Černá sanitka

Herečka, která miluje černou barvu a především od podzimu do jara se do ní ráda schovává. Tvrdí, že o ní, že je příjemná, jednoznačně pozitivní, když nás hýčká a chrání v dobách smutku, nedostatku sebevědomí a osobní síly. Když se ale v zápětí objevil za rohem baru, ve které jsme seděly, černý královský pudl, okamžitě dodala, tak ten by měl být jedině růžový, bez ohledu na roční období. Jak vidí svou existenci v kontextu příběhů z Černé sanitky, které se začínají vysílat, herečka Jitka Schneiderová?

Hraju v příběhu „Stopař“, v prvním dílu téhle „černé“ série, a jestli je náhoda, že se příběh odehrává v noci a v hlubokém lese? Právě tam, během natáčení mi vyjela z paměti vzpomínka. Vyrůstala jsem ve Znojmě v domě, pod nímž začínal les. Když mi bylo deset let, honili tam místní nějakého úchyla, který v lese přepadával ženy. Nejspíš od té doby mám panickou hrůzu být někde v lese nebo na samotě v noci sama. Za každým stromem vidím vraha a čekám, že mě napadne. Umíte si asi představit, jak těžké pro mě bylo absolvovat třeba jen stezky odvahy na pionýrských táborech.

Reinkarnace – pro mnohé strašák, který počítá s jinou dimenzí existence, vás zajímá?

Zajímá mě jiný rozměr života. Vždyť skoro každý zažil moment, kdy si uvědomil, že tohle už přece jednou proběhlo. Stávají se mi občas podobně divné věci, naposledy s dcerou Sofií. Jsou jí teprve 2,5 roku, ale někdy se na mě dívá tak vážně, že mám pocit, jakoby jsme si vyměnily role. Tuhle jsme například jely v autě a já s někým po telefonu dosti emočně řešila nějaké věci, a když jsem skončila, dcera řekla... „mami, vždyť je to v pohodě, kam jedeme?“

Četla jsem, že se jistojistě ani jeden z příběhů Černé sanitky se nikdy nestal...

Nevím, kolik nesou pravdy a proč se tak dlouho živí naším strachem. Lidé si vždycky na všechno udělají na základě vlastních dojmů nějaký názor. Jeden začne vyprávět... všimla jste si, jak je smutná... druhý dodá, že je asi nemocná, třetí, že ji bije manžel, a tak dále. Kam až to dotáhnou další v řadě a jaký příběh to vlastně vznikne, ukáže čas. Zajímavé je, že každý z nás věří něčemu jinému. Vlastně sem patří i biblické příběhy a obecně víry v cokoli, protože lidem pomáhají.

Když pomáhají, proč je držíme na okraji vědomí?

Nevím, ale spousta lidí lehce odhadne, jak se trefit do něčí slabé chvilky, místa, zabrnkají na naši správnou strunu a nabídnou pomoc například v podobě různých -ismů – budhismus, taoismus, islám, křesťanství. Je to rychlá cesta, jak si jakoby pomoci, když se rozhodneme, spokojit se jen s částí skutečnosti. Je ale mnohem lepší sednout si a učit se život cítit, nacházet sebe sama, odvážně si dolít života „ze svého“. Naše životní tempo je bohužel tak rychlé, že na objevování a propojování se s věcmi, které s námi opravdu korespondují, nezbývá čas. A tak se alespoň někdy pokusím zastavit a nastavit tykadla.

Pravda, pokud existuje, je snad jen tenkou nití mezi vším, jak ji rozlišit, kde hledat skutečnost?

Skutečné horory se dějí neustále. Horor je, když se setkáte s domácím násilím, s maminkou dcery, která ji chodí denně prosit, aby svou situaci už konečně vyřešila. Ta ji zase vysvětluje, že nemůže udělat nic, protože se bojí, že manžel zabije jejich dítě, když zjistí, že se mu rozpadl život a nebude mít kam odejít. Po dvou měsících posílá tahle mladá žena sms zprávu, že je ještě naživu. Neustále a horečně dává dohromady plán útěku tak, aby nemohl ublížit dětem.

O kom ze svého okolí si myslíte, že je divný, dokonce máte dojem, že skrývá hrůzostrašné tajemství?

Jan Saudek. Četla jsem jeho knihy, jako puberťačka jsem ho úplně hltala, asi proto, že svými fotografiemi bezostyšně odkrýval sexualitu. Obrázky barokních nebo naopak žen vyzáblin s kudrnatými vlasy, na okraji zájmu, estetična, možná i umění – ústa a na nich kapka, jeho přirození, pistole a k tomu ty tlustý šťavnatý bábovky... to, co dělal, bylo naprosto přitažlivé a šokující.

Kde podle vás on a jiní tací skončili?

Ztratil se. Ale vím, že nemám právo ho soudit. Spousta lidí se v životě ztratí, může se to stát komukoli z nás. Dnes vidím, jak z něj vyzařuje něco nemocného, přitom byl schopen velmi intimní a osobité výpovědi. Je to světový umělec, bohužel i stejně předimenzovaný samec a exhibicionista. Do teď ale mám doma pár pohlednic s jeho obrázky a něco se mnou dělají.

Stejně jako se mnou v opačném smyslu něco dělají politikové. Hýbe mnou to, jak neomaleně propagují hmotné obžerství napříč politickým spektrem, tak nějak globálně, jak sami s oblibou říkají.