Oblasti ptačí a lidské aneb Natura paradoxa

Živé poklady naší přírody. Připravil J. Hošek

Vojenský újezd Boletice

NPP Prameniště Blanice z Horní Sněžné, dále vojenský újezd Boletice (foto: Xth-Floor, zdroj: Wikimedia)Ve vojenském újezdu Boletice jich žije asi čtyřicet párů. I to byl jeden z důvodů, proč se Boletice staly ptačí oblastí. V naší republice žije přes čtyři sta ptačích druhů. Některé jsou hojné, jiné vzácné, další se k nám jen občas zatoulají. Více než sto dvacet z nich najdeme na seznamu Evropské komise. Zahrnuje druhy ptáků, pro které byly v členských zemích Evropské unie vyhlášeny takzvané ptačí oblasti. Ty jsou součástí soustavy Natura 2000, která chrání lokality nejvíce ohrožených rostlin a živočichů na území celé Evropské unie.

Vojenský výcvikový prostor Boletice v sobě skrývá jeden paradox. Pohled do rozlehlé otevřené krajiny bez lidských staveb nebo polí je tak nezvyklý, že jen těžko odhadujeme její měřítka. V dobách jeho největší slávy tady cvičilo až na třicet tisíc vojáků. To už je sice minulost, ale armáda v těchto místech stále zůstává. A v tom je právě ten paradox. Všechna krása kolem zůstala zachována jenom díky armádě. Téměř nedotčené lesy, ale i uměle udržované bezlesí. Zbytky opuštěných vesnic, tůňky v kráterech po granátech. V téhle mozaikovité krajině se velice daří rostlinám i živočichům, včetně ptáků. Žije jich tu více než sto druhů. Například tetřev, jeřábek, skřivan lesní, strnad luční, chřástal polní. Vojenský prostor byl dlouhá desetiletí pro veřejnost neprodyšně uzavřen. Když sem před několika lety poprvé vstoupili přírodovědci, žasli, jaké bohatství se tu ukrývá. Studovat ptáky na místech, kde se dosud žádný soustavný průzkum neprováděl je to naprosto úžasný zážitek. Dostat se do míst, kde je naprosto divoká příroda, kde nejsou prakticky žádní lidé. Teď už je to možné. Boletice se totiž částečně otevírají turistům. Armáda by tu ale měla zůstat. Jen tak si tohle jedinečné území zachová svůj charakter.

Žofínský prales

Mostek přes Tisový potok před vchodem do pralesa (foto: Mgr. Zdeněk Kubeš, zdroj: Wikimedia)Boletice jsou jednou z ptačích oblastí, kterých u nás bylo navrženo celkem 41. A dohromady pokrývají necelých 9 procent našeho území. Těch devět procent, to je to nejcennější, co alespoň z hlediska ptáků v naší přírodě existuje. I ochrana přírody má totiž svou dlouhou a bohatou historii. „Rozhodl jsem se zachovati zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku pravých přátel přírody. Vzdáti se v ní veškerého lesnického těžení, aby se v této části žádné dříví nekácelo, stelivo se nebralo a drobné dříví se nevybíralo, zkrátka vše ponecháno bylo v dnešním stavu.“ Těmito slovy vyhlásil hrabě Jiří Bukvoj v roce 1838 první rezervaci ve střední Evropě – Žofínský prales. Dnes patří toto území k přírodovědně nejcennějším u nás. Je také velmi zranitelné, a tak je potřeba ho chránit. Chránit ho před lidmi a chránit ho také před vysokou zvěří. Celý Žofínský prales je obehnán dřevěným plotem. Zámek bychom otevřeli pouze se zvláštním povolením vlády. Nebýt člověka, pokrývaly by podobné pralesy velkou část našeho území. Ale člověk tu je, a tak se naše krajina v posledních tisíciletích neustále mění.

Téměř celé naše území je změněno a užíváno lidmi. Tahle pestrá kulturní krajina není horší ani lepší, než ta původní. Je prostě jiná. A jiná je i její ochrana. Nechce oddělit lidi od přírody, nestaví ploty, hledá cesty k jejich spolužití a spolupráci. Soustava Natura 2000 je jednou z takových cest. Výběr chráněných lokalit ve všech členských zemích byl dlouhý a složitý proces. Návrh seznamu ptačích oblastí u nás připravovala Česká společnost ornitologickáAgentura ochrany přírody a krajiny. Rozhodující pro výběr oblasti byl především její význam pro vzácné ptačí druhy ze seznamu Evropské komise.

Soutok Moravy a Dyje

Orel královský – Aquila heliaca (foto: AngMoKio, zdroj: Wikimedia)Říkává se, že příroda neuznává žádné umělé hranice, ale není to tak docela pravda. Paradoxně také díky hranicím Československé socialistické republiky, které byly nepřístupným hraničním pásmem, se zachoval přírodní klenot, soutok řeky Moravy a Dyje, významné ptačí území. Žije tam neuvěřitelných 240 ptačích druhů a zejména pro dravé ptáky má toto místo neodolatelný půvab. Právě tady hnízdí i dva páry orla královského, jediné v celé republice. U tak vzácných druhů je nutné usilovně chránit každého jednotlivého ptáka, každé jednotlivé hnízdo. Orel královský je tím, čemu se v ochraně přírody říká vlajkový druh, nápadný, přitahující pozornost. Ochranou jeho stanoviště ale chráníme i další, méně viditelné druhy. Petr Horák strávil výzkumem a ochranou zdejších ptáků dvacet let života. Za tu dobu vytvořil model, který se stal jakýmsi vzorem i pro další oblasti. Model, který je založen na dokonalé znalosti jednotlivých hnízd, ale také lidí.

Právě spolupráce s těmi, kteří v ptačích oblastech hospodaří, bývá totiž základem úspěchu. Vyhlášení ptačí oblasti nemá doposud žádný právní dopad, a lesníky, kteří tady hospodaří, to k ničemu nezavazuje. Takže je to všechno jen na osobní domluvě s tím, že poděkování za to opravdu patří lesníkům, kteří tady hospodaří. V praxi to vypadá tak, že už rok dopředu se dělá plán těžeb podle rozmístění hnízd, aby se ta místa nebo lokality, kde ptáci hnízdí, aby se do nich v průběhu hnízdění absolutně nezasahovalo a přesunuly se veškeré tyto práce na mimohnízdní období. Za posledních pět let, kdy tato spolupráce byla opravdu dopilovaná, počty hnízdících párů každoročně narůstají, takže když začali v roce 2000 s luňákem červeným, hnízdilo tu pouze devět párů, v roce 2006 už čtrnáct.

Mnoho ptačích druhů u nás nejen hnízdí, ale také třeba jen přezimuje nebo protahuje. Mezi ptačími oblastmi proto najdeme jak hnízdiště, tak i zimoviště a tahové zastávky. Střední nádrž vodního díla Nové Mlýny je pro ptáky lákavá i v mimohnízdním období. V zimě se tu shromažďují desetitisíce jedinců severských druhů divokých hus. Každé ráno se rozlétají za potravou do širokého okolí.

Třeboňsko

Volavka bílá – Ardea alba (foto: Dario Sanches, zdroj: Wikimedia)Volavka bílá u nás už přes padesát let nehnízdí, ale její až stohlavá hejna můžeme pravidelně vídat na vylovených rybnících na Třeboňsku. Když se začaly vybírat lokality pro soustavu Natura 2000, o několika kandidátech nebylo pochyb. Jednou z takových oblastí je Třeboňsko – výkladní skříň české ornitologie, ptačí území evropského významu, místo pro lidi, ryby i ptáky. Jako ptačí oblast bylo navrženo pro šestnáct druhů. To je zdaleka nejvíce ze všech našich lokalit. Ovšem ochránci přírody a ornitologové se shodují: Třeboňsko už není, čím bývalo. Jen málo rybníků si zachovalo přechod do volné louky, což je výhodné pro řadu druhů vodních a mokřadních ptáků. Bylo zde před dvěma lety prokázáno hnízdění lžičáka pestrého. Na celém Třeboňsku hnízdí zhruba jeden až dva páry.

Také stále ubývá čistých rybníků. Neprůhledná voda pro ptáky znamená zhoršenou orientaci pod hladinou, sníženou biologickou kvalitu vody, méně potravy. A co průhlednost snižuje? Zvýšená rybí obsádka, hnojení, přikrmování kaprů. I u legendárního rybníku Velký Tisý, nejznámější ptačí rezervace na Třeboňsku, je průhlednost vody maximálně třicet centimetrů. Na ornitologické stanici na Velkém Tisém se už přes padesát let zaznamenávají údaje o zdejších pozorováních. „Pobyt na stanici věnován revizi pokusných ploch a průzkumu rybníka i širokého okolí. Na Tisém nalezeno hnízdo pochopa na šatlavách a zjištěn stav volavek červených úhrnem dvanáct párů. Stanice opuštěna 22. června o 17. hodině.“ Zapsal Walter Černý a podepsán Jiří Formánek, rok 1953. Ovšem dnes, po více než padesáti letech, situace v rezervaci na Velkém Tisém je úplně jiná. Volavky červené, kolonie racků, rybáků, to všechno, bohužel, je dávnou minulostí. Vinou je velmi intenzivní chov ryb. Sami rybáři říkají, že využívají rybníky bezmála na hranici možností. Ptáci a ochránci přírody už nemají kam ustoupit. Když něco přibývá, znamená to obvykle, že jinde zase něčeho ubývá.

Rákosník velký – Acrocephalus arundinaceus (foto: Marek Szczepanek, zdroj: Wikimedia)Ještě v 70. letech hnízdilo na Třeboňsku dvacet až třicet párů. Dnes ani jediný. Rákosník velký. V 70. letech více než dvě stě párů, dnes jen pět až deset. Potápka černokrká. Před třiceti lety přes pět set párů, nyní pět až deset. Bukáček malý, v 70. letech více než sto hnízdících párů, v roce 2005 asi dva až čtyři. Racek chechtavý, za třicet let úbytek z dvaceti tisíc na sotva dva tisíce párů. Čírka modrá, v 70. letech více než sto párů, dnes nanejvýš jeden. A břehouš černoocasý, před třiceti lety asi padesát hnízdících párů, dnes ani jediný.

Maximální ochrana

V jedné vědeckofantastické povídce kráčejí lovci dinosaurů po chodníčku, který se vznáší kousek nad zemí. Jediný krok stranou totiž může nenapravitelně změnit budoucnost celého světa. Takový chodníček mají také v Krkonoších. Turisté nesmějí opustit vyznačené cesty – mimořádný způsob ochrany v mimořádném prostředí. Hřebeny Krkonoš a Jeseníků jsou vlastně jedinou částí našeho území, kterou člověk nikdy nekolonizoval, ani neměnil. Průvody turistů by to dokázaly za pár dnů. Pokud je ale turistický ruch usměrněný, nevadí přírodě ani ptákům, ať už je to třeba linduška luční nebo modráček tundrový. Tento severský pták u nás nikde jinde nežije. Místní populace je už několik let předmětem podrobného výzkumu. Pro to, aby člověk mohl něco chránit, nějaký druh, tak o něm musí vědět základní informace. Potom, až o nich bude udělaný nějaký kompletnější výzkum, může sloužit k tomu, že se vypracují systémy, jak modrákům pomoci, aby přežívali lépe.

I v Krkonoších platí totéž, co ve většině ptačích oblastí. Pokud současné uspořádání vyhovuje lidem i ptákům, není důvod na něm něco měnit. Jihovýchodní cíp republiky má zvláštní charakter. Právě tady začíná pás stepí, který se táhne od řeky Moravy až po Mongolsko. Zvláštní je i ptačí fauna několika zdejších ptačích oblastí. Najdeme tu teplomilné a stepní druhy, se kterými se u nás jinak potkáváme jen zřídka. Nápadně vyjímá ptačí oblast Soutok, jako ostrov izolovaného lesa. Lužní prales v rezervaci Ranšpurk. Podle historických map tu roste les nepřetržitě už několik staletí. Zajímavé ale je, jak vznikl – až po pravidelných záplavách, které vyvolalo středověké odlesnění vzdálených hor. Takže tenhle panenský prales je vlastně důsledkem nezamýšlené lidské činnosti. Hledat hranice mezi umělým a přirozeným v naší přírodě je těžké a často nesmyslné. Stejně jako přisuzovat nějakému území cenu jen podle historie jeho vzniku.

Krušné hory

Sýc rousný – Aegolius funereus (foto: Steven Katovich, zdroj: Wikimedia)V Krušných horách žila odnepaměti poměrně silná populace sýce rousného. Pak přišla ekologická katastrofa. V 70. letech vlivem imisí zmizela většina lesů ve vrcholových partiích hor. S nimi zmizely i duté stromy, které potřebují sýcové ke hnízdění. Imisní holiny jim ale paradoxně vyhovují. Najdou tu podstatně více potravy, než v původním lese. Ochotně proto obsazují budky, které jim ornitologové nabízejí. Dnes je díky jejich úsilí stav sýců v Krušných horách tak příznivý, že se odtud šíří i do vnitrozemí. Sýci hnízdí nejen v budkách, ale i ve zbytcích původních lesů na úpatí hor. Na studijní ploše, což je asi sedmdesát kilometrů čtverečních, tak je v průměru v dobrém roce dvacet až třicet hnízd obsazených, jak v přirozených, tak v poskytovaných budkách. Odhadovaná populace tady je asi osm set na Krušné hory. Je to jednoznačně taková obrovská laboratoř v přírodě. Toto nebylo nikde v celé Evropě. Samozřejmě laboratoř způsobená ekologickou katastrofou, což je velice smutné. Zezačátku pohledy byly skutečně tristní. Ty jednoznačně mrtvé, naprosto suché stojáky, bez větví, bez jehličí, to byl opravdu hrozný pohled. Každá změna v krajině, i ta nejhorší, ale vytváří nové poměry, nové příležitosti. A vždycky se najde někdo, kdo toho dokáže využít.

Jizerské hory

Tetřívek obecný – Tetrao tetrix (foto: Steve Garvie, zdroj: Wikimedia)Krátce po krušnohorské tragédii se historie opakovala o kus dál, v Jizerských horách. I tady museli ochranáři řešit nečekaný problém. Snaží se v určitých částech krajiny zachovat původní zničenou krajinu, která se obecně nelíbí. Snaží se zachovat sekundární bezlesí, které tady vzniklo dílem imisí. Z nové situace často paradoxně těží nejen ti přizpůsobiví. Někdy změna přijde vhod i druhům se zvláštními nároky na prostředí. Tetřívek totiž zdaleka není jen lesním ptákem. Především v době toku vyhledává bezlesí. A je mu jedno, zda je to bezlesí přirozené, jako třeba rašeliniště, anebo druhotné, vzniklé lidskou činností. Nezamýšleným důsledkem lidské činnosti se stala ekologická katastrofa. A nezamýšleným důsledkem ekologické katastrofy je prospěch přísně chráněného ptačího druhu. Pravda, takové výjimky na celkovém obrazu ekologické katastrofy mnoho nezmění, ale stejně je to paradox.

Festivaly ptactva

Na podzim se konávají evropské nebo světové festivaly ptactva, kdy na celém území České republiky probíhá množství vycházek za ptactvem. Například jednou z nejoblíbenějších je ta, která každoročně probíhá 28. října při výlovu Bohdanečského rybníka, je také ptačí oblastí. Nejvýznamnější sdružení na ochranu ptáků je Bird Life International, jehož českým národním partnerem je právě Česká společnost ornitologická. Bird Life International má svoje motto Together for Birds and People, což jde volně přeložit jako Společně pro ptáky a pro lidi. Tohle heslo se naše společnost snaží naplňovat pořádáním nejrůznějších akcí pro místní lidi, což je speciálně důležité v ptačích oblastech. Protože jedině když si lidé uvědomí, jak cenná je příroda kolem nich, a jak jde skloubit s místním hospodařením, tak jedině tak můžeme efektivně chránit ptactvo.

Soustava Natura 2000 je zatím posledním krokem v ochraně evropské přírody, ale nikoho nezbavuje odpovědnosti. Na místní úrovni, v životě každého z nás, se rozhoduje znova a znova. Z téhle perspektivy má bezejmenná louže stejný význam, jako kterákoli ptačí oblast.

Stopáž38 minut
Rok výroby 2006
 ST 4:3