Soukromý vesmír

Jakub Hejna

střih a režijní spolupráce

S Helenou Třeštíkovou jste spolupracoval už na filmech Katka a René, jak se lišila spolupráce na Soukromém vesmíru od těchto filmů?

Soukromý vesmír je poněkud odlišný jak tematicky, tak i strukturou. Nejedná se totiž o sledování pouze jednoho osudu, ale hned několika postav. Pokud tedy uvažujeme, kdo má ve filmu ústřední roli, tak je to vlastně celá rodina Kettnerových. Z toho se pak odvíjel náš přístup k hrubému materiálu ve střižně a povaha spolupráce na tomto filmu. Pro mě a pro Helenu to bylo velké a dobrodružné hledání výsledného tvaru, ve kterém se prolíná příběh jedné české rodiny od počátku 70. let 20. století až do současnosti a události s tím spojené. Film je vlastně takovou mozaikou těchto událostí a stýkají se v něm „malé“ a „velké“ věci. A bylo zajímavé pozorovat, jak se jejich hodnota a význam v průběhu času mění. Co se zdálo být dříve velké, je najednou úplně malé a naopak. To je pro mě zásadní téma tohoto filmu.

S jakým množstvím materiálu jste pracovali, jak náročné bylo sladit všechny použité formáty a kolik jich vlastně bylo?

U časosběrných filmů je naprosto běžné, že pracujeme s několika desítkami hodin hrubého materiálu pořízeného během uplynulých let, kdy se film natáčel. Jinak tomu nebylo ani u Soukromého vesmíru. Pro 90 minut dlouhý film je 30–40 hodin hrubého materiálu naprosto běžným číslem. Stejně tak je to i s použitými obrazovými a zvukovými formáty. Někdy se dokonce jedná i o amatérské záznamy. Pokud jde o sladění použitých formátů, vždy se snažím docílit pokud možno co nejkompaktnějšího celku tak, aby divák přestal sledovat některé technické nedokonalosti či odlišnosti formátů a mohl se ničím nerušen plně koncentrovat na vyprávěný děj.

Jaká je tvůrčí spolupráce s Helenou Třeštíkovou v porovnání s jinými režiséry, s nimiž pracujete?

Helena vždy velmi intenzivně prožívá zrod každého jejího filmu a má jasnou představu, se kterou přichází do střižny. Její očekávání se pak buď potvrzují či různě přetvářejí během procesu stříhání filmu. Všechny ty nejistoty a obavy, zda se dílo podaří, jsou naprosto přirozené a fungují jako hnací motor toho, co právě děláme.

Co obnášela vaše režijní spolupráce na Soukromém vesmíru?

Střihačův odstup od natočeného materiálu je pro režiséra zásadní. Střihač se nezřídka dostává do role dramaturga, a pokud je film ještě ve stadiu natáčení, může se stát, že střihač konzultuje s režisérem další možnosti natáčení či jen potřebné závěrečné dotáčky. U Soukromého vesmíru jsem například zatvrzele přesvědčoval Helenu, aby se jedna z postav – otec rodiny (ve filmu čte úryvky z rodinného deníku, který sám napsal) – natočil nejen do zvuku, jak bylo původně zamýšleno, ale abychom jeho čtení deníku natočili i na kameru. Mohli jsme ho pak libovolně stříhat od začátku filmu do obrazu. Tím ale došlo k porušení časosběrné metody vyprávění. Zároveň se však objevily další možnosti jeho konfrontace se sebou samým, když se v současnosti dívá sám na sebe v situacích natočených o několik let zpátky.

Sám jste nedávno režijně debutoval filmem Divadlo Svoboda, změnilo to nějak váš přístup ke střihu a ke spolupráci s režiséry?

Během mojí režijní práce na filmu Divadlo Svoboda jsem si znovu potvrdil, jak je pro každého režiséra nezbytný tvůrčí dialog ve střižně nad natočeným materiálem. V případě filmu Divadlo Svoboda to bylo ještě komplikovanější, protože kromě mojí role režiséra a střihače v jedné osobě jsem byl poznamenán i tím, že to byl film o mém dědovi. Tedy ten potřebný odstup byl minimální. Často ale říkávám, že každý film, který dělám ve střižně i s jinými režiséry, je vlastně vždy debutem a mám pocit, že tak to budu mít vždy a je to tak správné. Člověk není asi nikdy hotový a už vůbec ne tvůrce. A pořád se máme čemu učit!

Na jakých dalších filmech nyní pracujete, ať už jako střihač nebo režisér?

S Helenou budeme uzavírat v příštím roce další dva časosběrné projekty.

S producentem Petrem Oukropcem jsem právě dokončil jeho hraný režijní debut – film pro děti Modrý tygr, který bude uveden v kinech rovněž na jaře příštího roku. Hlavou se mi honí nová témata na film, ale osobně bych se chtěl pustit do divadelního představení s kombinací divadla a filmu dohromady – tedy s prvky Laterny Magiky – znovu… ale úplně jinak!