Duety... když hvězdy zpívají

18. 12. 2009 17:49

Nerad jezdím tramvají. Obyčejně v ní totiž stojím; jednak bývá zpravidla úplně narvaná, za druhé jsem slušně vychován a za třetí nechci usednout na sedačku a ponořit se do knihy, abych byl vzápětí vyrušen nějakým nevrlým důchodcem, který se mi snaží pokašláváním či holí taktně naznačit (patrně mají pocit, že v jejich vetchých rukou se i sukovice dokáže proměnit v dirigentskou taktovku), že mu jde o mé místo, aniž by byl schopen pochopit, že když v sedačce někdo sedí, je logicky obsazená. Mimochodem ale i na tom je vidět pokrok – dnešní mladí si naší střední generaci dokáží říct o místo zcela bez skrupulí, zejména o to pracovní. A navíc jsem při každé jízdě tramvají bytostně přesvědčen, že to věčné zastavování a rozjíždění neblaze působí na mé klouby, což se ve stáří projeví bolestmi nohou a touhou po usednutí na sedadlo invalidů, které ovšem bude nedobytně obsazeno nějakým zpustlým mladíkem.

Ale v posledních dnech jsem vzal tento ekologický prostředek Městské hromadné dopravy přece jen namilost. Ne že bych nevěděl, že se v naší zemi krade, a v hlavním městě hlavně, ale jenom jsem netušil, v jakém rozsahu; jaksi odkud – pokud. Už to vím – jsem na to pravidelně upozorňován hlášením v tramvaji, kde mě znělý hlas neznámé slečny na každé zastávce informuje, že se nacházím v zóně zvýšeného výskytu kapesních krádeží a měl bych proto věnovat bedlivou pozornost obsahu svých kapes. Pravda, nemám zatím sježděné celé naše hlavní město, ale už jsem se přesvědčil, že Praha 1 je rájem zlodějů – od Poříčí po Pohořelec, od Národního divadla po Národní muzeum; pokud vím, tak na Barrandově (tam by to ani nešlo, tak je to samý Duet, a jak známo, ve dvou se krade hůř - ne snad technicky, ale nejlepší je, když o vašem porušení sedmého přikázání nikdo neví; vždyť ani jeden nikdy neví) nebo v Ďáblicicích tohle varování v tramvajích nezní. Nejhorší je to tedy v centru – v sídle státních institucí a městských úřadů. Přiznám se, že jsem to tak trochu tušil, něco už jsem o mizení peněz ze státní pokladny slyšel, tu a tam někdo něco utrousí na adresu české vlády a pražského magistrátu, dokonce i v médiích. Ale opravdu jsem nečekal, že mě vládci Prahy budu sami varovat, že se v mém rodném městě krade. Před takovouhle upřímností – klobouk dolů!

14. 12. 2009 12:54

Soutěžní pořad Duety má podtitul: …když hvězdy zpívají. Doplnil bych ještě: …a nervy pracují. Vůně líčidel a atmosféra zákulisí je omamná jak látky, po nichž bývá kocovina. A to se pak projevuje na lidské psychice – silné emocionální zážitky zkrátka otřásají nebohou duší a projevují se v podobě snů, v nichž kolem vzpomínek na denní světlo poletují noční můry; ostatně o tomto Freudově tématu hovořil v sobotním přímém přenosu i moderátor Aleš Háma. Musím mu dát za pravdu – na dnešek se mi zdál podivuhodný sen… Mimochodem nevím, zda tušíte, že sny hudebních publicistů jsou vždy podbarvovány hudbou – taková širokoúhlá videoprojekce, v mém případě v HD; dodnes nechápu, proč se to neděje třeba filmovým kritikům, ale takhle to zkrátka je.

V hlubině včerejší noci se mi hlavou rozezněl už trochu zaprášený kytarový riff skupiny Katapult, v němž jsem nemohl rozeznat úvod ke skladbě Až, kde se zpívá: „Až se bude psát rok dva tisíce šest/Až se všichni přestěhujem do obrovských měst/Až dálnicí zeměkouli opředem/Až budem pyšni na všechno, co dovedem/Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát: Co děti, mají si kde hrát?“ V přímočarém rytmu této vizionářské písně, jejíž prognózy se měly vyplnit před třemi lety, jsem se toulal sídlištěm – obklopovaly mě panelové domy, pod nohami se plazil černý asfalt, nad sebou betonově šedé nebe. Zrovna jsem míjel mistrovskou ukázku normalizačního funkcionalismu v podobě přísně strohého podchodu, když jsem opodál zahlédl hlouček dětí. Opíraly se smutně o zeď, jen ten nejmenší, druhý zleva, takový pihatý rošťák, tak trochu jak Viktor z Honzíkovy cesty, si pohazoval červenou hliněnkou. Jak dlouho už jen jsem nehrál kuličky! napadlo mě. Přistoupil jsem ke klukovskému hloučku, který by asi tak před pětadvaceti lety tvořili mí vrstevníci a navrhl jim jak Honza Klapzuba (ostatně – je to jmenovec, tak proč ne), že si společně zahrajeme.

Neodbyli mě, že oni hrají pro čest, zatímco já pro peníze, protože to taky není pravda, ale ukázali před sebe – dětské hřiště, které zdobily houpačky, prolézačky a kolotoče mělo potrhaný, na mnoha místech záplatovaný, asfaltový povrch – a zkuste do téhle zaprášené černoty podpatkem tenisky vykroužit důlek pro kuličky! To jsem musel uznat a kolegiálně jsem posmutněl. Takhle jsme tam všichni v tom mém nočním dobrodružství stáli a smutněli. Ale protože režiséři snů nemají rádi dlouhé prostoje, a vše jim je dovoleno, ozval se za mnou zpěvný hlas, jenž nejlépe vynikne při čtení sportovních výsledků a v duetu s Petrou Janů –patřil Vojtovi Bernatskému! Naše spása! Sympatický mladý muž přinášel své pověstné ďolíčky ve tváři, které mu získávají srdce dívek a žen, jejichž esemesky mu pak získávají postupová místa do dalších kol pěvecké soutěže České televize; už ho poslaly až do finále! A protože Vojta je formát, nic malého, přinejmenším A1, možná A0, lehnul na zem a my se pustili do hraní kuliček; prohrál jsem jedenáct hliněnek, dvě černé skleněnky (kus za dvě hlíny), tři duhovky (rovnající se patnácti hliněnkám) a dokonce jednu cíněnku, o kterou mě obral piháč Viktor. Ale děti měly radost a my s Vojtou se smály a smály a smály… až mě probudila manželka - prý jsem ze spaní strašně křičel! Nevím - když spím, tak se neposlouchám. Ale možná, že kdyby se mi příště zdálo o Terezce Kostkové…

7. 12. 2009 21:42

Nejraději obědvávám v restauraci U Pravdů – jednak to mám blízko, pak tady taky dobře vaří, navíc už mě tu znají, když se opozdím, schovají mi něco z poledních menu, mám zde svůj stůl a na něm co přílohu k polévce čerstvé noviny; Pravdu neodebírají, musím se spokojit s Lidovkama, ale i tak tu bývají podnětné názory. Zrovna tuhle psal zde Jan Rejžek o skvělém písničkovém albu zpívajícího herce Tomáše Hanáka, leč celý článek začal o Duetech, že „toliko diluviální tele se může vzrušovat pořady tohoto typu.“ Intelektuální výrazivo diluviální, po česku čtvrtohorní (nejmladší geologická doba, kdy vznikl člověk), je zde užito co charakteristika diváka nejprostšího, člověka věděním nepoznamenaného, neboť jinak všichni ostatní přec znají, jak tvrdí proslulý komunistobijec, že už „od časů Josefa Švába-Malostranského patřilo k vybavení divadelního a filmového umělce, aby se uměl vyjádřit i písní - copak takový Karel Hašler, Voskovec s Werichem, Hugo Haas, Vlasta Burian, Oldřich Nový, Zdeněk Štěpánek, František Smolík či Ladislav Pešek, co šel s písničkou jako ptáček, měli zapotřebí toto dokazovat? Bóže, to je nám najednou objev, že pár činoherců intonuje!“ Má pravdu tento Šalda současnosti, kritik veškerého umění i společensko-politických nešvarů – někdy zkrátka člověk objevuje objevené. Třeba že je rozdíl mezi schopností intonovat a uměním zpívat. Stejně tak je rozdíl, mezi přispíváním do novin a skutečným literárním talentem… Ale v jednom, jsem s Janem Rejžkem zajedno: ta deska Tomáše Hanáka je vskutku skvělá!

3. 12. 2009 23:59

Mám rád sobotní generálky – jsou mnohem zábavnější než samotný večerní přímý přenos. Jednak se zde smí říkat úplně všechno, kohokoliv parodovat, dokonce i adresovat soutěžícím pravdu či polemizovat s falešnou porotou z řad komparzistů. Taky vylučování pojímají soutěžící jako kabaretní výstup – srdceryvně se objímají, teatrálně pláčí víc než Sinead O’Connor v klipu k Nothing Compares 2 U, děkují prázdnému hledišti vášnivěji než oscaroví laureáti a vůbec je s nimi legrace, která doznívá ještě v cateringovém stanu, kde se pohybují ožupanění soutěžící v nejrozličnějších stádiích nalíčení a načesání. Jenomže pak přijde ostrý přímý přenos – srandy valem ubývá, několik okamžiků napětí a jeden pár soutěž opouští. Samozřejmě, že zde nejde o život (míněn život profesní), jako na konkurenční televizi, ale stejně ta zákulisní atmosféra připomíná spíš zákulisní jednání v parlamentu (nějakém, nemyslím pochopitelně Českou republiku), než kamarádské soutěžení o přeskok přes vyšší tón a nejdopnutější hvězdu. Několik týdnů jsem z toho byl patřičně smutný, ale pak jsem si spolu s Monty Python řekl, že na život je vždy třeba se dívat z té lepší strany – vždyť čím více párů vypadne, tím méně jich bude další týden zpívat - a tím méně budu muset psát písniček, radoval jsem se; a hned jsem bral vypadnutí i mých oblíbených páru veseleji. Až do včerejška, kdy mi od produkce přišel seznam písniček na tuto sobotu, kdy v soutěži zbývají už jen poslední čtyři páry – bohužel každý z nich bude zpívat dvě písničky, čímž zazní za večer stejný počet skladeb, jako první (ne)soutěžní večer. A tak teď sedím u počítače a vypisuji, kdo kdy zpíval kterou verzi skladby, jenž vznikla v roce 1929, a jíž dodnes interpretovalo přes pouhých čtyři sta umělců… Mám opravdu vypsat úplně všechny? Nerozhodně tak číním a v duchu si říkám: Zaplaťpánbůh, že v sobotu vypadne další pár a já budu moct příští týden zpracovávat historii už jen šesti písniček. Jen by mě zajímalo, kdo to bude…

17. 11. 2009 13:51

Opakuje se to asi třikrát do týdne – můj mobil se rozezvoní voláním agentky zvláštních projektů ČT Štěpánky Sunkové s krycím jménem Neveřejné číslo, ve sluchátku se ozve přísný hlas, požadující abych si vzal příklad z pilnosti Aleše Hámy a koukal něco napsat na blog. Zcela nenápadnou otázkou se pokouším získat inspiraci: „A vo čem jako?“ A jelikož Štěpánka nepatří stran nápadů zrovna ke skrblíkům, hned ochotně radí: „O čemkoliv!“ No jasně, říkám si! Zažívám přece leccos! Leccos… Mimochodem to slovo nemám rád už od čtvrté třídy, kdy úsporný program v počtu písmen c způsobil snížení známky o jeden klasifikační stupeň, což nebyl zrovna nejlepší předpoklad pro pokračování na druhý stupeň základní školy; na druhou stranu od té doby si velmi dobře pamatuji, že slovo leccos je prostě sběratelem céček… To mi vlastně připomíná, že jsem se před pár dny účastnil premiéry prvního hit muzikálu Děti ráje; dvacáté výročí sametové revoluce lze slavit leckde, někdo tak činí na Národní třídě, jiný v GoJa Hall – otázkou zbývá, které místo je vlastně příhodnější. Ale o tom si leckdo může myslet leccos… Podstatné je, že v kolekci hitů Michala Davida nemohl popěvek o dětském platidle osmdesátých let, které mělo hodnotu srovnatelnou s tvrdou valutou, chybět. Jen s tím rozdílem, že ho nezpíval Michal David, ale pár Tomáš Lobl a Michaela Sejmová. A duety, to je v poslední době moje, v podstatě nic jiného ani neposlouchám. A tihle dva zpívají dobře, o tom žádná, jen jsem teď nějak zvyklý na větší hvězdy… Tedy ne snad že by v Dětech ráje žádné hvězdy nebyly, třeba takový Sagvan Tofi, to je úplná top star z magazínu, jenomže – a nechci působit jako věčný nespokojenec – když já jsem zvyklý, že když už hvězdy, tak že i zpívají…

13. 11. 2009 12:33

Nějak jsem si účinkující z pořadu Duety oblíbil – už mi nestačí vídat je pouze na zkouškách, v zákulisí barrandovských ateliérů, na scéně během soutěžního večera; kdepak! Potřebuji je vídat mnohem častěji, uvědomil jsem si tento týden, když mě ve Vladislavově ulici minul Pavel Zedníček a mě srdce poskočilo, až jsem zakopl. Naštěstí existuje relativně dost možností k zažehnání abstinenčních přízraků – jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, všichni zpívající v duetu, vedle každotýdenního nekonečného pilování nových dvojhlasých písní, navíc ještě pracují! Někdo hraje v divadle, jiný zpívá v muzikálu, další točí velkou silvestrovskou show, kdosi moderuje sportovní utkání a Háma zaskakuje za Martina na bílém koni (bohužel jen v muzikálu Limonádový Joe). A kupříkladu taková zpěvačka Petra Janů stíhá co chvíli i natáčet desky - ve středečních podvečerních hodinách v prostorách žižkovského hotelu Amedio totiž pokřtila své nové album Kouzlo; první za devět let! No tak je pravda, že za stejné období jich The Beatles natočili čtrnáct, ale na druhou stranu na nové album takových Pink Floyd se čeká už patnáct let; co je proti tomu nějakých devět let. Navíc Petra Janů tu dobu strávila na muzikálových jevištích, ať již jako královna Gertruda v Hamletovi, Štěpánka v Krysařovi, Rozina v Golemovi či královna Anna ve Třech mušketýrech, za níž byla nominována na cenu Thálie 2004; povšimněte si laskavě, jak často je tato zpěvačka nejvyšší aristokratkou – ještě, že už se dneska neřeší třídní původ! O to je obdivuhodnější, že si mezi tolika vystoupeními našla čas natočit novou jedenácti skladbovou desku Kouzlo, kterou tvoří písně původní i převzaté, popové i rockové, jednohlasé i dvojhlasé – oním duetem je píseň Jsou dál jsou, kterou v roce 1998 pod názvem No One But You napsal Dr. Brian Harold May, jinak kytarista skupiny Queen jako vzpomínku na Freddieho Mercuryho; na kouzelné desce ji s Petrou Janů zpívá Petr Kolář (patrně aby kromě hlasů ladila i křesní jména), jinak v Duetech pěvecký partner herečky Simony Postlerové, což je pochopitelně hrubá nevěra vůči Vojtěchu Bernatskému, který v této soutěži tvoří pár právě s Petrou Janů. Snad z toho důvodu byli coby kmotři pozváni oba dva – stručný a výstižný Petr Kolář, i poetický Vojtěch Bernatský, který zaujal svou křestní řečí, plnou umných slovních hříček, odkazujících na název desky i nejeden hit Petra Koláře, to vše poskládané do skvostné věty rozvité, čítající asi jedenáct vět vedlejších. Slovy Zdeňka Svěráka z filmu Na samotě u lesa – tu větu bych si někdy v klidu velice rád poslechl ještě jednou…

A jak se pár Petra Janů & Vojtěch Bernatský ve víru oslav stíhá připravovat na nedělní soutěžní duet z repertoáru mladinké zpěvačky jménem Ewa Farna? Na to už se račte podívat na následujícím videu:

7. 11. 2009 15:52

Po celý čas, co jsem docházel na Kavčí hory na zkoušky pěvecko-celebritních párů, byl jsem svědkem tvůrčí, ale přátelské atmosféry. Samozřejmě, tady přece nejde o kariéru, o životní zlom, jako v případě ČeskoSlovenské Superstar, říkal jsem si – tak proč plýtvat emocemi a kropit plexislové pódium slzami, které hrozí smykem pro další soutěžící; a vysvětlujte pak nad dvojitou frakturou, že nešlo o pomstu za vyřazení. Zkrátka a jednoduše - slavní a hlasově disponovaní si spolu zazpívají, národ se pobaví; co na tom, že ti vypadnou dřív, jiní později… Jenomže někdo musí být první. A jak se tak už druhý týden motám po zákulisí, vídám zpěvačky v letech a moderátory v županech, pozoruji pánské házení šipek, společné obědy v kantýně a přátelské pomlouvání soupeřů, začínám chápat, že tihle vyvolení ve vile z televizních kulis Duetů se pomalu stávají jakousi rodinou. Nebo spíš pionýrským táborem s šestnácti dětmi a dvěma vedoucími – Terezou Kostkovou a Alešem Hámou. A den ode dne je jasnější, že z téhle osady popových písní se nikomu chtít domů nebude; asi jako když musel některý z kamarádů odjet kvůli zranění z prázdninového tábora. Snad právě tohle vědomí je důvodem zvýšeného výskytu jediné zákulisní otázky – kdo? Kdo bude ten první, který půjde na tiskovou konferenci pro vyřazený pár?
Provedl jsem bleskový průzkum a zjistil několik zajímavostí – podle zasvěcených teorií televizního štábu se zkušeností se Stardance by údajně rozhodně neměli vypadnout Kamil Střihavka a Ester Janečková, Jaromír Nosek a Jitka Zelenková, Petr Kolář a Simona Postlerová, Pavel Zedníček a Radka Fišarová, Petra Janů a Vojtěch Bernatský, protože všech pět pánové mají velmi silné fankluby; a jak známo hlasují především ženy. Je prý nemyslitelné, aby vypadla Jana Boušková a Tomášem Traplem, protože T.Rapl je takový blázen, že si ho musí každý televizní divák zamilovat. V žádném případě taky nemůže soutěž opustit Daniel Rous a Marcela Březinová – nikdo ze soutěžících nemá hezčí tetování, než bývalá zpěvačka OK Bandu, takže při jejím vypadnutí, by se už vDuetech nebylo na co dívat. A kdo zbývá? Zuzana Jandová a Petr Kotvald. Jak už bylo řečeno, muži sice příliš esemesek neodešlou, ale výjimečné nohy potvrzují pravidlo. Takže výsledek je jasný – vypadnout nemůže nikdo jiný než Tereza Kostková a Aleš Háma. Ostatně – slyšeli jste je někdy zpívat?! Ani nechtějte!