Hotel Babylon I

Hotel Babylon byl natočen podle knihy Imogen Edward-Jonesové, britské novinářky a spisovatelky, autorky řady bestsellerů z nejrůznějších zajímavých oblastí lidského konání.

Její metoda je vždy stejná. Dlouhé týdny a měsíce věnuje shromažďování a třídění materiálů, v čemž jí vždy pomáhá člověk nejpovolanější, člověk, pohybující se v dané oblasti jako ryba ve vodě a zastávající tu mnohdy velice významnou funkci. Jeho identitu autorka nikdy neprozradí, vždy o něm hovoří jako o Anonymovi. Díky jeho spolupráci a informacím pak může být její pohled do toho specifického světa, kterým se právě zabývá, tak pronikavý, věrný a věrohodný.

Dnes už má na svém kontě celkem pět „babylonských“ románů. Fashion Babylon se odehrává v atraktivním světě módy, módních návrhářů, modelek a přehlídek, v Pop Babylon si vzala na mušku blyštivý a mámivý svět showbyznysu. V Air Babylon vylétla s piloty, letuškami a cestujícími do oblak, Beach Babylon je pohledem do života nejbohatší světové smetánky, trávící své volné chvíle v luxusních přímořských destinacích. Největšího čtenářského ohlasu se ovšem dočkal právě Hotel Babylon a je tedy jen logické, že po něm jako po lákavé předloze sáhli i televizní tvůrci.

U příležitosti uvedení tohoto seriálu na obrazovku pak Imogen Edward-Jonesová malounko poodhalila roušku, halící dosud její tvůrčí metody:

„Než jsem začala pracovat na tomhle románu, měla jsem samozřejmě o hotelích své představy. Luxusní hotely musí být drahé, musí být dekadentní, jsou to místa, kde se nikdo nemazlí s personálem a kde se naopak plní každé přání, každý rozmar hostů. Netušila jsem však, jak uzavřený svět to je, jak je materialistický. Protože tohle je podnikání, kde vládnou peníze, kde se vše dá koupit a zaplatit, kde nic není zakázáno, vše je povoleno a nikdo o tom nechce příliš mluvit.

Schůzky s anonymem

Mé první schůzky s Anonymem byly vysloveně tajnůstkářské, připadala jsem si tak trochu jako špion ve filmu o studené válce. Kontaktovali jsme se pouze mobilem, setkávali jsme se pokradmu v odlehlých barech za městem. Naše společenství, vysvětloval, by ho mohlo stát místo. Neboť podepsal, tak jako se to zřejmě děje ve většině hotelů, jakousi dohodu o mlčenlivosti, jejímž cílem je zabránit planým řečem a ochránit soukromí důležitých hostí. Naštěstí jsem mu zřejmě nenaháněla moc strachu, a po nějakém čase se poněkud uvolnil. Dokonce jsem mohla přijít do hotelu a sejít se s ním v recepci, dát si s ním skleničku u baru. Nakonec jsme si dokonce objednali na celé odpoledne hotelové apartmá s občerstvením a obsluhou. A personál se mohl jen dohadovat, co jejich šéf dělá uprostřed dne v pokoji s cizí ženou. Jenomže oni jsou na něco takového zvyklí.

V luxusních hotelích by člověk špatné chování od klientů tak trochu očekával: někdo je přespříliš náročný, někdo se opije, odehrávají se tu cizoložné hrátky... Ale to, čím někdy hosté, platící za jednu noc tři sta padesát až tři tisíce pět set liber dokáží personál překvapit, to by šokovalo i tu nejtolerantnější duši. Špinavé jehly, použité kondomy, porno časopisy – to všechno bledne před nadělením, které je dobře situovaná žena středních let schopna zanechat v posteli předtím, než odejde na exkluzivní výstavu. Najdou se šetrní byznysmeni, kteří dokážou načurat do miniaturní lahvičky od whisky, aby nemuseli platit za použití minibaru. Něco takového by člověk v podniku, kde odpolední svačina stojí pětadvacet liber a sklenka šampaňského patnáct, prostě neočekával.

Šok z hostů i personálu

Čím víc jsem se toho ale o hotelovém průmyslu dozvídala, tím jsem byla šokovanější lidskou povahou. S hostem, který projde skleněnými otáčivými dveřmi do takovéhoto podniku se stane něco podivného. Mnohý důstojný byznysmen jakoby ztratil hlavu. Daleko od domova se vrhá na porno kanál v televizi a objednává si dámskou společnost, jako kdyby ještě v životě neměl co do činění s opačným pohlavím. Je o něj postaráno od prvního do posledního úkonu, včetně rozestlání postele, nemusí se starat o nic jiného než o své potěšení a zábavu. Výsledek je někdy šokující: hosté souloží na chodbách, ve výtahu, polehávají na chodbách, vypadávají z okna nebo spadnou do záchodové mušle.

A v suterénu to není o moc lepší. Tady se pohybuje první generace imigrantů, čekatelů na azyl, cizinců, kteří sotva umějí pár anglických slov a pracují za pár šupů od nevidím do nevidím. Nemají nejmenší naději na jakékoliv povýšení nebo na spropitné. Jsou to ztracené duše hotelového průmyslu, kteří za ranního kuropění vytírají kuchyně, čistí chodby a myjí záchody personálu.

Za ten rok, po nějž jsem sbírala materiál pro Hotel Babylon, jsem se opravdu dozvěděla neuvěřitelné věci. Neočekávala jsem takovou dekadenci a zhýralost, takovou sešlost a zpustlost. Výšiny a propady, lidská bída v kontrastu s neuvěřitelnou nádherou a epikurejským přepychem. Velkoměstské hotely jsou úžasná místa, plná mimořádných příběhů, jsou svého druhu mikrokosmem vnějšího světa. Je to jakýsi Londýn v kostce, chcete-li. Obvykle každý autor vypouští své dítko do světa s jistými obavami. Musím říct, že tvůrčí tým televizního Babylonu se ovšem postaral o to, aby se takovéto moje případné obavy brzy rozptýlily. A výsledek mě naopak naplňuje mateřskou hrdostí.“