Retro

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 0  
Sdílet
| Poslat odkaz

Je Martina Vrbová věrná? Ano, ale s výhradami

Klikněte pro větší obrázek
Černobílé kostkované minišaty, decentní fialový kostýmek lemovaný na klopách, ale také blyštivý kalhotový outfit s červenou aplikací na jednom z ramen či kožená bundička do pasu s nespočtem zipů... Vzpomínáte? Tak takhle nějak vypadala móda na přelomu 70. a 80. let minulého století. Před časem se do několika vybraných modelů, které frčely před více než třiceti lety, oblékla Martina Vrbová. Nebylo to ovšem z nostalgie k době, ve které se tahle usměvavá blondýnka narodila. V kostymérně a také maskérně se totiž připravoval další z dílů nového magazínu Retro. Jeho tvůrci se rozhodli zmapovat nepřehlédnutelné fenomény éry socialistického Československa.

Nabídka moderovat Retro přišla tak nějak náhodou. Zavolali mi jeho tvůrci a já souhlasila. Částečně jsem tu dobu zažila osobně, ale hlavně se mi vybavily nepříjemné peripetie mojí rodiny, především babičky a dědečka, kterých se doba komunismu výrazně dotkla v tom negativním slova smyslu. Přišlo mi správné ukázat bez sentimentu, jaké to kdysi bylo. Od lidí dnes často slýcháme, že za komunistů bylo dobře. Myslím si, že by pořad Retro mohl nastavit těmto tvrzením pravdivé zrcadlo. Já za sebe dodávám: zaplaťpánbůh, že ta doba už je pryč.

Jaké to je, připomínat si věci, styly i okamžiky, které generaci dnešních teenagerů už většinou nic neříkají?

Klikněte pro větší obrázek
Pro mne je to takový výlet do minulosti, který pokaždé vzbudí spoustu vzpomínek a emocí. Točíme teď sedmdesátá a osmdesátá léta, takže se vracím do dětství. Na jednu stranu je to pro mě příjemné, na druhou stranu zjišťuji,v čem jsme žili. Jaké to byly hrůzy a často naprosté absurdity. Třeba taková céčka. Mánie kolem nich by v dnešní době nevznikla. Okamžitě by se vychrlily tuny céček, lidé by se nabažili a všechno by odeznělo. Tenkrát ale nedokázal socialistický trh pružně zareagovat, céčka se stala nedostatkovým zbožím, a tak se vlastně zrodila „céčkomanie“. Náš „retro“ tým, který kromě mé maličkosti tvoří redaktoři zpravodajství Petra Schubertová, Bob Vostál a Tomáš Voženílek, vypátral, že céčka se v malém vyrábějí dodnes a jdou docela dobře na odbyt. To nás opravdu překvapilo.

Šedesátá a sedmdesátá léta přinesla boom plastů a dalších materiálů, které jsou z dnešního hlediska vnímány řekněme „antiekologicky“. Co na to vaše ekologická duše?

Má ekologická duše se nad tím usmívá. V té době to byly opravdu převratné materiály. Většinu lidí tenkrát udivilo, co všechno se dá díky novým technologiím vyrobit – třeba lžička, která je velmi lehoučká. Co se s ní ovšem stalo v horké kávě, víme i díky filmu Pelíšky... Plasty jsou lehké a hodně vydrží, proto jsou oblíbeným materiálem i dnes. Důležité je, že v současné době plasty třídíme, umíme je zpracovat a znovu využít třeba na výrobu flísových bund. V ekologickém myšlení se dnešní doba zásadně změnila k lepšímu.

Podařilo se vám do některého z dílů „protlačit“ svůj fenomén?

Klikněte pro větší obrázek
Na pořadu Retro se podílí tým kreativních lidí, o tématech se společně radíme, takže nejde o „protlačování“, ale o návrhy, které padají. Například na céčkách jsme se shodli jednohlasně. Většina z nás totiž céčka sbírala, hráli jsme s nimi čáru. V mých očích je fenoménem třeba i spartakiáda. Sama jsem ji zažila dvakrát, v sedmi letech jsem ještě cvičila, v pubertě jsem se už vzepřela a odmítla vystupovat. Tenkrát to bylo na skladbu Michala Davida Poupata.

Pořad Retro je koncipován jako návraty do minulosti a snaží se vybrané fenomény podávat v širším kontextu. Vracíte se, Martino, někdy do minulosti a hledáte sama poučení v tom, co jste prožila, či dokonce nějaké souvislosti s tím, co právě prožíváte?

Mám za to, že nás minulost provází stále, že za ní nelze udělat tlustou čáru. Na životní cestě nás vzpomínky provázejí – ať už vlastní, či předané. Můj dědeček byl za komunistů ve vězení. Dostal sedm let za rozvracení republiky, a to je věc, která se z naší rodiny vymazat nedá. Babičku režim pronásledoval také, byť velmi bizarně. Komunisté jí do rodinného domku „nasadili“ šíleného podnájemníka, který ji deptal a snažil se ji z domu dokonce vyštvat. To jsou věci, o kterých se u nás mluví, nalhávat si, že se nestaly, je prostě nesmysl. Jsem člověk, který si minulost nosí v sobě.

Když pohlédnete do své minulosti, dokážete pojmenovat okamžiky, které byly něčím zlomové pro váš další život?

Klikněte pro větší obrázek
Takovým zlomem byl pro mě odchod do Španělska. V roce 1990 jsem tam odjela studovat klasickou kytaru a španělštinu. Žila jsem v cizině čtyři roky. Byl to veliký skok do neznáma. Do té doby jsem byla opečovávána rodiči – taková skleníková květinka, a najednou mě okolnosti donutily postarat se sama o sebe. Teprve s odstupem času si uvědomuji, že se ve mně v té době odehrál přerod z dítěte v mladou samostatnou ženu. Bylo jenom na mně, jak si poradím.

Jak to ve Španělsku dopadlo?

Dokončila jsem postgraduál na španělské Královské konzervatoři, naučila se španělsky, udělala jsem konkurz do španělské televize, kde jsem moderovala rodinnou soutěž a k velkému překvapení zjistila, že se jako moderátorka můžu živit i v jiném jazyce než jen v češtině. A také jsem se tam zamilovala a pak odmilovala. Nakonec jsem zjistila, že Španělsko je krásná a mně blízká země, ale domov mám jen jeden, a vrátila se zpět do České republiky.

Martino, v co v životě věříte?

To je hodně intimní otázka. Jsem věřící člověk. Věřím tomu, že všechno, co dělám, s kým se potkám, se děje pod vyšším řádem. Nejsou to náhody.

Nechala jste si někdy vyložit karty nebo číst z ruky či kávové sedliny?

Kávovou sedlinu jsem nikomu neukazovala, ale byla doba, kdy jsem nevěděla, jak dál naložit se svým životem, a vyhledala jsme proto kartářku. Paní Kludská mě tehdy moc nepotěšila. Na druhou stranu jsem se ale nedozvěděla nějak zvlášť děsivé věci – tak něco mezi tím.

Zlomilo vás to, anebo jste nepříjemnou předpověď hodila za hlavu?

Klikněte pro větší obrázek

Člověk by se k věštbám neměl upínat, ať už jsou dobré nebo špatné. Jsou taky jen něčím mezi nebem a zemí. Snažím se jít po takové cestě, se kterou se ztotožním a které moje intuice věří. Dřív jsem tenhle vnitřní hlas, který má každý z nás, neposlouchala. Často jen ze strachu a obav z toho, co bude dál, jsem setrvávala ve vztazích, v práci, zkrátka v situacích, které mi neseděly – a to nebylo dobře. Dnes se snažím tenhle vnitřní tichý hlas slyšet a dát na něj.

V čem vám intuice naposledy pomohla?

Třeba v tom, že jsem dala výpověď z trvalého pracovního poměru a odešla na „volnou nohu“.

Jste dnes z tohoto pohledu na něčem závislá?

Nechci být.

Ani třeba na kofeinu? Taková káva je pro mnohé nezbytností...

Vidíte, ani kávu nepiji, protože mám alergii na kofein a po kávě je mi špatně. Byla doba, kdy jsem byla závislá na všem a na všech. Moc šťastná jsem ale tehdy nebyla.

Na čem jste byla závislá a jak jste se těchto pout dokázala zbavit?

Závislá jsem byla opravdu na všem možném: na lásce, na lidech, na pochvale za odvedenou práci... Teprve časem jsem zjistila, že jakákoliv závislost je spíš na škodu. A jak jsem se jí zbavila? No, pracuji na tom stále. To není definitivní záležitost. Mohou se objevit věci, okolnosti, kdy se budu muset zase zamyslet nad tím, proč po nich toužím, proč je chci mít, co se za tou touhou skrývá. Snažím se být sama k sobě upřímná.

Pracujete na své nezávislosti a mám za to, že jste v práci i dostatečně cílevědomá. Jde to dohromady?

Nezávislost a cílevědomost? Já si myslím že se to úplně propojit nedá. Nezávislý člověk nemusí být nutně cílevědomý. To, že jsem nezávislá, ještě nemusí nutně znamenat, že si půjdu za svým cílem s předem nalajnovanou vizí.

Máte před sebou životní cíl, kterého chcete dosáhnout?

Nemám cíl a ani ho mít nechci. Co bych dělala v okamžiku, kdy bych prošla onou pomyslnou cílovou páskou?

Takže to, co dnes děláte – třeba výběr témat: ekologie, dětská záchranka a podobně –, nijak neovlivňujete a je to výhradně věcí náhody?

Máte pravdu, je to částečně díky náhodám a také tím, že se zabývám takovými tématy, která mě baví a která, podle mého soudu, mají smysl. Těm jdu částečně naproti – realizuji různé projekty, píšu scénáře, nabízím televizi náměty na natáčení. Ekologii mám v sobě vnitřně zakódovanou a vracet se do historie formou, jakou to dělá pořad Retro, má podle mě také smysl.

Z tohoto pohledu je nějaká oblast, která vás neoslovuje? Co třeba současná politika?

To jste se zrovna strefila, ta mě opravdu nezajímá. To je práce mého manžela (Jiří Hynek, investigativní reportér TV Nova – pozn. red.). Obdivuji ho, že se v této sféře dokáže pohybovat. Nezvládla bych to. Jsou to velké nervy. Takže ne, děkuji.

Dnes už nejste vůči ČT vázána exkluzivní smlouvou, jak tomu bylo dřív, když jste pracovala coby hlasatelka. Přesto jste zůstala České televizi věrná a spolupracujete výhradně s ní. To jste tak spokojená?

Máte pravdu, jsem věrná. To že mám veřejnoprávní televizi ráda, ale neznamená, že mě někdy neštve a že na ni nenadávám.

Opravdu?

Mám za to, že bývá občas k některým svým pořadům macešská. Když to srovnám s konkurencí, často chybí propagace menších, nicméně zajímavých projektů, které by si to zasloužily. Prostor většinou dostávají pouze takzvané vlajkové lodi reprezentované seriály a zábavou, na ostatní je méně místa, často možná i zájmu. Mám konkrétní zkušenost s ekologickým pořadem o třídění odpadů Kam s nimi, který jsem moderovala a byla spoluautorkou scénáře. Tak závažné téma by si zasloužilo adekvátní podporu, a přitom jsem si musela zajistit řadu věcí sama, včetně zmíněné propagace. Telefonovala jsem novinářům, psala články, poskytovala rozhovory; v podstatě jsem fungovala jako malé PR oddělení. Moje představa byla na počátku jiná, očekávala jsem větší podporu. Věřím ale, že se snad časem zablýská na lepší časy.

Kdo je Martina Vrbová

Do ČT nastoupila na základě úspěšného konkurzu před šestnácti lety. Nejprve byla hlasatelkou, později se podílela na vzniku pořadů jako moderátorka (Country express Praha–Nashville, Obrazovka, ČT vize, Volejte učiteli).

V současné době moderuje magazín Sama doma a pořad Retro, autorsky i moderátorsky se podílí na vzniku ekologického cyklu Kam s nimi a pořadu pro děti Dětská záchranka v akci. Spolupracuje také s Českým rozhlasem, kde uvádí živý pořad Noční linka.

Studia: Státní konzervatoř v Praze, obor klasická kytara, Královská konzervatoř v Madridu

Záliby: cestování, kolečkové brusle, jóga, potápění, zahradničení

Text Naďa Kverková
Foto Jakub Ludvík a archiv ČT
Převzato z týdeníku ČT+

Stopáž: 28 minut – Rok výroby: 2013 – ST
Žánr: Zábava | Publicistika
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.

Související pořady