Černá sanitka

Černá sanitka očima režisérů

Režisér Jiří Novák spolu s kolegou Mojmírem Kučerou a producentem (a taky kameramanem) Vítem Bělohradským, patří k realizátorům projektu Černá sanitka. To nejde, pominout režiséry a nedat jim prostor...

Očima Jiřího Nováka

Jak jste se k tomu všemu přimotal?

Všechno to bylo v rámci firmy Frmol. Vyráběli a vyrábíme tam pro televizi pořad Na cestě, úspěšné televizní cestopisy moderované Miroslavem Donutilem a Jiřím Bartoškou. Před časem jsme požádali o takovou vnitřní dramaturgickou spolupráci režiséra Mojmíra Kučeru. Pracoval na tom s námi, a když pak on dostal nabídku od nakladatele Pavla Jeřábka z nakladatelství Plot, jestli by se nechtěl pustit do televizní adaptace příběhů podle Černé sanitky, logicky s tím přišel za námi. Takže, byla to taková shoda okolností. Bezvadný námět na televizní cyklus nám spadl do klína v momentě, když se nám to docela hodilo. No a protože to bylo dost zajímavé, rádi jsme do toho šli.

No a co příběhy?

Je to mýtus, tak je to potřeba brát, je to moderní mytologie, jiná než klasická. A ten mýtus jsou třeba jen tři věty. Zajímavé je, že se moderní mytologie tváří hrozně reálně, hodně pravdivě. Jsou to historky, které jsme všichni slyšeli.

My jako realizátoři jsme chtěli dát postavám v tom hraném příběhu reálný pocit. Vytvořit jim nějakou minulost, motivaci, rozehrát je, samo o sobě nás to k tomu nutilo. Zkrátka, dofabulovat... Ty příběhy nám poskytly na jedné straně zajímavou inspiraci v tom, že jsme zpracovávali kauzu už tisíckrát slyšenou. V tom to bylo hodně originální. Příběh nám poskytl zákulisí, nějaký charakter, nějakou motivaci, a navíc nějaký další příběh, protože jenom jeden nestačí. Příklad z prvního dílu – Stopař na parkovišti je málo, dodali jsme ještě kauzu uťápnuté holky, která žije s tatínkem.

Jsou v černé sanitce jen černé příběhy?

Možná na první pohled. Jsou temné, ale vedle nich jsou tam v dost podstatném poměru taky docela dobré komedie. Například Babička, o tom, jak stará paní na nákupním výletu v Německu „exne...“ No a jak ji pak dopravit přes hranice domů, co? V koberci nebo ve střešním boxu? Moje další nejoblíbenější – jmenuje se Silný kafe, ale já mu říkám „vypitý dědeček“. Parta rockerů na chalupě, jednoho pošlou pro pivo a pro kafe do hospody. On se tam kvůli svatbě zdrží. Po těžké noci mají kluci chuť na kafe a udělají si ho z něčeho, co připomíná kávový prášek, ale jen připomíná... Další dobrý mýtus, tentokrát nikoli humorný – Přicházejí s nocí. To je vlastně klasická legenda už ze středověku, jen místo původního koně tu figuruje dnes samozřejmě auto. Chlapík zastaví v noci stopařce, za chvíli má poruchu, opravuje motor, a mezitím žena zmizí. Když dojede k jejímu domu, dozví se, že žena je už několik let mrtvá, a že zemřela na místě, kde ji nabral...Hodně dobrý námět pro filmový příběh.

Podstatnou částí příběhů je průvodce, moderátor, uvaděč Roman Zach... K jeho práci se vzápětí dostaneme. Jak jste na něj přišli?

Ani nevím... Vlastně, počkejte, bylo to tak, že každý z nás přišel s nějakými tipy lidí, a z toho vzešlo, dejme tomu, deset jmen. Některá jsme vyeliminovali rovnou, zbylé adepty pozvali na běžný casting, na kamerové zkoušky. No a z nich vyšel jako nejlepší Roman. Je nepřehlédnutelný, taky má přes dva metry! Je charismatický, atraktivní pro ženské (a to je při televizních pořadech podstatné, protože většina diváků jsou ženy), je to figura s prvky osobnosti. A dáte-li mu do vínku ještě tajemno, nadhled a šanci, že dokáže obsáhnout celou tematickou škálu Černé sanitky, je vyhráno.

On vlastně ani průvodce nebo moderátor není...

Taky jsme mu ani tak neříkali, měli jsme pro něj zpočátku termín „prezentátor“, ale to je hrozné slovo, snad bychom ho vůbec neměli používat. Jeho účelem, jeho prací bylo propojovat hranou část a část dokumentární. Navíc jeho tvář spojuje celý cyklus, což je fajn, protože výsledek by byl jinak kvůli tematické různorodosti komplikovaný a rozbitý. A on to všechno srozumitelně spojuje. Navíc originalita spočívá v tom, že on je jakoby neviditelný, někde se najednou objeví, postavy ho nevnímají, a jeho úloha spočívá v komunikaci s divákem. Tak jsme mu na začátku říkali „prezentátor“. Když jsme ho našli, v dalších dílech jsme psali do scénářů už jen Roman. Je to ten, kdo je tam za nás, za náš pohled. Jsou to naše oči, on je naším prostředníkem. Má nadhled, samozřejmě, že nikoli jen své výšce.

Líbila se mu ta práce?

Právě, dost si v ní liboval. A když jsme přišli na jeho další hereckou dimenzi, tak o to víc. Napadlo mě to při natáčení epizody Rovnátka. Příběh tak trochu o orálním sexu a drobném problému té dvojice... Nepředbíhejme vysílání... Roman to televizní vyprávění uvede, a když dojde k oné fatální situaci, řekne, že tady to bude chtít trochu pomoci, a coby prezentátor zmizí. A najednou přijede v další roli jako saniťák. Ve zmizelé babičce se z něj stane na hranici děsně protivný a důsledný policajt a aktéry příběhu hodně dusí. Ve „vypitém dědečkovi“ je zase coby ženich. V téhle druhé roli ty příběhy posouvá zkrátka ještě výš. Ony ty postavy příběhu nevědí, že je to náš člověk, ale v tom je to senzační. Tohle ho bavilo, byl to další valér herecké práce, a dokonce pak i to „prezentátorství“ mu šlo líp než předtím. Dobře mu to sedlo a příběhům i výsledku pomohlo.

Očima Mojmíra Kučery

Mojmír Kučera... Byl druhým nebo prvním režisérem? V tomhle případě je to naprosto jedno, protože režiséři jsou dva a poctivě se střídali, spolupracovali. Ostatně, každý natočil svých sedm epizod.

Mojmír je ostříleným televizním profesionálem. Kromě dokumentů má ve své filmografii, či spíše telegrafii, také zkušenosti s hranou tvorbou. Zahajoval například úspěšný televizní seriál Rodinná pouta...

Jaké jsou podle vás inspirační zdroje celého televizního seriálu?

Inspirací nám byl úspěch knižní předlohy Petra Janečka mezi čtenáři, ale především setkání se samotným autorem, který nám „svět Černé sanitky“ se zanícením představil. Zjistili jsme přitom, že většinu oněch příběhů známe, i když v jiných verzích. Tyto příběhy může kdokoli odbýt jako fámy, povídačky a lidové horory. Musíme si ale uvědomit, že jde, slovy etnologa Petra Janečka, o novodobou ústní lidovou slovesnost. To nás zaujalo natolik, že jsme se rozhodli vstoupit na „tenký led“ a příběhy zpracovat jako televizní cyklus.

Jak moc těm příběhům sám věříte?

Kouzlo příběhů „podle skutečné události“ magnetizuje lidi odjakživa. Jakmile slyšíte historku, která je uvedena slovy „to se fakt stalo“ nebo „kámošovi mé kamarádky se stalo něco neuvěřitelného“, zbystříte, máte apriori tendenci nevěřit. Ovšem, i na nejnepravděpodobnějším „šprochu“, například o lovcích lidských orgánů nebo o hlodavcích a končetinách v jídle, může přece být „pravdy trochu“, ne?

Má realizace příběhů nějaké zvláštnosti, specifika...?

Protože se při sledování příběhů Černé sanitky namane bezpočet otázek, pokusili jsme se připojit ke každému dílu ještě malý dokumentární dovětek. Formálně tedy i v tomto vycházíme z předlohy, která jednotlivé příběhy doplňuje kontextem a odborným pohledem. Od začátku jsme chtěli toto „pnutí“ mezi příběhem, kdy se snažíme o autenticitu, a jeho refl exí v dokumentu, zachovat.

Jak vznikaly příběhy na place? Co vaše fabulace, fantazie, nápaditá realizace?

Navázali jsme na fabulaci lidovou, a pokusili se z třířádkových zkazek v rozsahu anekdoty postavit ucelené mikropříběhy. Museli jsme například dát postavám jména (tam, kde je to důležité), domyslet jejich motivace, zkrátka situační zápletku převést do příběhu. A kde původní legenda nestačila, tam jsme v jejím duchu vyfabulovali všechno ostatní. Někde jsme i spojili více podobných příběhů, nebo i verzí, v jeden celistvý.

A ještě téma Roman Zach...

Dlouho jsme si nevěděli rady, jak nesourodé díly cyklu propojit. Nakonec jsme vytvořili postavu, takového sympatického člověka, který by se mohl v mnohdy děsuplném prostředí elegantně pohybovat a jehož pohled by pomohl diváky zorientovat. Z castingu vzešel jako ideální Roman Zach, herec s mysticky vysokou postavou, která se opravdu neztratí, například ani v situaci dramatické bitky...