Kolektivní dům v Litvínově

Dům pro zaměstnance chemických závodů v Záluží u Litvínova (1998). Připravili R. Sedláková, M. Kubala a T. Šimerda

Prudký rozvoj v průmyslu v druhé polovině 19. století a s ním související příliv pracovních sil do měst dal vzniknout fenoménu, který nás trápí do dneška - bytová krize. Jako závažný společenský problém byl již vnímán ve 30. letech a řešení bylo hledáno na různých úrovních. Nejznámější je Baťův model ve Zlíně, ale vedle toho vznikaly i jiné koncepce. Tehdejší levicově orientováná architektonická avangarda převzala ze Sovětského svazu myšlenku kolektivního domu. Cílem architektů bylo poskytnout bydlení sociálně slabším vrstvám obyvatelstva. Idea kolektivního domu nabízela možnost řešit problém praní společnou prádelnou, stravování společnou jídelnou, hygienu lázněmi. Kulturnímu využití měly sloužit všem přístupné společenské prostory. Ve třicátých letech vzniklo několik projektů kolektivních domů, žádný z nich však nebyl realizován.
Myšlenka kolektivního domu se znovu objevila po druhé světové válce. V roce 1946 vypsaly závody v Záluží u Litvínova architektonickou soutěž kolektivního domu pro své zaměstnance. Projekt architektů Václava Hilského a Evžena Linharta byl oceněn zlatou medailí v Miláně. Místo stavby bylo vybráno ve svažitém terénu na okraji Litvínova. Stavba měla mít nižší centrální část a dvě křídla a byla zahájena v roce 1947. Když byla postavena polovina, bylo rozhodnuto o změně technologie a konstrukce z oceli byla nahrazena železobetonem. Stavba se prodlužovala kvůli různým problémům a byla dokončena až roku 1958.