Letečtí stíhači v boji

Messerschmitt Bf 109 byl po celou druhou světovou válku páteřním stíhacím letounem Luftwaffe. Z původní lehké stíhačky s motorem o výkonu 500 kW, vyzbrojené dvěma kulomety ráže 7,92 mm a nedosahující rychlosti ani 500 km/h se postupně vyvinul letoun vyzbrojený kanonem ráže 30 mm, dvěma těžkými kulomety ráže 13 mm, s možností podvěsit další pár kanonů. Poháněný motorem vybaveným vstřikováním vody do válců, s výkonem více než 1300 kW, dosahoval rychlosti přes 700 km/h.

Mezi těmito dvěma extrémy byla celá řada variant a subvariant, lišících se výzbrojí a výkony. Jak se měnily požadavky na určení letounu, ze stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády po stroj určený k obraně říše před nálety spojeneckých bombardérů, zvyšoval se počet a ráže palubních zbraní.

S tím šel ruku v ruce nárůst hmotnosti, nárůst plošného zatížení a zhoršení letových vlastností, které nezachránila ani montáž výkonnějších motorů. Letoun se vyznačoval nepříjemnými vlastnostmi při vzletu a přistání. Ale po vzletu šlo stále o agilní a obratný stroj, který svými výkony plně držel krok se svými protivníky. Nepříjemné bylo jen chování letounu na hranici pádové rychlosti a ve vývrtce.

Obecně byla za dobrý kompromis mezi požadavky na silnou výzbroj a výkony považována verze F. Další verze již byly příliš těžké, zvláště pokud nesly podvěšenou výzbroj. V porovnání se svými, především americkými protivníky i novějšími letouny Fw-190, byl Bf 109 všech verzí lehký letoun, což bylo dané hlavně malou zásobou paliva a krátkým doletem.

Bf 109 začal kariéru ve Španělsku, účastnil se přepadení do Polska, tažení na západ, bojů v Bitvě o Británii, bojoval v Africe, na východní frontě a nakonec při zoufalé obraně říše. Na Bf 109 létala všechna největší esa Luftwaffe včetně nejlepšího stíhače všech dob Ericha „Bubi“ Hartmanna s 352 sestřely.