Letečtí stíhači v boji

Fokker D.VII byl německou odpovědí na zavedení nových výkonnějších stíhaček jakými byly Sopwith Camel, SPAD XIII a S.E.5a na straně Spojenců. Mimořádně obratný Fokker Dr.I bohužel značně zaostával v rychlosti a Albatros D.V trpěl nedostatečnou pevností horního křídla, které se při vybírání střemhlavého letu mohlo odtrhnout. Bylo třeba najít řešení. Tím se stal nový letoun z dílen nadaného holandského konstruktéra Anthony Fokkera. Nový letoun nenavrhoval sám Fokker, ale jeho šéfkonstruktér Reinhold Platz.

Prototyp nového letounu nesl označení Fokker V11 a v konkurzu na novou stíhačku jasně zvítězil. Armáda v březnu 1918 objednala 400 kusů pro plánovanou ofenzivu. Sériové letouny dostaly označení Fokker D.VII, byly vyráběné mateřským závodem Fokker a dokonce i zarytým konkurentem firmou Albatros Flugzeugwerke a její dceřinou společností O.A.W.

Fokker D.VII si získal rychle oblibu, díky solidní konstrukci, která umožňovala naplno využívat výkon motoru BMW i manévrovací schopnosti letounu, snadné pilotáži a nezáludným letovým vlastnostem. Když se k tomu připočítala palebná síla dvou kulometů s kadencí 500 ran za minutu, vznikl letoun schopný úspěšně konkurovat spojeneckým strojům.

Na Fokkeru D.VII létala řada německých es, jako například Ernst Udet, Fritz Rumey, ale také třeba mladý Hermann Göring. Piloti na nový letoun pěli chválu a výroba nestíhala poptávku. To se projevilo na zhoršené kvalitě některých strojů, kterým praskala žebra horních křídel.

O oblibě letounu vypovídá dobové rčení, že: „Fokker D.VII udělá z průměrného pilota dobrého a z dobrého eso“. Celkem bylo vyrobeno přes 1700 kusů a řada z nich sloužila v leteckých silách po celé Evropě a dokonce i v USA (142 strojů) dlouho po skončení první světové války. Nezanedbatelný je podíl těchto letadel na porážce ruských vojsk v rusko-polské válce 1919–1921.