Režisérova explikace

Film Sestra stojí na vybraných textech ze stejnojmenného románu Jáchyma Topola. Texty jsou poskládány tak, aby vytvářely mozaiku filmových obrazů, která sice neodpovídá přímé dějové lince, ale po složení této mozaiky proběhne ve vědomí hlavního hrdiny i diváka zásadní posun, který bychom mohli popsat jako „vyjití z chaosu“. Téměř bez ustání znějící hudba, tváře obrácené do kamery a samotné verše básní vyjadřují společenské odcizení a deziluzi, které se hlavní hrdina Potok pokouší překonat láskou. Jedině láska mu dovoluje, aby se identifikoval také s něčím krásným, jako je naděje a víra ve smysl věcí a dění.

Text, obraz a hudba jsou třemi hlavními složkami formálního pojednání filmu. Jsou zpracovány tak, aby se vzájemně podporovaly, doplňovaly a rozvíjely. V duchu ironického humoru románové Sestry si však mohou i odporovat. Zkoumání vztahů tří formálních složek filmu byl i hlavní důvod, proč adaptovat literární předlohu tímto způsobem. Způsobem, jež se nazývá „reimaginace“, a pro který je důležité zachování ducha a celého vyznění literárního díla, což předpokládá určitý vhled do myšlení autora literární předlohy a přitom autorský přístup filmaře. Převedení literární předlohy do adekvátního filmového jazyka vznikalo za pomoci ostrého střihu a stoptriků. Spolu se syrovostí naživo nahrané hudby Psích vojáků se tak evokuje specifický rytmus, který charakterizuje překrývavost až zajíkavost. Samotné texty, jež zaznívají mimo obraz z úst Filipa Topola, provázejí diváka vztahem ústřední dvojice Potoka a Černé. Další použité texty z knihy jsou čtyři sny, které si navzájem vyprávějí Potokovi přátele. Tyto čtyři groteskně vážné zlé sny o civilizaci zdůvodňují Potokův kritický a určitým způsobem bezvýchodný vztah ke společnosti. Dramatickým konfliktem filmu je opakované ztrácení a nalézání víry ve smysl vlastního života. Toto napětí mezi odcizením a identifikací s milovanou osobou je ve filmu vyjadřováno fotogenií lidské tváře, animací fotek, scénami se zrcadlem, dokumentárními záběry lidí na ulici, v parku nebo na nádraží…

Rozhovor s režisérem

Rozhovor s režisérem

Z pořadu Film 2008

Sestra je tedy v podstatě experimentálním filmem, ale s důrazem na diváckou sdělnost. Žánrově se film pohybuje na pomezí formálního filmu, melodramatu a hudebního filmu. Je možné jej po formální, dramatické i obsahové stránce porovnat s dvěma filmy Alaina Resnaise Loni v Marienbadu (1961) a Hirošima, má láska (1959). Vysoce stylizované Loni v Marienbadu je filmem s ryze hudební strukturou. Téměř veškeré texty jsou subjektivním vyjadřováním zamilovaného protagonisty a mají charakter poezie. Opakujícími se refrény a celou exaltovanou atmosférou jsou projevem člověka v hlubokém citovém rozpoložení. Takováto struktura je podobná struktuře filmu Sestra jak výchozími texty, tak vysokou mírou obrazové stylizace. Samozřejmě s posunem od vážné hudby a aristokratického prostředí k hudbě rockové s jazzovými prvky a syrové polodokumentární obrazové stylizaci…

Druhý Resnaisův film Hirošima, má láska opět pojednává téma milostného vztahu jako vysokého a zároveň hlubokého prožívání. Navíc je zde kladen důraz na střetávání a prolínání makrosvěta (společnost, konflikty, válka) a mikrosvěta jedince (milostný vztah…). Pochopení a smíření hrdinů s tímto prostupováním makrosvětů a mikrosvětů je zároveň onou dramatickou katarzí filmu. Obsahová a tématická podobnost obou francouzských filmů a filmové Sestry koření v myšlence, že hluboký milostný vztah, který provází napětí a hloubka možného propadu (kolapsu), nelze jen tak vytěsnit ze svého vědomí. A to je také obsahem obou Resnaisových filmů, románu Jáchyma Topola i filmové Sestry.

Všechny koprodukční filmy České televize