Retro

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 7546  
Sdílet
| Poslat odkaz

Retro v médiích

Všichni jsme Retro

Moderátorka pořadu Retro Martina Vrbová vypráví o designu, původu ikonických předmětů a o své lásce ke Španělsku.


Na svých sedmatřicet let toho stihla opravdu hodně. Dětství v Bolívii, první televizní slávu ve Španělsku, absolutní odklon od
slibné kariéry profesionální hráčky na klasickou kytaru. Nyní českému publiku přibližuje původ designových předmětů v pořadu Retro. Jak vás vůbec napadlo dělat pořad Retro?


Původní nápad měl šéf redakce zpravodajství Michal Petrov, který má rád všechno, co je retro. Vycházeli jsme z toho, že dvacet let po revoluci už máme odstup od té doby a od předmětů, kterými jsme tehdy byli obklopení, a mohlo by být zajímavé se dozvědět něco o jejich původu, souvislostech a historii. Vysvětlovat fenomény doby, jakými byla třeba céčka, ale taky události, svátky, výročí nebo třeba dopravní prostředky, jako byla Tatra 603.

Profesně to pro vás musela být změna - z moderátorky zábavných pořadů do zpravodajství.


To byla. Do té doby jsem ve zpravodajství nikdy nepracovala, takže
jsem neměla ponětí, co jsou třeba "kárty". My tomu vždycky říkali reportáže.

Jaké máte reakce?


Z extrému do extrému a všechno mezi tím. Ten pořad nenechává
lidi spát.

Jak to?


Protože jsme všichni tu dobu zažili a tím pádem na ni všichni máme
názor. Zároveň přicházíme každý z jiného zázemí a jinak jsme tu
dobu vnímali, což všechno ovlivňuje to, jak lidé náš pořad vnímají.

Vyčítají vám něco?


Jedni, že jsme proameričtí a že za komunistů bylo dobře. Druzí zase
spílají, že nadržujeme komunistům a oslavujeme tu dobu.

Kde je pravda?


Ani na jedné z těch stran, samozřejmě. My se snažíme mít nadhled a o věcech hlavně přinášet informace. Nechceme nic soudit, jen předložit a ukázat. Každý ať si udělá názor sám.

Co si z té doby pamatujete vy? Musela jste být ještě dítě.

Já jsem učebnicové Husákovo dítě, které se narodilo v polovině sedmdesátých let, cvičilo na spartakiádě a sbíralo céčka. Pamatuju si na
některá pubertální zoufalství té doby, jako že jsme třeba za módní trend považovali důchodky a všichni je museli mít. Já měla ty protekční s kožíškem.

Jaký to je pocit, když se takhle po letech setkáte s něčím, co jste pravidelně užívala a pak to dvacet let neviděla?

Strašně zvláštní. Třeba když jsme natáčeli díl o céčkách. Dostala jsem řetěz céček, držela je v ruce, koukala na ně a v tu chvíli byla znovu tou malou holkou ze základní školy.

Nostalgie po dětství. Nemáme to komplikovanější než národy,
kterým komunismus nepřerušil historii? Nemůžeme na dětství
vzpomínat úplně s láskou.


Když jste dítě, tak to, jaký je zrovna režim, nevnímáte. Je to vedlejší. Spousta lidí má náš pořad rádo právě proto, že si v něm připomínají věci, které zažívali v dětství a mládí a se kterými se třeba od té doby nesetkali.


Jak céčka vůbec vznikla?


V 60. letech, když se nosily minisukně, někdo vymyslel, že by bylo
hezké, kdyby byly ozdobené pásečkem. Proto vyrobili céčka. Jenže neměly žádný valný úspěch, módní trend se z toho nestal a někam
zapadly. Pak přišla móda závěsů a zase někdo jiný vymyslel, že by ty
závěsy mohly být z céček. Zase se to nechytlo a všechna céčka skončila
na skládce u fabriky. Tam přišly děti, céčka si vzaly a začaly si s nimi hrát. V té době bylo všechno šedivé a tahle barevná céčka různých tvarů byla velká atrakce. A takhle vznikla ta mánie. Začali je vyrábět, ale poptávka byla větší než nabídka, takže nebyla k dostání, a tím pádem jsme po nich toužili ještě víc.

Co byste řekla, že byla největší zvěrstva komunistických interiérů?


Obývákové stěny. To mi dneska přijde úplně nepochopitelné. Měli jsme panelákové obýváky čtyřikrát pět metrů, ale stejně jsme si je z poloviny zastavěli mohutnou stěnou, do které jsme si vystavili zbytečnosti. Navíc jsme je všichni měli doma stejné, mohli jsme si vybrat asi ze tří. Stejně jako kuchyně a k nim kachličky. Žádná možnost kreativity, jen uniformita.

Jak těžké je vymyslet pro Retro témata k natáčení?


Nejdřív jsem si myslela, že je za chvíli vyčerpáme. Ale čím dál točíme, tím víc témat kolem sebe nacházíme. Třídím odpad a nedávno mě napadlo natočit díl o tom, co všechno jsme za socialismu sbírali.

Třeba známky?


Nejen ty. Taky papír, byliny, kaštany - co se s tím dělalo pak? Kam to
přišlo? To je přece zajímavé!

Nechystáte se taky rozebrat interiéry České televize? Hlavní budova Kavčích hor by určitě stála aspoň za díl.


Do vlastních řad asi nepůjdeme. Nebyli bychom objektivní.

Ve svém profilu se zmiňujete, že jste vyrůstala v Bolívii. Jak se to tak malé Češce stane?


Můj táta tam pracoval. Byla jsem tam do svých čtyř let, vychovávala mě indiánská chůva Lus, která s námi pak chtěla odjet do komunistického
Československa. Ale tady by ji to zabilo.

Vrátila jste se tam někdy?


Na to samé místo nikdy. Ale v poslední době mě to tam táhne.
Doufám, že Lus ještě žije.

Tehdy jste se naučila španělsky tak, že jste potom mohla moderovat ve španělské televizi?


Jako malá holka jsem uměla španělsky poměrně dobře. Když jsem
se potom o dvacet let později rozhodla, že pojedu do Španělska
studovat klasickou kytaru, vplula jsem do toho jazyka zpátky během
několika týdnů, jako bych tam žádnou přestávku neměla.
Během čtyř měsíců jsem mluvila plynule.

Musela jste mluvit skvěle, když vás vzali jako moderátorku do španělské televize.


Dělala jsem chyby, ale jim to přišlo roztomilé, až legrační. Navíc jsem
znala hlavně jazyk ulice, což u nich vyvolávalo úplné záchvaty.

Jak jste se do španělské televize dostala?


Potřebovala jsem peníze, a tak jsem si udělala book, jenže na modelku
jsem byla moc malá. Poslali mě do televize na konkurz a já ho hned napoprvé vyhrála. Chvíli trvalo, než jsem si vyřídila pracovní povolení, ale pak to vyšlo.

Byla jste známá?


Vystupovala jsem v televizi v hlavním vysílacím čase skoro dva
roky, to už se lidem dostanete pod kůži. Samotnou mě to ale překvapilo, když jsem někde byla, přišly za mnou děti a ptaly se, jestli jsem ta Martina z pořadu Wacu Wacu. Španělé ale na známé tváře reagují trochu
jinak než Češi a Češky, a to mě zaskočilo.

Proč?


Chovají se živočišně. Líbají vás, objímají na ulici, a na to jsem nebyla
připravená. Červenala jsem se!

V čem jsme ještě jiní než Španělé?


V improvizaci a nadhledu. Kolikrát se stalo, že jsme se se štábem
dostali do velkých problémů, nebylo třeba studio nebo lokace,
ale oni si pokaždé nějak poradili. Něco nejde, tak to zařídíme jinak.
Málokdy jsem slyšela někoho si na něco stěžovat. Spíš tu energii dají
do toho, aby vymysleli náhradní řešení, a ještě přitom nejsou naštvaní,
naopak. To mi tady hodně chybí.

Proč jste nakonec odjela?


Skončil pořad, skončil mi tam vztah a já už chtěla domů. Kapitolu
Španělsko jsem si uzavřela, a i když mi potom volali a nabízeli další
pořad, už jsem věděla, že moje doma je v Praze.

H.O.M.I.E., Jana Ciglerová; 22. 5. 2009;

zpět

Stopáž: 26 minut – Rok výroby: 2009 – ST
Žánr: Magazín
Nejbližší díly ve vysílání

sobota 26. 7.

Veřejné bazény a plovárny

sobota 2. 8.

Perestrojka