Praha, město věží

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 1134  
Sdílet
| Poslat odkaz

Natáčecí den

Rozhledny, památné stromy a prameny budou mít pokračování. Režisér Bedřich Ludvík natáčí pro Českou televizi další sérii poetických pohledů, tentokrát na pražské věže. Roli průvodce pořadu přijal Viktor Preiss. Průvodce? Řekněme spíš roli horolezce a kaskadéra. Cyklus „Praha, město věží“ totiž nebudou jen historická fakta a rozměry jednotlivých věží a věžiček. Budou to hlavně nezvyklé pohledy, taková malá dobrodružství výstupů a rozhlédnutí.

„Připadám si tady jako při studentském natáčení“, komentuje atmosféru Viktor Preiss. Pět lidí štábu, vybavených dvěma kamerami šplhá vždycky až tam, kam to jde. A pak ještě výš. Vydejme se s nimi zdolat třeba Novoměstskou radnici. Správce za námi radnici zamyká a svádí: „Nechcete vidět naši kapli? Ne? Ani okna defenestrace? Ne?“ Ne, štáb nekompromisně směřuje po 271 schodech vzhůru. Dnes musí natočit ještě dalších pět věží. Jsme na ochozu, kam běžně směřují spousty turistů, ale my chceme úplně nahoru. „Kam nahoru? A kudy?“, diví se průvodce, „tady žádné další schody nejsou, ani díra nahoru.“ Společnými silami jsme našli utajený poklop a žebřík. „Je tady hrozná tma a naděláno od holubů“, hlásí průvodce. To už táhneme po přistavených žebřících dvanáctikilovou kameru se stativem až ke špičce radnice. Do maličké kopulky, tedy správně do lucerny věže se ale vejde jen kameraman a kousíček Viktora. Cestou dolů se Viktor rozpomene: „Pánové, tady jsem se za studentských let ženil“ a hned nám předvádí etudu oddávajícího.

Pokračujeme na Emauzách, na ty spadla koncem války bomba a gotické věže zmizely. V šedesátých letech místo nich vyrostla taková architektonická drzost, dvě betonové špičky. Dohadujeme se, jestli jim říkat věže nebo skořepiny, jak je psáno ve scénáři. Dokud nevylezeme až nahoru. To vážně nejsou věže, skořepina je správné slovo. Chvilku žasneme nad odvahou architekta spojit nespojitelné, i když čas mu dal za pravdu.

Další věž je virtuální. Tenkrát nějak nezbyly finance, změnila se doba a chrám Panenky Marie Sněžné má sice nejvyšší dóm v Praze, ale zůstal bez věží. Půjčili jsme si vysokozdvižnou plošinu a hned vedle pana Jungmanna, co sedí na židli na svém náměstí, stoupáme do výšky té neexistující věže. Viktor Preiss má možnost vidět Prahu tak, jak by ji možná viděli Pražané, kdyby byl dostavěn největší zamýšlený pražský chrám. Ona tam přece jen je taková mrňavá věžička, říká se jí sanktusník. Samozřejmě tam taky stoupáme. Nejdřív široké mramorové schodiště, pak schody, dřevěné schůdky, kamenné točité tmavé schodiště a nakonec vratký žebřík. Asi deset metrů pod námi je gotická klenba chrámu, stojíme na obrovských staletých trámech krovu. Tam, kde by normální člověk raději šel po čtyřech a svírala ho závrať, poskakuje kaskadér Viktor Preiss z trámu na trám a přitom odříkává text.

Následuje chrám sv. Ignáce na Karlově náměstí. Režisér Ludvík z plácku před chrámem plánuje start balónu, aby měl na věže ten správný nadhled. Zatím ale točíme synchron vedle úctyhodného zvonu. Dole pod námi se připravuje mše, tak jen šeptáme. Viktor přidržuje kameramanovi žebřík a deklamuje Vančuru: „Arnoštku, slezte dolů, spadnete a nikdo vám nic nedá!“ Jsme až nahoře, kocháme se překrásnými pohledy a najednou se ozve strašná rána, až se věž otřese, a pak druhá a další. Z Viktorových úst se pokouším odezírat: „To je zvon, to je ten zvon!“ Stojíme úplně zkoprnělí, když pod námi ještě zahřmí varhany. Z boku to celé točí kameraman Petr Seidl sedící obkročmo kolem druhé věže.

Když si ještě představíte písničku s podobně chytlavou melodií, jako byly ty u rozhleden a pramenů, půjde vám mráz po zádech...

Stopáž: 17 minut – Rok výroby: 2007 – ST  4:3
Žánr: Vzdělávání
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.

Další zdroje