Režijní explikace

V našem filmu je pro mne stěžejní téma střetu svobodné vůle jedince s předurčeným osudem, a vyústění tohoto křehkého příběhu v možnost a schopnost člověka tuto předurčenost změnit. Sdělení, které se za vyprávěním ukrývá, mohu formulovat jako tvrzení, že utrpení a bolest jsou také smyslem života, neboť skrze ně je možné uvědomit si hodnotu lidského charakteru a pochopit smysl existence. Na scénáři oceňují dualistický přístup, který například umožňuje existenci nadpřirozené postavy v naprosto realistické výpovědi o putování mladíka s citlivou duší světem dneška, který se v konfrontaci s pokušením musí rozhodovat. A především, oceňují možnost pro vytvoření uvěřitelných, „žijících“ postav v celé jejich originalitě a unikátnosti lidské bytosti.

Je nutné říci, že se v žádném případě nejedná o film s náboženskou tématikou, ale jen o možnost sofistikovanějšího výkladu tohoto „trochu neobyčejného příběhu jednoho obyčejného mladého muže“. Epizodická struktura filmu je jen zdánlivá, v podstatě se jedná o tříaktovou strukturu se zachováním všech atributů takovéto stavby. Základní dramatická situace příběhu předchází samotný začátek vyprávění, a tak do něj vstupujeme až v následném kauzálním dopadu této situace na život hlavního hrdiny.

Josef je trochu „old fashioned“ mladý muž s pevnou hierarchií hodnot, ve které je rodina na prvním místě, a proto je její ztráta, tedy ona základní dramatická situace, pro něj tak extrémně bolestivá. Je hodný, poctivý a pracovitý, ale samotné vlastnosti v životě nestačí. Teprve jejich uplatnění v každém rozhodnutí a v každém jednání vytváří hodnotný charakter. A s tím má Josef patrně problém, který způsobuje, že mu osud staví do cesty překážky a pokušení. Ty jsou realizovány za přispění druhé hlavní postavy – Gabriela, strážného anděla, který vypadá jako všechno možné, jen ne anděl. Gabriel má za úkol převést Josefa přes úskalí a nástrahy jeho vlastního osudu, avšak ze způsobu provedení se zdá, že pokud je tedy anděl, tak jistě andělem pekelným.

Ženy jsou na Josefově cestě významové milníky, počínaje jeho věčně ustaranou, ale manipulativní maminkou a manželkou Martinou, vždy toužící po něčem víc, přes kantýnskou Jindru, nabízející jen zdánlivý klid „obyčejného života“, a konče Olivou, přinášející spalující touhu a tím jen falešný pocit svobody. Jsou to milníky, které vedou k poznání sebe sama, k onomu, již zmiňovanému probuzení.

Můj úkol, kromě klíčového castingu a spolupráce s herci na vytvoření komplexních, mnohovrstevnatých postav, spočíval hlavně v nalezení vizuálního vyprávěcího klíče, který by tento film učinil unikátním a přitom by forma nijak nevyčnívala nad jeho obsah a sdělení.

Východiskem je širokoúhlý formát, který umožnil zvýraznění obtížné situace hlavní postavy užitím „plošného“ řešení mizanscény a kompozice, která je zároveň přirozeně „zaslepená“ ve větší části záběrování objekty v předním plánu. Zároveň při objevení se postavy anděla v příběhu, začne pomalu přibývat perspektivních řešení mizanscény a kompozice záběrů, i užití stále větší plochy záběrování.

V postprodukčním procesu byl při barevných korekcích posunut obraz do chladného, modro-tyrkysového tónování, podpořeného „studeným“ světlem v první třetině filmu, do kterého se postupně dostanou „teplejší“ zdroje světla, až k přeměně k vyloženě teplému svícení, jako výraznému kontrastu uvnitř takto chladného obrazu. Jedině poslední scéna, prezentující ono skutečné osvobození hlavní postavy, tedy „pravé probuzení“ je odlišena od chladného tónování. Barvy kostýmů, i když jsou v opačném žluto-červeném spektru jsou viditelně desaturované přítomností chladného filtru, a nabývají na sytosti až v průběhu vyprávění, aby tak podpořily komplexní barevnou koncepci filmu. Výjimku tvoří Gabriel, oblečený naopak do neutrálních až chladnějších barev, které splývání s pozadím. Kulisou první poloviny příběhu je velkoměsto, pojímané jako geometrický svět ve kterém vládne pravý úhel, zatímco pozadí druhé poloviny je světem vesnice a městečka, tedy opak.

To vše jsou ale jen nástroje, které by měli sloužit svému cíli. Rád bych tedy navázal na něco, co lze nejlépe vystihnout termínem „the art of storytelling“ v té nejlepší tradici vyprávění „příběhů obyčejných lidí“ nenásilně „neobyčejným“ způsobem jak jí známe z francouzského filmu, i s jeho vysokými nároky na styl a „cinematičnost“. Cílem byl tedy vznik kultivovaného snímku s parametry „art-filmu“, avšak určeného mnohem širšímu diváckému okruhu.

Všechny koprodukční filmy České televize