Anglické jahody

Rozhovor s Ninou Divíškovou

Moje hrdinka je někým, koho jsem já sama také potkávala. Vždyť jsme tu dobu žili. Já sice nebyla nikdy ve straně, ale poznala jsem pár podobných téměř fanatických straniček. A té mé filmové babičce se za ty dva dny – 20. a 21. srpna roku šedesát osm - pomalu ale jistě hroutí všechny hodnoty, na kterých postavila celý dosavadní život. Já ji chápu. Taky jsem měla takové kamarády, kteří věřili, že Dubček to všechno přehání, dramatizuje…To bylo na té postavě krásné a já ráda hraju jiné typy, než jaká jsem. To mě na tom zajímalo a doufám, že se mi tam tu lidskou stránku podařilo vnést. I když to rozsahem není velká role, pracovalo se v přátelské a tvůrčí atmosféře ze všech stran – od kameramanů, přes zvukaře, osvětlovače až po všechny ostatní profese. A to mám ráda. Těšila mě také skvělá režijní a kolegiální spolupráce. S Pavlou Tomicovou jsme nedávno spolu něco dělaly, ale s Viktorem Preissem ne. Byla to moje první práce s ním a mám pocit, že jsme si porozuměli za pár minut.

Co jsem si mohla vymyslet, to jsem si vymyslela, a pan režisér, když byl přesvědčen, že to postavu obohatí, můj nápad okamžitě přijal. Což se také nestává moc často, že v sobě režisér nemá tu ješitnost, že připustí jiný pohled na věc. Vymyslela jsem třeba takovou emotivně vypjatou scénu s dcerou – Pavlou Tomicovou, kdy na obě dolehne strach, beznaděj a nejistota, co bude dál. Obejmu ji jako miminko, tu statnou paní středního věku, a povídám: Ty jsi stejně ta moje malá holka. A já tě mám moc ráda. A vlastně obě nás ta situace tak dojala, že jsme se při té scéně rozplakaly.

Myslím, že je jedno, před jakou dobou se to stalo. Tyhle události se musí, podobně jako únor 48, válka, holocaust a podobné mezníky moderní historie, stále ukazovat a připomínat. Nehledě na to, že generace mých vnoučat už o tom neví skoro nic. A že ten náš pohled je pootočený, trošku jako u Škvoreckého Zbabělců? Říkali jsme si s Viktorem Preissem, že ve filmu ta naše rodinka vychází jako trojice vystrašených alkoholiků a kuřáků, střečkujících „válečné“ zásoby, zatímco okupanti - Rusové jsou docela sympatičtí kluci, skoro děcka, kteří neví, co se děje, a vlastně nikomu nechtěli ublížit. Mně tenhle pohled nevadí, že ta mince je tentokrát obrácená, že my, Češi, nejsme v tomto náhledu kdovíjak ušlechtilí. Líbí se mi, že je to krásně napsané, ne jednobarevně. Že je to prostě pohled ze všech stran.

Je to smutné. Proto si myslím, že o tom musíme mluvit jejich jazykem, jim blízkým způsobem. Shodou okolností se právě chystám točit další dílo na tohle téma – mnohadílní hraný seriál brněnského studia České televize Vyprávěj. Tam hraju úplně jinou figuru, noblesní starou dámu, vtipnou a sarkastickou, která ani na pět minut neuvěří tomu, co se děje, a naopak její vystrašená rodina, dalo by se říct, kolaboruje.

Já nevím. Asi do toho nikdo neměl chuť, odvahu. Nepochopím to. Jestli je nějaká dramatická látka poválečných československých dějin, tak je to 21. srpen 68.

No, to bylo zajímavé. Jela jsem 20. srpna domů z Drážďan, pospíchala jsem na natáčení do Bratislavy. A na pravé straně silnice všude samí obrněnci, tanky, technika, plné vojáků. Polských, ruských, německých….Jela jsem s kamarádkou doktorkou a oni na nás mávali a halekali a já z legrace křičím: „ Zdrávstvujtě Ivan, doufám, že tě zítra nepotkám v Praze!“ Přijela jsem do Prahy, měli jsme zahájení v Činoherním klubu, a já říkám Jaroslavu Vostrému, řediteli našeho divadla: „Ráno jsem přijela a viděla jsem, jak se k našim hranicím hrnou vojska. A ani tenhle intelektuál nevěřil, že překročí hranice. Uklidňoval mě, že jsou to dozvuky těch vojenských manévrů, které tady byly v červenci. Že jen tak strašej. Já tedy letěla do Bratislavy točit s režisérem Elem Havettou Slávnosť v botanickej záhradě. Spala jsme v jednom bratislavském hotelu, když mě v noci na 21. srpna probudilo bouchání na dveře s křikem: „Obsadili nás!“ Já rozespalá, všichni vyděšení. Tak nás tam vzali do restaurace. Zrovna v té době točili v Bratislavě Kádár s Klosem Obchod na korze, takže nám všem, oběma filmovým štábům a všem hercům, řekli: „Dělejte, co chcete a můžete.“ Nikdo nevěděl, co bude, jestli se začne střílet, jak to bude s cestováním, nic. Někdo se rozhodl utéct hned do Vídně, tam to mají za rohem, a já se potřebovala dostat co nejdřív do Jeseníků, kde jsem měla dvě malé děti. Jenže Bratislava už byla uzavřená, aspoň tím směrem na Jeseníky, kam jsem měla namířeno. Pomohla mi jedna mně úplně neznámá mladá Slovenka: „Potřebujete se dostat z Bratislavy?“ Vypůjčila si odněkud z kadeřnictví bílý plášť, sedla si vedle mě do auta, a když jsme přijeli k závoře, kde hlídal nějaký ruský vojáček, suverénně řekla, že je lékařka, jedeme do nemocnice a že já jsem pacientka a nutně potřebuju ošetření. Tak jsme projely. Dál jsem se dostávala autostopem, všude lidé už otáčeli cedule s názvy měst a vesnic, aby okupanty zmátli. Dostala jsem se do Ostravy, kde jsem měla kamarády – byla jsem tam dřív šest let v angažmá, přespala jsem tam a nakonec dojela k dětem do Jeseníků. A právě v Ostravě vystoupil na obrazovce v takovém tom pirátském vysílání televize, snad vůbec prvním, které se dík obrovskému úsilí techniků povedlo, můj kolega Luděk Eliáš, kde označil vpád vojsk za okupaci.