Poste restante

Karel Smyczek: Nové věci mě vážně berou

První klapka seriálu Poste restarte zazněla zhruba před necelými dvěma roky o prázdninách. Právě teď tyhle „pošťácké“ příběhy, o které se zasloužilo televizní studio v Brně, běží na obrazovce České televize. Druhý seriál s názvem Špačkovi v síti času je roztočený, pomalu se rýsuje jeho finální podoba. Režisér Karel Smyczek ale upřesňuje, že Špačkovi spatří světlo televizního světa až tak za dva roky. Oba originální projekty mají společnou náročnou a složitou grafiku. A ta přece jen čas výroby prodlužuje…

Točil jste už nejrůznější seriály – rodinné, detektivní, ze současnosti, historické… Byl už někdy mezi nimi seriál s prvky sci-fi, takový český „Hopkirk“?

Právě že ne a to se mi líbilo. Když dostanu nějaký nový projekt, obvykle ani moc nepřemýšlím, jak mě ta látka oslovuje a jestli vůbec, ale jsem mnohem raději, když je v tom něco jiného, nového, zvláštního, co jsem dosud nedělal. No a seriál Poste restante tohle zadání splňoval.

Co na něm bylo tedy nové?

Hlavně možnosti nových technologických postupů. Vím, že grafická technika pokročila, že její výstupy jsou zajímavé, ale když jsem se seznámil s těmi nejnovějšími trendy, byl jsem překvapen, co všechno dokáže. Právě grafické studio odvedlo při výrobě a hlavně při finalizaci Poste restante obrovský kus práce. Ani jsem netušil, že jde něco tak dobře a zajímavě udělat. A i když tedy Vláďa Javorský coby duch prochází zdmi, zvedá předměty, přichází a zase záhadně mizí a ono to vypadá opravdu jako v reálu, zkrátka naprosto věrohodně, režiséra to každopádně velmi těší.

Scenáristé to asi tušit museli, když to tak napsali…

Prdlajs! Scenáristy vždycky něco napadne, pak to napíšou a řeknou si: „Ať to ten režisér a jeho tým nějak udělá, ať to vymyslí.“ Při vší úctě ke scenáristům, o nějakých technických možnostech nepřemýšlejí. Pro mne a celou realizaci bylo důležité, že kameramanem byl Tonda Chundela, který hodně rozumí trikům, a právě on byl tím podstatným člověkem, který mě celou dobu natáčení vedl.

V titulcích je ještě jiný Marek, tentokrát Eben…

Ten přinesl do Poste restante báječnou scénickou muziku, písničku Mezi nebem a zemí a na začátku každé epizody chytrou a nápaditou rekapitulaci dílu předchozího. Jsou to vlastně rapy, Marek vůbec poprvé v životě rapuje, napsal skvělé texty i muziku. Všechno to úžasně výtvarně oživili Michaela Pavlátová a Vráťa Hlavatý. Jsou to tak dokonalé minutové filmečky, až jsem měl starost, že se diváci na ně podívají zasmějí se a přepnou jinam. Ale snad ne, protože i vlastní děj je zajímavý, a hlavně veselý. Až nebudu režisérem, půjdu dělat na poštu…

Mimochodem, kde jste seriál točili, na které poště?

Vůbec nejvíc exteriérů jsme našli v pražském Břevnově. Tam je totiž různorodá zástavba. Vily, činžáky, novostavby, zajímavá architektura a všechno pěkně pohromadě… Prostor zvenku před poštou jsme našli v Suchdole, kde je takové mini náměstíčko a vešli jsem se tam s kamerami. Ale jinak jsme interiér pošty museli postavit ve studiu, protože jsme žádnou poštovní služebnu nemohli vyblokovat na dlouhých čtrnáct dní. Nehledě k tomu, že pošty jsou uvnitř spíš malinké a pro natáčení nevyhovující. Ještě jsme taky museli postavit byt hlavního mladého hrdiny Jarouška, byt plný modelů vláčků a kolejnic, protože jsme nemohli v nějakém podobném soukromém interiéru dělat díry ve zdi a podobné nepřístojnosti.

Je seriál Špačkovi v síti časuz podobného ranku jako Poste restante?

Ano, už proto, že taky hodně operuje s triky a s grafikou, a na výsledné podobě se po dotočení kamerou bude pracovat mnoho měsíců. Co se grafiky týče, je to seriál ještě náročnější než Poste restante a bylo to pro mne zase něco úplně jiného, neznámého, a o to zajímavějšího. Říkám to proto, že sci-fi mě nikdy moc neoslovovalo. Ale ústřední myšlenka, že je možné na životě člověka měnit něco zpětně, mi přišla originální. Viděno těma naivníma dětskýma očima to snad ani sci-fi není, spíš pohled do originálního a zvláštního dětského světa, do dětské duše.

V novinových článcích přirovnávají tenhle seriál k legendární Arabele nebo Bambinotu…

Po pravdě řečeno, když se řekne, o čem to bude a jaké to bude, trochu to tak naskočí. Protože v téhle sci-fi seriálové oblasti si je všechno podobné. Je to vždycky hra o tom, že člověk může něco změnit, dokonce ve své minulosti, a že ty změny fungují. Pro mne bylo hodně nezvyklé, že tam jsou prvky o smyšlené zemi a o fiktivním prostředí, které se jmenuje Zásvětí. Od toho se odvíjí celý příběh. Děti tam mohou měnit čas a prostor, mohou vylepšovat dobu i rodiče, mohou se zase vracet zpátky do současnosti. Je třeba ale dodat, že když něco chtějí vylepšit, vždycky je to většinou k horšímu. A pak je tam ještě jeden zajímavý motiv, že tam protéká část života každého člověka, protéká tam promarněný čas, a dokonce se s ním dá kšeftovat.

Co všechno vás při práci na seriálu Špačkovi těší?

Je toho docela dost. Třeba to, že jsem se mohl setkat opět s Vláďou Javorským, Tomášem Hanákem, Mirkem Táborským. Vůbec, těšilo mě obsazování hlavních rolí, například rodičů, které hrají Pavel Liška a Klára Issová. Jsou tam zajímavé momenty, kdy jsou úspěšní jako zpěvačka a pilot, a zase pak jsou na dně. Je jim šestatřicet a jindy osmnáct. To všechno jsou originální valéry a podstatné momenty, které se mi líbí. S něčím podobným jsem se ještě nesetkal. A jak jsem už říkal na začátku, takové nové věci mě vážně berou! Vyhovuje mi taky ten dětský svět. Scenáristka Lucka Konášová se při psaní vyřádila, protože si splnila dětské sny, které v jiných projektech a při realistickém vyprávění využít nelze. A ještě jsem rád, že seriál se mnou spolurežíruje Martin Dolenský. Když jsem onemocněl a muselo se řešit, kdo mě zastoupí, na začátku to pomohl překonat Jirka Strach, a podstatně pak Martin. Znám ho dobře, ještě nebyl ani na FAMU, když se motal na place při seriálu Bylo nás pět.

Je nějaká paralela mezi seriálem, který právě točíte, a vaší režisérskou a životní empirií, tedy čtyřicetiletou profesionální prací? Taky se přece díváte občas zpátky…

Vzhledem k tomu, že je mi teď zrovna šedesát, mám tendenci trochu se ohlédnout. A samozřejmě mě napadalo, jestli a co bych ve své minulosti změnil. Tohle udělá občas snad každý. Tak jsem se ohlédl a uvědomil si, že člověk se celý život chystá na něco velkého a podstatného, co přijde, nebo co by snad mělo přijít. A protože si myslí, že to bude fakt něco zásadního, sbírá síly, aby byl připravený a zvládl to. A pak se tedy najednou ohlídne a zjistí, že to velké a podstatné bylo vlastně všechno to malé, co už někdy prožil. Není v tom ale žádné osudové zklamání, v mém případě určitě ne…

Seriál Poste restante je takříkajíc duchařský. Byl to jeden z důvodů, proč vás scénář oslovil?

To bych ani neřekl. To „duchařské“ ovšem startuje vyprávění, které mi od počátku bylo blízké svou nadsázkou, něžnou ironií a komediálním nadhledem. A možností pohrávat si se základním nápadem, že existuje duch jistého pana Kercla, který objevuje své poněkud nezvyklé schopnosti, ale má také své problémy. A ačkoli byl za svého pozemského života poněkud vejlupek, teď je mladým pošťákem Járou nucen „konat dobro“, aby se mohl konečně dostat na onen břeh. Scénář byl napsán lehkou rukou Marka Epsteina a o našem pinožení na tomto světě i o nás samých vypovídá možná víc než leckteré psychologické drama.

Byl jste si od počátku jistý rolí bezdomovce Kercla v podání Vladimíra Javorského?

O tom, aby Vláďa Javorský představoval našeho ducha, jsem nepochyboval od prvního čtení. Navíc se tohle obsazení líbilo i autorovi a producentům. Spíš jsem se obával, jestli bude mít na natáčení čas, a doufal jsem, že ho scénář zaujme. S Vláďou jsme se poprvé poznali, když ještě studoval na JAMU v Brně a hrál hlavní roli ve filmu Krajina s nábytkem. Kromě toho, že je vynikající herec, má okouzlující způsob komunikace s lidmi a je pohybově nesmírně disponovaný. Je tak štíhlý, že někdy působí až jako průhledný. Dokonce jsme uvažovali, že bychom na mizení této postavy ani nepotřebovali triky (což by přineslo kýžené zlevnění projektu). To jediné se ale nepodařilo. Zas tak hubený Vladimír není.

Jak jste vybíral představitele hlavní role Ondřeje Pšeničku?

Ondřeje náhodou potkala asistentka Milena Krapáčková, když šla do studentského divadélka okukovat mladé herce. Ale pozor! Ondřej tam vůbec nehrál. Přišel jako divák, ale zkušenému očku paní Kropáčkové neunikl. Oslovila ho, zjistila, že studuje herectví na soukromé škole a pozvala ho na konkurz. Zkoušeli jsme spoustu talentovaných kluků, ale Ondřej nás oslovil nejvíc. Umí se na svět dívat překvapenýma očima, kterým má člověk tendenci odpouštět. Pro našeho pošťáka ideální. Ondřej má i v civilu, vedle neokázalého půvabu, smysl pro sebeironii a komiku, což není v jeho věku zcela samozřejmé.

Proč by si divák neměl nechat seriál ujít?

Na tuhle otázku odpovídám obvykle nerad, protože nutí člověka, aby se chlubil. Ale tentokrát to půjde dobře. Budu se chlubit cizím peřím. Vedle samotného příběhu a skvělých herců, kteří jsou někdy v nečekaném obsazení (uznejte, kdy jste viděli Libušku Šafránkovou jako matku fúrii a Arnošta Goldflama jako jejího manžela?), bych rád upozornil na dvě věci. Na špičkové úrovni úžasně odvedená triková část, kterou provedlo Grafické studio ČT. Hudbu komponoval Marek Eben a za zcela unikátní považuji vytvoření rekapitulací před jednotlivými díly. To je takové to shrnutí děje z předchozího dílu, aby divák, který se nedíval, nepřišel o souvislosti. Marek to dokázal odvyprávět vždy obsahově jinou písničkou. A protože jsme se na výtvarné spolupráci domluvili s Michaelou Pavlátovou a Vráťou Hlavatým, vznikly zcela unikátní klipy. Popsat je neumím. Dívejte se. A závěrem? Díky tomu, že jsem byl v rukou chápavých producentů, kameramanem byl invenční Tonda Chundela a štáb byl na mne hodný, řekl bych, že to byl pro mě hezký kus života. Teď jen doufám, že naše snažení osloví i diváky u obrazovek.

Převzato z týdeníku ČT+