Letečtí stíhači v boji

Spad XIII se stal pokračovatelem svého předchůdce, letounu SPAD VII. Přestože navenek si byly letouny podobné, SPAD XIII byl z konstrukčního hlediska nový letoun, jehož všechny hlavní rozměry byly větší, než u jeho předchůdce. Od SPADu VII se lišil také montáží dvojice kulometů nad motorem. Tím byl napraven jeden z hlavních nedostatků, na který si stěžovali piloti bojových perutí – nedostatečná palebná síla v porovnání s německými protivníky.

Letoun poháněl kapalinou chlazený vidlicový osmiválec Hispano-Suiza, takže na rozdíl od letounů poháněných rotačním motorem netrpěl gyroskopickým momentem. Motor byl moderní, měl velmi dobrý měrný výkon a propůjčoval letounu stoupavost, kterou překonával německé Fokkery D.VII, které přišly do výzbroje v následujícím roce. Později stavěné stroje SPAD XIII měly ještě výkonnější motor verze BE, který poskytoval pilotovi o 11 kW vyšší výkon.

Navíc byl SPAD XIII robustní stroj, který umožňoval pilotům využívat výkon motoru bez omezení a bez problémů snášel i dlouhé střemhlavé lety a jejich vybírání. Při tomto manévru hrozilo řadě tehdejších letounů odtržení horního křídla. SPAD XIII byl stabilní při střelbě v celém rozsahu rychlostí, což ale na druhou stranu zpomalovalo zahájení manévrů

Na letounu SPAD XIII se létala řada es, mimo jiné René Fonck, Charles Nungesser, Eddie Rickenbacker nebo Francesco Barracca. SPAD XIII tvořil výzbroj slavných jednotek jakými byly například Eskadrille Lafayette nebo Cigognes, bojovali na něm i piloti amerických expedičních sil. Letounu SPAD XIII bylo vyrobeno celkem přes 7300 kusů, které bojovaly na všech bojištích v Evropě. Francouzi měli SPAD XIII ve výzbroji až do roku 1923.