|
Rozhovor s režisérem Hynkem Bočanem o II. části seriálu
Zdivočelá země přivedla do českého seriálu téma prvních poválečných let a náznak hrůz padesátých let. Předpokládali jste už tenkrát, že natočíte pokračování?
Jistý základ pro pokračování tady byl. Už první část byla točena podle obou knih Jiřího Stránského – Zdivočelá země i Aukce, která je dovedena až do let 1995. Pokračování tedy v literární předloze existovalo, záleželo jen na vstřícnosti producentů.
Druhou částí Zdivočelé země jste vstoupili na území, které se dosud v této oblasti neobjevilo. Téma pro seriál netypické svou závažností a svým způsobem i tragikou...
Mapuje oblasti, které nikdy mapovány nebyly, a obávám se, že už ani nebudou, ne že by se vyčerpal zájem, ale mizí pamětníci těch dob. Umírají... Měli jsme ohromné štěstí, že nám Jirka Stránský doporučil jako poradce pana Zahrádku, který mimochodem je ředitelem Muzea politických vězňů v Příbrami, tedy nejlepší odborník na tyto záležitosti. Dříve, když jsem pracoval s odborníky, třeba nad tématem třicetileté války, vyskytl se problém v tom, že ti odborníci sice úžasně ovládají svůj obor, ale nechápou, co je to film a co potřebuje. U pana Zahrádky mě konsternovalo, že se z něj prostě stal člen štábu, do té míry, že za námi jezdí, i když se točí jiné věci. Na jedné straně je to kamarád, na druhé straně dokáže nekompromisně trvat na svém, když se mu něco nezdá. Je to taková studna nepřeberných historek, a narazíme-li při natáčení na problém, že něco nejde, že se to musí udělat trochu jinak než ve scénáři, hned nabídne spoustu alternativ a podrobností, které mohou doplnit kolorit doby. I když podstata příběhu je velice vážná, společně jsme se snažili udělat celou věc tak, aby byla pro diváka co nejzajímavější – objevuje se tam hodně akčních věcí, a je tam i legrace. Humor, bez kterého by se tam mimochodem nedalo přežít.
Martin Dejdar, představitel Maděry, líčil, jak na něj prostředí příběhu depresivně působilo...
Martin na to nevypadá, ale je hrozně vážný člověk, věci na něj hodně působí. Je to i tím, že on je nechá na sebe působit. Když jsme točili první sérii, měl jednu scénu, kde měl oči zavázané šátkem – místo, aby si jej po natočení scény sundal, nechal si ho půl dne, zůstal zkrátka v té kůži viset. Ale prostředí bunkru působilo pochmurně na všechny – i když jsme bunkr měli postavený ve studiu, působilo to na některé lidi včetně členů štábu tak, že se jim dělalo fyzicky špatně. A když uvážíte, že tam lidé opravdu museli být třeba i dvacet dní...
Porovnáme-li první a druhou sérii, budou asi hodně rozdílné?
První část byla romantická. To byl taky důvod, proč jsme tolik stáli o pokračování, cítili jsme jakýsi dluh. V druhé sérii je možná překvapivě politiky daleko méně, hovoří se tu spíše o jejích důsledcích. V příběhu směřujeme do středu 50. let, což bylo nejtvrdší období, pak ho překonáme a končíme v šedesátém roce, kdy nastávalo uvolnění. Považovali jsme ovšem za strašně důležité říct, že nejen ti v lágrech a vězeních to měli těžké. Pro ty, co zůstali doma, byl možná stres ještě větší. To se objevilo už ve scénáři – jsou to někdy naprosto bizarní situace: na statku, kde všichni myslí na Maděru, vládne nervozita a dramatické dusno, zatímco v lágru je v jistých – byť mimořádných chvílích – vidět jisté uvolnění, vězňové třeba leží v trávě nebo hrají na hudební nástroje. Podle svědectví to někdy bylo i takhle.
V druhé řadě seriálu se objeví mnozí z těch, které známe z předcházejících dílů. Pozoroval jste nějaké změny u herců?
Řekl bych, že na tom pokračování bylo vůbec nejbáječnější to, že k němu došlo až za pět let. Pět let, když je chlapovi padesát nebo pětapadesát, skoro není vidět, ale když těm klukům bylo šestnáct nebo dvacet let, za těch pět let u nich jak fyzicky, tak i rozumově došlo k úžasné změně. Skončili vysokou školu, konzervatoř, stali se z nich zralí lidi. My jsme toho využili i pro náš seriál, ty figury už nejsou romantičtí klučíci, ale dospělí lidé, kteří mají vážné problémy. Ocitli se v jiném světě, ve světě dospělých, kam byli předčasně vrženi událostmi, jsou vystavováni nejrůznějším tlakům: například přítomnost StB a její nabídky ke spolupráci, ale i situace, kdy přijde holka v osmém měsíci za klukem, který o tom nic netuší. Čili chvílemi je to komedie, chvílemi vážná psychologie. Ty postavy rozhodně získaly na hloubce, a z toho mám velkou radost.
Co pro vás bylo při natáčení nejobtížnější?
Nejobtížnější to bylo s počasím. Buďto nebyl sníh nebo ho bylo tolik, že se taky nedalo točit. My jsme si pro dramatickou zimní scénu, kdy se topí jedno z dětí, vybrali už v létě rybník v oblasti, které se říká Česká Sibiř a vybudovali pod vodou takový dřevěný můstek, aby se po něm dalo běžet, což byla hrozně složitá práce. Přišla zima a my jsme hlídali, jestli už mrzne. Když začalo mrznout, tak jsme naplánovali během dvou dnů natáčení. Když jsme se tam rozjeli, vypukla sněhová kalamita a my se tam vůbec nedostali. Než se nám plán natáčení podařilo přeorganizovat, všechno roztálo. Takže se celá scéna musela přepsat a nakonec jsme ji museli točit až na jaře v úplně jiných reáliích... Já si myslím, že jsem celý život byl dost velký klikař na počasí, takovouhle smůlu jsem ještě neměl. Ale někdy ty nenadálé změny počasí byly ve prospěch věci, např. když jsme jednou točili na Doupově, zažili jsme, jak za chviličku napadlo 5 cm sněhu. Tuhle rychlou proměnu počasí se nám podařilo natočit – takže v závěrečné scéně jednoho dílu je lágr nejprve černý a vzápětí už úplně bílý.
V ději se, byť mimo hlavní linii příběhu, objeví také některé pověstné útěky z lágru?
Chtěli jsme je zachytit, protože některé z těch útěků se staly legendární. Věnovali jsme jim dost velkou plochu, protože si myslíme, že jsou divácky zajímavé. Některé z těch útěkových historek jsou legendy, např. útěk přes dráty, který se v seriálu objeví, byl proveden jen jednou, ti lidé přežili, ale ani jeden neřekl, jak to tenkrát doopravdy bylo. Takže jsme si společně s poradcem vymysleli, jak to tenkrát mohlo být. Objevují se tam i vyprovokované útěky, kde mají svou roli udavači. Mě na tom nezajímalo, že ten člověk byl práskač, mě zajímalo, proč. Samozřejmě, že existovali lidé, kteří to dělali pro peníze nebo jen tak, ale mohli to být i nešťastní lidé, kterým vyhrožovali – vás necháme, ale vaše děti popravíme...
Výraznou postavou je ve scénáři postava bachaře Žabáka, který znepříjemňuje Maděrovi život. Je inspirován skutečným člověkem?
Žabák skutečně existuje, ještě žije a měl tuto přezdívku. Mimochodem, hraje ho výtečně Mirek Táborský. Nechtěli jsme tyhle věci dělat prvoplánově, já jsem strašně stál o to, aby tam nebyla velká gesta, ale aby v tomto konfliktu Maděra vypadal jako zvíře, které už neví kudy kam, protože je zahnáno do kouta, nemůže couvat, musí jít dopředu proti protivníkovi. Byl jsem rád, že se tam objevil konflikt mezi Čechy, kteří stojí na opačné straně. Je velký rozdíl, jestli tu proti sobě stojí příslušníci jiného národa nebo Češi. Jestliže víme, že ten druhý myslí stejně jako hrdina, je to daleko osobnější a složitější.
Z prvního dílu sem ovšem přechází určitý duch ve stylu skautských "foglarovských" ideálů, které ti kluci dodržovali.
Myslím, že tyhle ideály se poslední dobou dosti ztrácejí, např. pojem vlastenectví. Já sice nemám rád vlastenecký patos, ale určité vědomí soudržnosti s rodnou zemí by tu mělo být.
Lidé se určitě budou ptát, kolik je tu autenticity a kolik stylizace?
Takhle jsem ten problém nikdy necítil. Abych řekl pravdu, musím říci, že popisná realita mě nezajímá. Co mě zajímá, je výsledek toho filmu, musí tam být ten grunt té věci, film musí být postaven na skutečných reáliích, ale výsledek je fikce. Někdy se ta fikce a realita zajímavě prolne. V Doupově jsme se na konci natáčení dozvěděli, že brzy přijedou buldozery a celou tu oblast dřevěných baráků srovnají se zemí. Takže náš seriál pro budoucnost uchová autentické reálie, které už dnes neexistují.
Zmínil jste se o tom, že se v seriálu objevuje i humor. U tohoto tématu je ale těžko představitelný...
Jiří Stránský i já máme strašně rádi legraci. Takže už ve scénáři jsme se snažili najít momenty, kdy by ta vážná věc šla trochu odlehčit. V tomto směru jsme dali volnost i hercům. Jednou z mých velkých radostí byl při natáčení Honza Kraus, který hrál autentickou postavu Beno Kleibla a který tam dokázal i v těch nejhorších situacích ukázat určitý komický podtext situace. Podařilo se nám tam tedy dát takový podvědomý humor, který člověk potřebuje, aby ty hrůzy mohl vůbec přežít. Pak je tam například figura okresního tajemníka, kterého hraje Radek Holub. Ten přišel a předvedl kreaci, že jsme se váleli smíchy, v realizaci samozřejmě bylo třeba ubrat. Ale přesto si myslím, že ta situace vyznívá tak, že se lidi budou smát. Není to tak, že bychom to vážné téma zlehčovali. Ale je pravda, když se sejdou chlapi, kteří přežili, jediné, co si pamatují, jsou ty legrační věci. O tom zlém se nemluví. A uvědomme si taky, že lágr nebyl vyšetřovací vazba, nebyly tam výslechy. Vězňové fungovali jako pracovní síly a museli se v tomto prostředí naučit žít. Život v lágru nebyl zdaleka tak jednotvárný, jak bychom si mohli myslet. V průběhu natáčení jsme se o tom od pana Zahrádky, který strávil v lágru jedenáct let, dozvídali neuvěřitelné věci. |
