce zvěčněné i v takových časopisech jako ELLE. Poznala jsem svět velké módy, spoustu opravdových italských módních guru a nakoukla pod pokličku takových firem, jako je třeba YSL, Hugo Boss, Nordica, Stefanel a mnoha jiných. Nejvíc mě ale hřeje na srdci to, když i dnes po dvaceti letech občas potkám někoho v bundě, kterou jsem kdysi navrhla nebo jsem stála u jejího zrodu. Bylo to fajn chodit po Praze a vídat lidi oblečené v něčem, do čeho jste dali kus sebe.

Pak přišla krize v oboru a všichni se odstěhovali za levnou pracovní silou do Číny, Rumunska či kamkoli jinam. A já jsem ze dne na den z jednatele a ředitele velké firmy skončila na ulici a poprvé pocítila, co to je chodit dva roky po přijímacích pohovorech a odcházet s nepořízenou. „Nemáte praxi v oboru, na sekretářku jste moc chytrá, chcete mít děti?“ To všechno jsem slýchala. Ano asi každá žena, která se ocitne v podobné situaci ví, o čem mluvím. Když nemáte děti, tak se zaměstnavatel bojí, že jim otěhotníte a když je máte, tak to už je problém sám o sobě. Prostě jako ženská máte často smůlu tak jako tak. A navíc jsem už tenkrát v mých pětatřiceti byla pro mnohé moc stará. Tehdy jsem obešla i všechna personální oddělení všech televizí a právě v jedné z nich mi jistá dáma poradila, že do televize to nemám vůbec zkoušet, protože v televizi v mém věku už nemám šanci.

A tak jsem po dvou letech zoufalého obcházení všeho možného jednoho dne popadla nedopsaný scénář mé kamarádky, která si s ním nevěděla rady, sedla za počítač a po pár dnech jsem s ním seděla v TV Prima. A vyšlo to. Musím za to poděkovat tehdejším dramaturgům Trní Marku Vejvodovi a Martině Bekové, kteří mi tenkrát věřili a pomohli v začátcích. Již po dvou měsících otevírala TV Prima nový pořad Sauna opět mým scénářem, o kterém si mimochodem troufám neskromně podotknout, se ještě dlouho mluvilo a kameramani dodnes vzpomínají, jak tenkrát slzeli potají dojetím do kamer. Právě možná díky mým odžitým rokům a zkušenostem jsem věci dokázala vidět jinak, než mí o patnáct let mladší kolegové.

Vzpomeňte si na nejužitečnější a nejkurióznější radu, kterou Vám někdo dal ohledně zaměstnání.

Můj první šéf mi vždycky říkal: „Pravdu má vždycky ten, kdo platí a kdyby tvoje sekretářka uměla to, co ty, seděla by na tvé židli.“ Možná, že to nejsou ty nejsprávnější rady do života, ale fungují.

Co byste uvedla za své profesní úspěchy? (Projekty, které hodnotíte kladně, úspěšně atd.)

Určitě je to mé desetileté působení v textilní branži, kdy za mnou zůstalo pár obchodů v centru Prahy a také ony bundy, které občas dodnes na lidech vídám.

V televizi to byl pak hlavně rozjezd první řady Superstar, kdy jsme všechno vymýšleli téměř od píky, reality show Vyvolení a především pak mé tříleté působení jako dramaturg v pořadu Pošta pro tebe, za kterou jsme v roce 2008 dostali speciální cenu Zlaté srdce za rozvoj rodiny od Nadace Naše dítě paní Zuzany Baudyšové. Ještě jednou jí tímto děkuji.

Jak konkrétně se Vás dotýká tato problematika?

Velice a velmi osobně. I já totiž patřím pomalu do šrotu. Krize, která letos velmi citelně zasáhla i televize, mi dala opět pocítit, co to znamená, když si musíte hledat práci. Najednou zase nezáleží na tom, co máte za sebou. Všichni vás opět rvou do různých škatulek, do kterých prostě nemáte šanci se vejít. „Jo vy jste nedělala PR, no tak to když nemáte praxi...“ Copak to, že po deseti letech v televizi umím snad něco napsat, mám mozek v hlavě, vedla jsem deset let firmu se spoustou zaměstnanců a organizovala v Čechách půlku italského oděvního průmyslu, mluvím několika jazyky a mám stovky kontaktů v televizi i mezi osobnostmi nestačí? Ne nestačí, protože nemám praxi. A kdybych si náhodou chtěla nějaké skromnější povolání a třeba si vydělávat jako servírka, tak opět přichází argument, že jsem moc chytrá. A hlavně už jsem stará. Ještě že už jsem tak stará, že se nikdo konečně neptá na děti. Tedy alespoň v něčem je mi můj věk příznivý.

Co byste poradila našim divákům při shánění práce?

Aby se nedali. A snad to, co vždycky nakonec zabírá. Jsi-li na dně, nespoléhej na druhé, ale jen sám na sebe. Když nemáš práci, musíš si ji sám vymyslet. Když to prostě nejde jinak, pečte koláče a snažte se je udat v prvním krámku v sousedství. Každý z nás něco umí, co se dá prodat. Práce totiž většinou přijde až tehdy, kdy se sami zvednete a narovnáte a žádnou práci už nepotřebujete. Přátelé, kteří vás v nelehkých dobách opustí, nejsou vaši přátelé a buďte rádi za to, že jste měli šanci to zjistit. Nikomu nic nevyčítejte, na nikoho nic nesvádějte a vždy začínejte od svých chyb. A hlavně nepropadejte panice, nejste tak na odpis, jak vám všichni na přijímacích pohovorech tvrdí. Mějte svou hrdost, vy sami nejlépe víte, co umíte. Prostě a jednoduše - jediný, kdo vám pomůže nejvíce, jste vy sami. Takže ještě jednou. Nedejte se! Přeji hodně štěstí a snad i já budu mít šanci některým z vás pomoci.