Návštěva malebných míst a putování historií Českosaského Švýcarska. Koprodukční dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Video není k dispozici.

Pohoří se vlní jako zkamenělé moře. Moře tvarované z pískovce. Z onoho jedinečného materiálu, z něhož jak sama příroda, tak i člověk neúnavně vytvářeli přímo fascinující tvary. Co by byly Drážďany bez Zwingeru? Bez slavného katolického dvorského chrámu? Bez impozantního chrámu Matky Boží s kamennou kopulí, která se opětovně stala součástí drážďanského panoramatu? Co by byla Praha bez Karlova mostu, jenž se klene nad Vltavou již od 14. století a stále přitahuje návštěvníky stejně jako obchodníky a umělce?

Rathen (foto: Jörg Hempel, wikimedia.org)V samém srdci Evropy, mezi Prahou a Drážďanami, městy, která jsou proslulá pískovcovými stavbami, se nachází kolébka kamenných svědků lidské tvořivosti. Saskočeské Švýcarsko. Území tajuplné, nekonečné pohádkové krásy. V jedinečný obraz se spojují bizarní skály, husté lesy a temné propasti. Odnepaměti vhodný příbytek duchů a démonů, lesních strašidel a skřítků ze světa pohádek a pověstí. Bát se tu ale člověk musel i za bílého dne. Kam paměť sahá, řádili mezi skalními hrádky a příkrými soutěskami loupežníci a hordy lapků vyhlížely své oběti. Carl Maria von Weber, zakladatel německé Národní opery, zde nalezl inspiraci pro scénu Vlčí rokle své opery Čarostřelec. Spojení se zlem, tajuplná atmosféra v hodině duchů, lidí očarovaných koulí. Jako stvořené pro skalní jeviště Rathen, kde lze scénu v plnosti prožít.

Avšak skály poskytují také ochranu. Například takzvaná Kuhstall. Stáj, ve které pastevci se svými zvířaty nacházeli útočiště v nepohodě. Později se stala oblíbeným motivem romantických malířů. Umělec Adrian Zingg se díky tomu dostal až do vězení. Při práci ve volné přírodě, když se právě věnoval pevnosti Königstein, byl považován za špióna. Později pak obdržel úřední povolení a své nadšení pro zdejší krajinu přenesl dál na své žáky. Díky němu tak vzniklo velké množství obrazů oslavujících kouzlo mámivé krajiny.

Bastei (foto: Heinz-Josef Lücking, wikimedia.org)Saskočeské Švýcarsko se stalo jednou z prvních turistických destinací v Evropě. Železniční dráha byla vysvěcena v roce 1848. Dějiny paroplavby na Labi se započaly již v roce 1836. Půl tuny uhlí pohltí parní remorkér za hodinu. Slouží zde celých 170 let a je tak nejstarším nepřetržitě provozovaným remorkérem na světě. A ještě dnes, díky vysokému točivému momentu motoru s pouhými 110 koňskými silami, úspěšně tlačí proti proudu ocelový kolos Diesbar. Možná je to pro zvědavé turisty i dodnes nejpohodlnější, i když zastaralý způsob, jak navštívit horní údolí Labe. Pro pohodlí hostů se stavěly chodníky a mosty mezi skalami. A tvořily se vyhlídky skýtající ty nejkrásnější pohledy, jaké zdejší příroda nabízí. Jako třeba úchvatný výhled z Bastei, z úzkého skalního výstupku vysoko nad údolím Labe.

Pravčická brána (foto: Huhulenik, wikimedia.org)Mnohé zformovala příroda sama. K jejím výtvorům patří i jedinečná Pravčická brána na české straně. Největší přírodní pískovcový most v Evropě. Patří k nejvyhledávanějším cílům turistů. Proto tam nechal roku 1881 kníže Edmund Clary-Aldringen postavit romantický výletní zámeček. I tak zbývá mezi vyhlášenými vyhlídkami dostatek volné přírody. Bohatství původní krajiny zůstalo zachováno a v devadesátých letech minulého století bylo území vyhlášeno národním parkem. Dokonce zde došlo i ke splnění odvážných dětských snů. Například vytoužené přání Caroline Manstein. Jako ovčačka ze Saupsdorfu pase a provází již po několik let, stejně jako za starých dobrých časů, své chráněnce venkovskou idylou.

Podstávková chalupa (foto: Trendy64, wikimedia.org)Dokonce i ve vesnicích to vypadá, jako kdyby se tu zastavil čas. Potkává se tady řemeslo slovanského a německého stavebního stylu. Roubená a hrázděná stavení se snoubí s unikátními podstávkovými chalupami. Zmíněné domy jsou k vidění skutečně jen v tomto koutku Evropy. Ve Slezsku, především však v Sasku a v Čechách. Dva kousky země, které oddělují rozdílné jazyky, ale ve skutečnosti je předělen jenom trocha vody. Zde, kde se stejně jako před 100 lety plaví čluny téměř bezhlučně po hladině, probíhá jedna z nejstarších hranic v Evropě. Je stále stejná již déle než půl tisíciletí.

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) (foto: Huhulenik, wikimedia.org)Příroda takové státní hranice neuznává. Charakter krajiny je stejný. V Českém stejně jako v Saském Švýcarsku. Pod slunnými vyvýšeninami panuje v hlubokých propastech a soutěskách skutečně sklepní klima. Je zde temno, vlhko, studeno a dost strašidelně. Je to prostor pro flóru i faunu, která potřebuje hodně vlhkosti, a spokojí se se skromným světlem a jen trochou tepla. Příznivé podmínky k životu tady nacházejí například mechy a lišejníky. A pak také pozůstatek doby ledové. Apartní žlutá violka, která tu jako botanická rarita našla své útočiště. Nebo obojživelníci, kteří se projevují tak archaicky a dokážou přitom pomocí svých četných žláz vylučovat jedovatý výměšek. Zastrašovací účinek je působivý. Mlok skvrnitý si tak může své nápadné zbarvení dovolit a zcela pohodlně projde. Ostatní by se měli mít více na pozoru. Neboť mloci sami zacházejí na svých výpravách za kořistí s jinými méně vyzbrojenými tvory nepříliš vybíravě.

Königstein (Salamandra salamandra) (foto: Nikater, wikimedia.org)V dobách středověku byla z mohutné skály vystavěna pevnost Königstein. Jak z trůnu nenuceně shlíží na Labe z výše 240 metrů. Původně patřila k Českému království. Od 15. století pak saským Wettinům, kteří z ní postupně zbudovali největší pevnost v zemi. Až do 20. století sloužila jako spolehlivé útočiště pro saský královský dvůr. Byl v ní umístěn i státní poklad a nenahraditelná umělecká díla z drážďanských muzeí. Ochranu zde našel například i Johann Friedrich Böttger. Alchymista, který sídlil na Königsteinu, aby zde svými pokusy získal čisté zlato. Nic nevynalezl. Ale výsledkem jeho experimentů bylo bílé zlato. Evropský porcelán. K jeho objevu došlo v roce 1708. Zrodilo se tak nové umělecké řemeslo k velké radosti Augusta Silného, který nechal v nedaleké Míšni zřídit manufakturu na výrobu porcelánu. Dodnes tam vznikají skutečná umělecká díla. Vkusně zdobená malíři porcelánu s léty prověřenou dokonalostí a zručností. Trpělivost a přesnost si žádá i jiné řemeslo. Tak jako v pravém Švýcarsku, tak se i v tom Saském vyrábějí vysoce ceněné hodinky známé v celém světě. Ve sklárně v Müglitztalu vznikají od roku 1845 ručně vyráběná malá mistrovská díla. Stovky drobných součástek jsou dokonale zhotoveny, zušlechtěny a posléze jsou z nich poskládány hodinky. Každý jednotlivý kus představuje nezaměnitelný unikát.

Weesenstein (foto: Rainer Lippert, wikimedia.org)Rovněž i v údolí řeky Müglitz se tyčí zámek. Je to Weesenstein. Rytířský hrad, renesanční zámek, barokní rezidence a romantické královské sídlo v jednom. Téměř po 400 let připojovali pánové z Bünau stále nové majetky. A přísnou rodinnou politikou ovlivňovali odtud dějiny regionů jak na saské, tak i na české straně. Své statky směli totiž prodávat pouze mezi sebou. Uvnitř zámku propůjčují drahé tapety celému prostoru královské vzezření. Přesto se stalo, že v roce 1830 koupil romantický skalní hrad saský král Anton a splnil si tím v již vysokém věku svůj mladický sen. S láskou zámek nazýval „milovanou nevěstou“. Ucházel se o ni dlouhých 44 let. Překonat sám sebe a nejpříkřejší skály, to je cíl všech horolezců. Pro ně jsou labské pískovcové útvary pravým rájem. Pokořit skálu, sáhnout až na hranice svých možností, zažít pocit nekonečné volnosti, být přírodě co možná nejblíže. Stupnice hodnot, které jsou stálou výzvou člověku, pokusit se o zdánlivě nemožné. Horolezci jsou ke zdejší zranitelné přírodě ohleduplní. Již téměř 100 let se tady železné skoby do pískovce nezatloukají. Povolena jsou pouze lana.

V bázni a pokoře postává člověk při pohledu na tyto skály, které tu působí jako zkamenělí svědkové dějin země. Vznikly kdysi na dně velkého moře v období křídy. Od té doby uplynulo již asi 100 milionů let. Písek se ukládal ve vrstvách nad sebou a pod tlakem vody postupně ztvrdnul na kámen. Později moře ustoupilo, pískovcová tabule popraskala a vznikly průrvy a pukliny. Dnes vypadají skály neměnné. Jako by se jich příboje časů netýkaly. Tento dojem je ale klamný. Pískovec je měkčí než téměř všechny ostatní horniny a rychle podléhá zhoubným vlivům počasí. Dnes i nadále pracuje vítr, mráz a slunce na této krajině a vytváří svou činností stále nové pozoruhodné tvary. Také člověk dokáže tento kámen obdivuhodně zpracovávat. Po staletí se kámen ve skalách těžil. S velkou přesností musí být navrtané otvory vyplněny zápalnou šňůrou a nakonec ještě utěsněny pískem. Na povel střelmistra roztrhne výbušnina skálu na kusy. Pískovec je téměř univerzálním stavebním materiálem s mnoha užitečnými vlastnostmi. Podobně jako dřevo se měkká hornina nechá tvarovat do stále nových podob, které pak přetrvají staletí. Stroje, které dnes přebírají četné pracovní úkony, připomínají stroje na pile nebo ve frézovně. Přesto však stále hraje svou důležitou roli práce rukou. Především tam, kde je třeba restaurovat umělecká díla, která si už pod tíhou věků žádají svou obnovu. Na české i saské straně umožnil pískovec rozmach a vzhled stavitelského umění i kultury v průběhu celých staletí.

Chrám Panny Marie, Pirna (foto: Jan Sokol, wikimedia.org)Právě tady v Pirně, která je bránou do Saského Švýcarska, se nachází velký počet umělecky ztvárněných pískovcových bran. Svědčí o fantazii svých majitelů, ale také o bohatství, za které vděčí město nedalekému zdroji kamene stejně jako své poloze přímo na Labi. V dobách, kdy ještě město Pirna vzkvétalo jako důležité obchodní centrum mezi Saskem a Čechami, byl postaven chrám Panny Marie. Díky mistrovsky vytvořené klenbě a malířské výzdobě ze 16. století patří k nejkrásnějším gotickým kostelům v Německu. Jak dokonalé bylo tehdy umění řezbářů a kameníků dokládá hlavní oltář. Je to honosné dílo z barevně zpracovaného labského pískovce. Vysvěcen byl v roce 1614. Ještě o půl století starší je noha křtitelnice ozdobená postavičkami dětí, které obdivoval sám Goethe. Také na druhé straně hranice, v Čechách, hrál pískovec v každé době svou významnou roli. Rodina Salhausenů z Míšně zde vystavěla rovnou dva navzájem propojené zámky. Zdejší místo zakoupila již na počátku 16. století. Hranice v Evropě byly již tehdy značně prostupné. Přinejmenším pro vyšší vrstvy. Oba zámky byly za další tři generace opět prodány. Což se z dnešního pohledu ukazuje jako velké štěstí z hlediska dějin umění. Jelikož sloužily svým novým vlastníkům jen jako letní sídla, vyhnuly se i všem pozdějším modernizujícím přestavbám. Takto se právě v Čechách zachoval působivý doklad saské rané renesance.

Stejně tak až do současnosti je využívána barokní poutní kaple Narození Panny Marie v nedaleké České Kamenici. Konají se v ní bohoslužby při procesích a o významných církevních svátcích jako je Slavnost Božího těla. Vše začalo tím, že se farář Teigl v roce 1726 uzdravil z moru. Vytrvale se modlil k Matce Boží, jejíž dřevěná socha byla poněkud velká pro jeho kostel svatého Jakuba. Po svém zázračném uzdravení postavil pro sochu samostatnou kapli. V této kapli se prý pak v průběhu dalších padesáti let událo mnoho zázraků. Počátkem 20. století byl interiér poutní kaple přebudován podle tehdejšího vkusu. Další zázraky se už nikdy neudály.

Zázračné věci dnes vznikají na jiných místech. Například umění foukačů skla, které je v Čechách známé po staletí. Umění vdechnout žhoucí kouli kýžený tvar. Ve slavné tradiční manufaktuře Moser se dnes už v křišťálu nepoužívá jedovaté olovo. Jak se však daří dosáhnout srovnatelného efektu, zůstává dobře střeženým tajemstvím. Cenou za to je skutečnost, že pouze každý pátý výrobek splňuje přísná kritéria kvality, která si firma sama stanovila. Ostatní výrobky jsou vyřazeny nebo znovu roztaveny. Když výrobek projde úspěšně všemi kontrolami, potom zkušený brusič potřebuje ještě celé 2 měsíce k tomu, aby na vázu přenesl umělecké dílo, jakým je třeba Dürerův apokalyptický jezdec. Umění foukačů je završeno teprve posledním výbrusem. Nedokončená, a přesto dokonalá.

Grosssedlitz (foto: Norbert Kaiser, wikimedia.org)Taková je barokní zahrada v Grosssedlitz. Známá jako saské Versailles. Dílo reprezentace a moci Augusta Silného, který byl současně i polským králem. Líbeznou hru vody, tichou hudbu, měl uměnímilovný panovník obzvláště rád. Sám se podílel na plánech výstavby zdejšího klenotu zahradní architektury. Stejně jako v roce 1730 představuje i dnes tato zahrada ucelené umělecké dílo. Návštěvník zažívá při procházce stále nová překvapení a čekají ho další neočekávané pohledy. Dokonale promyšlený vnější prostor s terasami, schodišti a stěnami tvořenými z hustých porostů. Příroda zkrocená a tvarovaná vůlí člověka. Zušlechtěná pískovcem do nejpůsobivější podoby. V nejbližším okolí se v naprostém protikladu k barokní zahradě nachází volná a divoká příroda. Barokní záliba v krásně uspořádané a uměle šlechtěné přírodě byla u romantiků vystřídána nadšením pro vše pitoreskní a rozeklané. Horovali pro neproniknutelnou divočinu Saskočeského Švýcarska a jeho těžce přístupnou skalní říši.

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) (foto: Ltshears, wikimedia.org)Nedaleko od barokní zahrady vzniká koncem 20. století národní park. Nebo lépe dva. V Saském a Českém Švýcarsku je příroda ze zákona přísně chráněna. V srdci Evropy, uprostřed starého kulturního prostoru, byl vytvořen jednotný mezinárodní park. Ten zahrnuje oblast, ve které se člověk zcela zřekl zásahů. Je v chráněné krajině pouze hostem. Tichým pozorovatelem prvotních sil přírody. V národním parku se příroda může rozvíjet zcela nerušeně. Člověk zasahuje jen tam, kde je třeba pomoci. Podpory se tak dočkali například sokoli stěhovaví. Majestátní ptáci, elegantní lovci. Vymizeli před mnoha lety. Nerozmnožovali se v důsledku používání pesticidů v okolní krajině. S pomocí člověka zdomácněli opět v krajině mezi Labskými pískovci a úspěšně vyvádějí mláďata. Sehnat dostatek potravy pro své stále hladové potomky, to zvládne sokol jen svou loveckou dovedností a vzdušnou leteckou akrobacií. Pro pozorovatele jsou stále hojnější rodiny sokolů potěšitelným znamením úspěchů v ochraně životního prostředí.

Rys ostrovid (Lynx lynx) (foto: Andreas Tille, wikimedia.org)Na tichých tlapkách a zcela bez pomoci člověka se navrátili a opět se zde zabydleli i jiní dávno vymizelí obyvatelé. Lehkovážně si hrající mláďata rysa asi výletník sotva zahlédne. Opatrná matka je bedlivě střeží a rychle je uklidí do bezpečí, jakmile zaslechne jakýkoliv podezřelý šelest. Charakteristické štětičky na ušních boltcích napomáhají samičce zaměřit možné ohrožení. A se svým příslovečně bystrým zrakem má rys dokonalý přehled. Navíc se tato plachá zvířata už nemusí člověka nikterak obávat. Dávno jsou pryč časy, kdy na ně člověk nemilosrdně líčil pasti. Dnes jsou tyto elegantní divoké kočky přísně chráněny a my se jen můžeme radovat z každé i malé známky jejich přítomnosti.

Saskočeské Švýcarsko. Pohádka v kameni. Je to krajina vyplněná silou harmonie přírody a kultury. Krajina střežená skalami, které se tyčí hrdě a svobodně. Krajina, jejíž duše není zakleta v příbytcích strašidel a čarodějů z dávné minulosti. A skutečný domov nabízí splnění přání a potřeb i generacím současnosti. I když tato skaliska v srdci Evropy patří spíše těm malým, jejich romantická nádhera je nepřekonatelná. A kdo jednou za večerního šera spatří pohádkové pískovcové útvary, na jejich magickou krásu již nikdy nezapomene.

Originální názevEin Märchen aus Stein
Stopáž29 minut
Rok výroby 2008
 ST
ŽánrDokument