Království za koně

Martin Dejdar: Nejúžasnější zvíře je kůň

V Čechách stoupá poptávka po aktivní dovolené. Pro městského člověka ostatně nemůže být lepší relaxace, než pobyt na venkově. Když si k tomu přidáte ještě možnost zajezdit si na koni, získáte nový pohled na svět. Říká se, že ten z koňského hřbetu je nejkrásnější. Martin Dejdar strávil s ušlechtilými zvířaty a lidmi, kteří je chovají a starají se o ně, kus letošního jara při natáčení magazínu Království za koně. Jak se mu líbilo v sedle?

To se tak úplně nedá říct. Cyklistický magazín byl určený turistům, představoval cyklostezky a místa, kam si na kole můžete vyrazit. Království za koně je víc o lidech. Nejen o chovatelích, ale také o trenérech nebo veterinářích. Společné mají oba pořady jen to, že jsme při natáčení hodně cestovali. Tentokrát ale nejde o průvodce, ale mnohem víc o to, co to vůbec znamená mít koně.

Jezdil jsem, v poslední době ale k tomu nějak nebyla příležitost. Díky natáčení magazínu jsem měl možnost se k tomu vrátit a doufám, že alespoň občas si zase zajezdím, protože je to vždycky krásný zážitek.

Kdy jste se poprvé ocitl v sedle?

Já jsem z malého města, jako kluk jsem měl před koňmi spíš respekt. I když pocházím kousek od Slatiňan, kam jsme jezdili se školou do muzea a seznámili jsme se s životem koní. Nedá se tedy říct, že bych tohle zvíře viděl živé poprvé ve dvaceti. Na DAMU jsem sice absolvoval základní výcvik, ale to bylo jen povrchně, krátce, jen aby člověk splnil požadavky na zápočet. Doopravdy jsem se učil až před natáčením Zdivočelé země, někdy před patnácti lety. Tehdy jsem skoro osm měsíců chodil k Martinovi Hanušovi a teprve tam jsem odhalil, jaké to je, když umíte koně „řídit“, ne když si s vámi dělá, co on chce.

Přilnul jste tedy ke koním?

Ano, určitě. Pro mě je to nejúžasnější zvíře. Pořád ale ve mně přetrvává ten respekt. Navíc si myslím, že kůň potřebuje volnost, pohyb, ale také řád a servis od člověka, který ho chová. Před pár lety začala taková módní vlna, že si kdekdo kupoval koně. Ale když s ním nejste denně v kontaktu, tak si víc zvykne na někoho, kdo se o něj stále stará, než na vás jako na majitele. Takže já si raději zajdu k někomu na jízdárnu a projedu se, než že bych musel říkat, že vlastním koně.

Říkal jste ale, že se k ježdění moc nedostanete...

To je bohužel pravda. Díky natáčení magazínu jsem ale strávil na koni řadu hodin a uvědomil jsem si, jaká je to pro mě radost. Na prázdniny jezdíme už deset let se stálou partou a s dětmi do Jizerských hor. Tam jsme přímo u koní, takže jsem rozhodnutý, že každý den vezmu dceru a půjdu si zajezdit. Je to příjemná dovolená, spojená také trochu s cykloturistikou. Ale žádné dlouhé namáhavé trasy, jen trocha projíždění s dětmi. Taková pohodová dovolená s lidmi, se kterými jsem rád.

Dcera se koní nebojí?

Naopak, ona se do nich přímo zbláznila, přestože jsou jí teprve čtyři roky. A nejraději jezdí sama, bez dospělého za zády. Když tam ale budeme spolu, tak snad tatínkovi dovolí, aby jí dělal doprovod.

Vlastnit koně tedy po rozumné úvaze nechcete. Teď jste se ale setkal s lidmi, kteří s nimi tráví většinu života. Udělal na vás někdo z nich mimořádný dojem?

Mně připadali úžasní všichni. I když jsou pochopitelně trochu „ulítlí“, protože život s těmito ušlechtilými zvířaty je posune někam docela jinam, než jak se na to díváme my „normální“. Tam postupně mizí ten respekt, z lidí se stávají tak trochu kentauři – napůl kůň, napůl člověk. To poznáte nejlépe, když s někým takovým přijdete do stáje. Ten vztah se projevuje oboustranně, koně na „své“ lidi reagují úplně jinak, komunikují s nimi docela přirozeně. To je obdivuhodné.

Kůň velmi dobře pozná, že na něm sedí nějaké pako, začátečník, který mu nerozumí. Dělá si co chce, dává to člověku sežrat. Samozřejmě tady neplatí žádné násilí, surovost. Když ale víte, jak koně vést, poznáte, že pod vámi reaguje na jemný pohyb nohou, na váhu v sedle, na přitažení otěží zleva nebo zprava. Trvá dlouho, než se to člověk naučí, ale když to zvládnete, je to fantastický pocit. Začátečník se snaží dávat najevo sílu, ale v tom to není. Je třeba se přizpůsobit, pochopit koně. On pak za to dává radost vám.

Hrál jste na koni kromě Zdivočelé země ještě někdy?

Mnohokrát. Dokonce jsem si z jednoho zimního natáčení odnesl ošklivý úraz. Jel jsem po náledí, kůň uklouzl, já spadl, on na mě. Měl jsem poraněnou nohu, nějaký čas jsem chodil o berlích. Ale nijak mě to neodradilo, protože z devadesáti procent je stejně taková nehoda chyba člověka.

Pravidelně odpočíváte v Jizerských horách. Máte i jiná oblíbená místa u nás doma?

Skoro dva měsíce jsem teď trávil cestováním po českém venkově. Najezdil jsem skoro pět tisíc kilometrů. Kromě koní jsme totiž souběžně natáčeli ještě jeden magazín o zemědělcích, o farmách. Bylo to sice náročné, ale vůbec toho nelituji, protože díky tomu jsem objevil zase nová nádherná místa, která navíc nabízejí dnes stále populárnější možnosti agroturistiky.

Léto vám tedy přinese zasloužený odpočinek. Pak se zase vrátíte k roli, ve které vás teď televizní diváci vídají nejčastěji, k rockerovi Ozákovi?

Ano, někdy od října by mělo natáčení tohoto sitcomu v komerční televizi pokračovat.

Jste rocker, je to váš životní styl?

Mám rád tvrdší rockovou hudbu, ale jinak to můj životní styl není. Je to role. Ale role, kterou mám moc rád. Už proto, že je to snad první český sitcom, který má parametry dobrého amerického. Je to především zábava, jde o situační humor, ne o romantické příběhy, jako je tomu ve většině ostatních seriálů, které pak tak trochu splývají. Tohle je trošku ulítlé, trošku reálné, trošku nereálné. I když je to celé vymyšlené, objevují se tam reálné figury. A právě díky těmto skutečným prvkům je to pro diváky věrohodné. Hlavně je to sranda. Jenže ono pobavit lidi je strašně těžké. Dojmout nebo rozplakat dokážete kdečím, ale rozesmát dá velkou práci.

Čím to, že právě Ozákovi se tak daří?

To souvisí s dlouhou a nesmírně pečlivou přípravou celého týmu. Autoři měsíce studovali podařené, především americké sitcomy, aby přišli na to, jak se to dělá. My herci jsme na tom podobně. Stejnou dobu zkoušíme a stejnou natáčíme, zkoušky jsou jak na divadelní představení. Jeden pětadvacetiminutový díl se dělá pět dní. Navíc má seriál vlastně dva režiséry, jeden z nich má na starosti natáčení, druhý herecké vedení. Zdeněk Dušek, který vede nás herce, neustále sleduje, jestli někdo z nás nevybočuje z figury, že nezapomene na žádný detail, nesklouzne do své obvyklé šarže. Takže i když to pak vypadá zahrané lehce, je všechno dopodrobna naplánované. A je to dřina. Postupně se tu práci stále učíme, takže si troufám říct, že jsme stále lepší. I tím je to pořád zajímavá práce.

A co dnes už klasický seriál České televize Zdivočelá země, dočká se slibovaného pokračování?

Ano, měli bychom začít točit v červnu příštího roku. Takže také díky tomu se snad zase vrátím ke koním.

Text: Gabriela Koulová, foto: Marek Holub, Karel Šustr, Pavla Černá, ČT
Převzato z časopisu ČT+