Rozhovor s Viktorem Preissem

Jak byste přiblížil postavu tatínka, kterou ve film Anglické jahody vytváříte?

Charakterizoval bych ji jako typicky netypického člověka své doby. Patří ke generaci, která to strašně odnesla. Nejdřív za Němců, pak za komunistů a potřetí poté, co se k něčemu vzedmula a hned dostala po čumáku. Takže je to generace, která skutečnou svobodu nezažila. V tom by měl být politováníhodný, protože strašně chce něco udělat. Je vlastenecky naladěný, vlije se do něj nová krev, ale myslím, že skončí někde ve skladu. Je to tiskař, průměrný člověk, ale to nadšení ho postihne jako všechny nás tenkrát. Jenom někdo se rychleji dokázal orientovat a někdo to odnesl.

Jak jste prožíval srpen roku 1968 vy?

Mně bylo v tom osmašedesátém jednadvacet. Pamatuji si, že nás ty události zastihly v Itálii a chtěli jsem se se ženou vrátit domů, což nebylo úplně jednoduché. A ten mladý hrdina ve filmu je úplně stejně starý. Tak se na něj dívám s určitou nostalgií a hledám tu dobu.

Dnes tahle generace až na výjimky vůbec netuší souvislosti těch událostí…Většinou je nezažili ani jejich rodiče, ale prarodiče.

Mě udivuje, že tahle generace ne že nic neví o osmačtyřicátém, to se dá odpustit, ale ani o osmašedesátém. A zajímavé je, že pro mnohé ani devětaosmdesátý už není nijak podstatný. To je docela zarážející.

Jak jste si rozuměl se svou filmovou manželkou Pavlou Tomicovou?

Je to sice pro mě trochu atypická konstelace, ale dělá se mi s ní moc dobře. Už jsme s Pavlou společně zkoušeli jedno představení v divadle na Vinohradech. Taky Nina Divíšková je ideální babička a Ivan Lupták jako můj syn je skvělý.

Myslíte, že tenhle dobový příběh něco řekne dnešním mladým divákům?

Tak ono se tam snad ani neřeší téma té doby, okupace v osmašedesátém roce, je to spíš o několika lidských osudech na pozadí vyhraněných událostí. Můj instinkt mi říká, že takhle pojatý příběh by mohl být pro mladé lidi sdělný, není v nich ani ta nostalgie, ani ta hořkost, kterou si v sobě neseme my, kdož jsme to všechno zažili.