Letečtí stíhači v boji

Hellcat byl přímým následníkem letounu F4F Wildcat, se kterým měl řadu společných rysů. F6F Hellcat však byl podstatně výkonnější. V jeho konstrukci byly zohledněny připomínky pilotů od bojových jednotek a výsledky zkoušek A6M2 Zero ukořistěného v roce 1942.

Cílem konstruktérů bylo postavit letoun, který by japonské letouny překonával, a to se jim podařilo. Hellcat si zachoval robustní konstrukci svého předchůdce a silnou výzbroj šesti kulometů ráže 12,7 mm. Kokpit pilota a klíčové agregáty motoru, včetně olejové nádrže, byly chráněny pancéřováním. Palivové nádrže měly samosvorné obaly.

Verze F6F-5 Hellcat byla vybavena zařízením pro vstřikování vody a metanolu do válců, což vyhnalo výkon až na 2000 koní. Díky tomu byl F6F-5 ve všech letových hladinách rychlejší než A6M5 Zero o 40–120 km/h.

Zero bylo podstatně obratnější při malých rychlostech, ale tato výhoda se ztrácela s rostoucí rychlostí a při rychlosti nad 370 km/h získával převahu Hellcat. Také převahu ve stoupavosti si Zero udržovalo jen v malých výškách. V Hellcatech dostali piloti USN (námořnictva) letoun, který jim umožnil definitivně zlomit nadvládu Zer v Pacifiku.