Románová předloha

Jáchym Topol napsal svůj první román Sestra v raných 90. letech. Pronikla do něj zklamaná naděje, pocit neukotvenosti, rozpadu, ale také láska. Sám autor o téměř pětisetstránkovém díle řekl: „Je to milostej příběh, kde se milenci normálně nenáviděj a trochu cestujou.“, a že jej napsal v „totálním záchvatu egoismu“.Vrstva různých příběhů, prostředí, emocí a k tomu podané v poetických i drsných podobenstvích, které se navršují a přiostřují, nabízí čtenáři intenzivní zážitek. Pro Sestru jsou charakteristické i prudké proměny jazykových a lexikálních poloh, stejně jako neustálé transformování původních žánrových východisek.

Obal knihy

Příběh začíná v Praze, v totalitním Československu, kdy hlavní hrdina Potok dospívá a živí se jako divadelník a tanečník. Pro svou dívku má indiánskou přezdívku Malá Bílá Psice. Psice však jednoho dne zmizí a nechá mu pouze vzkaz, že za sebe pošle Sestru. Pro Potoka ale bude Psice vždy jakýmsi dobrým démonem a k životu s ní se vrací jako ke „zlatému věku“. Děj se pak z většiny odehrává v roce jedna a dalších letech „po výbuchu času“. Potok je v té době členem party, která se pohybuje lehce na kraji zákona, ale dodržuje vlastní etický kodex. Kmen, jak je parta označována, se živí porůzným obchodováním. Do jeho kodexu patří i čas pro sebereflexi, která se odehrává v rovině jakýchsi očistných rituálů. Sebekritikou postupně procházejí různí členové kmene: vracejí se ke vztahu k rodičům, ke svému dětství, které se odhaluje jako kruté, agresivní a destruktivní. Pročišťují se tak osobní traumata a viny. Ovšem s nejdrsnější sebekritikou přichází Potok. Vypráví svůj apokalyptický sen, kdy se členové party octnou v Osvětimi na podivné „exkurzi“. V této pasáži dochází k obvinění a sebekritice až na rovině kolektivní viny. Osud kmene se schyluje ke konci a po jeho definitivním rozpadu se Potok opět vydává na cestu s cílem najít Sestru, o níž mu vyprávěla Psice. Možná ji už zahlédl – je to barová zpěvačka Černá. Když ji najde, začíná pro Potoka další „zlatý věk“. Skrze dřívější kšefty se však dostává dvojice na jakési provinční tržiště, kde Potok díky alkoholu upadá do letargie a nepřímo tak donutí Černou k prostituci. Úpadek je intenzivnější každým dnem. Když si pak Potok uvědomí proměnu Černé a svou vinu, uteče zpět do Prahy, ale není schopen pokračovat v „normálním“ životě. Rány se zacelují pomalu a Potok, plný zakonzervovaných vzpomínek, se začíná zapojovat do koloběhu normálních životních stereotypů.

Jazyk, se kterým Topol pracuje, naplňuje román dalšími možnými výklady a přesahy. Perlou či Matičkou označuje Prahu. Zrnitá (televize) a tojflové (moderní plastové hračky) jsou nevítanými posly světa, který byl nastolen po „výbuchu času“. Indiánské přezdívky a motivy lze interpretovat jako průnik světa starých kultur do moderní doby, které jsou jedinou hodnotou, jež zůstala.

Všechny koprodukční filmy České televize