Pouta

Jaromír Kačer

kamera

Fázi, ve které jsem dostal příležitost do přípravy filmu Pouta vstoupit, již mnohé předcházelo. Rozhodně lze prohlásit, že tento snímek má k „rychlokvašce“ opravdu daleko. Producent ví své a nutno ocenit jeho odvahu a potažmo důvěru, se kterou realizační tým trpělivě sestavil. Oporou mu jistě byl zajímavý a vyladěný autorský scénář. Pouta pro mne byla výjimečná právě prací s textem, jeho transformací z literární do filmové podoby. Jsou to jistě věci navýsost subjektivní a každý zúčastněný je může vnímat rozdílně, a dokonce výrazně jinak, ale já osobně si nejvíce cením prostoru, který režisér vytvořil – lépe řečeno, který se mu podařilo ve výrobní mašinérii uhájit, takže scénář zůstal textem živým, nestal se konzervou pro rutinní otevření a hladké přežvejkání výrobou. Během četných schůzek, při ladění technického scénáře, ruku v ruce s hereckým obsazením a výběrem lokací, zůstával stále prvotní ohled na obsah a smysl. Při záběrování jsme se často vrátili k předpokládanému minimálnímu počtu záběrů a nedrbali si ega, jak pěkně jsme to nad papírem zvládli. Lze to nazvat jakýmsi přesahem do příběhů synchronicity, kdy následné improvizace na place nejsou pak „vařením z vody“, ale vytěžením toho všeho, co se „právě teď, v tuto chvíli“ nabízí a nad papírem nevysedí. Občas nervy pracují, žaludky se trochu kroutí, ale to asi patří k věci.

Téma filmu je zasazeno do počátku osmdesátých let, a ačkoliv jde o dobu nepříliš vzdálenou, tak při realizaci tato drobnost přinesla mnohá překvapení. Najít sídliště či ulici dobově odpovídající je již samo o sobě prací mravenčí, ale pak ještě ta následná prozření, že za pár týdnů i za pár dnů může být všechno jinak! Tu nové garáže, tu plastová okna či zateplování fasád... zkrátka lokační si s námi celkem užili. Postprodukční počítačové zázraky jsme programově odmítali.

Takto s odstupem, kdy nervy se již zklidnily a slepené obrázky mluví a hrají, mohlo by se zdát, že natáčení Pout byla příjemná procházka s prima lidmi a i temnější to struna tématu dala zažít též situace veselé, neřku-li humorné. Nicméně ten balvan nebyl vůbec nejlehčí a nikterak se nevalil s furiantskou lehkostí, „lidského sádla“ padlo dost.

Nelze jinak, než touto formou poděkovat vlastně všem, kdož na filmu pracovali a na vzniku se podíleli. Pouta zalezla pod kůži a doufejme, že tomu tak bude i u obce divácké.