Experiment

Bývalý kriminalista Jan Vilda 17 let posílal lidi do vězení. Byla to jeho práce. Odešel, protože toho už měl dost. Dnes pracuje jako řidič. Má rodinu, ženu a děti, se kterými žije v rodinném domku na vesnici.

Když se Jan ohlédne zpátky v čase, říká: „Musím se přiznat k tomu, že jsem dost často myslel na to, jak vlastně lidem měním osud, když je posílám za mříže. Ale ještě nikdy jsem nestál na druhé straně zákona.“

V Experimentu ČT dostává šanci, zkusit si to.

V osmém díle nového vzdělávacího cyklu uvidíme, jak se sebevědomý muž, bývalý kriminalista Jan, ocitne za mřížemi – byť za neúmyslný trestný čin. Jaké to pro něj bude? Ztratí kamarády, rodinu, práci? Co s člověkem udělá pobyt ve vězení? Lze se po návratu opět zařadit do normální společnosti? Na tyto otázky se nám pokusí odpovědět i mentor pořadu, který si podobnou situací prošel a dnes je uznávaným muzikálovým hercem. Jan Révai strávil ve vězení dva roky a tak dnes bude panu Janovi rádcem.

V pořadu se diváci seznámí se situací, kdy člověk ztratí svobodu, sebevědomí, zázemí. Ocitne se v prostředí, ve kterém se neumí orientovat, je bezbranný a nemá mu kdo pomoci. Řeklo by se, že propuštěním z vězení tento zlý sen končí. Je tomu ale skutečně tak?

Slovníček
Trestný čin je morálně indiferentnější náhradou za původně eticko-právní výrazy zločin a přečin. Méně závažný delikt se nazývá přestupek.

Přestupek je zaviněné deliktní jednání nižšího stupně závažnosti než trestný čin, které je pro společnost škodlivé (porušuje nebo ohrožuje její zájem) a je za přestupek označeno zákonem – buď přímo zákonem o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, přestupkový zákon), nebo i jiným zákonem. Přestupku se může dopustit pouze fyzická osoba. Příkladem přestupku je řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu.

Shodně jako u trestných činů zákon stanoví dvě výjimečné situace, kdy jednání, které má znaky přestupku, přestupkem není: nutná obrana a krajní nouze. Stejně jako u trestného činu je třeba naplnění materiální stránky příslušné skutkové podstaty, tzn. přestupkem není jednání, které má všechny jeho znaky, ale není pro společnost nebezpečné.

Odpovědnosti za přestupek je dále zbaven ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil 15 let věku nebo kdo byl nepříčetný a nemohl proto rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Odpovědnost za přestupek zaniká rovněž v případě, že se přestupek nepodaří projednat ve lhůtě jednoho roku od jeho spáchání, a to i v případě, že tento následek vznikl vinou přestupce (tato eventualita dopadá v České republice na cca. 20–30 % všech přestupků, nejčastěji z důvodu toho, že úřadu, který přestupek projednává, není známo bydliště přestupce, a nemůže mu proto účinně doručit předvolání k ústnímu jednání).

Na rozdíl od trestných činů, kde se zpravidla vyžaduje úmysl, postačí u většiny přestupků zavinění z nedbalosti.

Přestupky v České republice, rozdílně od úpravy v některých jiných zemích, neprojednávají soudy, ale většinou obecní úřady, které k tomu mají zřízeny buď samostatné přestupkové odbory, nebo zvláštní komise k projednávání přestupků. K projednávání některých přestupků jsou příslušné jiné úřady, např. přestupky týkající se ochrany osobních údajů projednává Úřad pro ochranu osobních údajů.

Souhlasí-li s tím přestupce, lze přestupek projednat i na místě ve zjednodušeném, tzv. blokovém řízení, anebo v tzv. příkazním řízení. Rozhodnutí o přestupku se vydává ve správním řízení, je správním aktem a proti pravomocnému rozhodnutí (i v blokovém řízení) lze vždy podat správní žalobu k soudu. Je-li přestupek projednán ve správním řízení a přestupce je shledán vinným, musí státu nahradit náklady řízení, jež jsou stanoveny paušální sazbou 1000,- Kč; v blokovém nebo příkazním řízení tato povinnost odpadá.

Za přestupek lze uložit tyto sankce:

• napomenutí
• pokuta
• zákaz činnosti
• propadnutí věci

Přestupkové řízení může být stejně jako trestní řízení spojeno s adhesním řízení, v němž poškozený uplatňuje pro přestupci nárok na náhradu škody.

Delikt – Výrazem delikt (z latinského delictum – vina, zločin) se v právu označuje porušení práva, protiprávní jednání. Z deliktu vzniká delikventovi odpovědnost (závazek ex delictu) nahradit poškozenému způsobenou škodu, případně může být odpovědný i za přestupek, popř. trestný čin.

Zločin je označení pro zásadním způsobem zlý čin, který v případě odhalení pachatele zpravidla vyděluje ze společnosti a staví do pozice zločince, jenž má být potrestán. Původně právní systémy navazovaly na přirozené pojetí morálky a práva a tento pojem se v soudní praxi používal pro činy, které byly trestány. Pod vlivem pozitivistického pojetí práva a odluky práva od morálky se pro výrazněji trestané druhy činů v některých zemích začal používat morálně indiferentní pojem trestný čin.

Z českého právního řádu termín „zločin“ vymizel v roce 1950 s nahrazením rakousko-uherského Zákona o zločinech a přečinech novým Trestním zákonem. Současné české platné právo pojem zločin neobsahuje. Připravovaný nový trestní zákoník s obnovením zločinů i přečinů opět počítá. V běžném jazyce se tento výraz nejčastěji používá jako synonymum pro trestný čin anebo v historickém kontextu.

Věznice nebo také vězení, káznice či žalář (slangově také lapák či basa) je zařízení, ve kterém se vykonává trest odnětí svobody.

Vězení se dělí do skupin podle míry vnější ostrahy, zajištění bezpečnosti a uplatňování bezpečnostního programu do čtyř základních skupin.

• vězení s dohledem
• vězení s dozorem
• vězení s ostrahou
• vězení se zvýšenou ostrahou

Pro mladistvé se zřizuje zvláštní typ vězení, které se také rozděluje výše zmíněným způsobem. Do vězení pro mladistvé se umisťují odsouzení, kterým ještě není osmnáct let, nebo u kterých tak rozhodl soud.

O tom, do kterého typu vězení je odsouzený zařazen, rozhoduje soud podle závažnosti spáchaného trestného činu a podle osoby pachatele.