Úvod » Biologie » Indiáni a indiánské hlavičky

Indiáni a indiánské hlavičky

Přidat do mého PORTu

3. 2. 2012

Indiáni a indiánské hlavičky

V minulosti se do sbírek pražského Náprstkova muzea dostalo deset zmenšených indiánských hlaviček známých jako tsantsy. Jde o trofeje válečníků, kteří své zabité nepřátele speciálním způsobem zbavovali kůže hlavy, kterou poté rituálně za pomoci bylin a horkého popela zmenšili a zašili jim oči a ústa. Pro indiány měly tsantsy magický význam. S příchodem bělochů do oblasti vznikla ve světě v 19. století po tsantsách obrovská poptávka sběratelů i badatelů. To vedlo k vytváření více či méně zdařilých padělků, ať už z hlav lidí zemřelých přirozenou smrtí, anebo z hlav jiných savců, zejména opic. S rozvojem genetiky se Náprstkovo muzeum rozhodlo prověřit, zda v jeho sbírkách obsažené tsantsy nejsou padělky. Obrátilo se proto na Kriminalistický ústav PČR. Podívejte se na náš Port, abyste zjistili, jak tento průzkum dopadl. V Michaelově experimentu zase ukážeme, jak ošálit svůj mozek a zmenšit hlavu svých přátel – v našem případě tu Terezinu. Odhalíme také, jaké potraviny k nám do Evropy od indiánů doputovaly. S Mnislavem Zeleným se navíc vydáme na výpravu mezi indiány Latinské Ameriky, abychom zjistili, jak žijí dnes.

Lovci lebek. Takové označení se vžilo pro národy, které
ke svým rituálům využívaly hlav zabitých nepřátel. Lovit hlavy lidských
nepřátel bylo běžné pro lidi z některých částí Afriky, jihovýchodní Asie a
Jižní Ameriky. Ukořistit hlavu osoby cizího kmene byl často prostředek
k získání vážnosti ve vlastním etniku. Pro mladého Dajáka na Borneu bylo
zabití nepřítele a získání trofeje hlavy vstupenkou mezi dospělé a současně
podmínkou, po jejímž splnění se teprve mohl oženit.

Potomci lovců lebek žijí dodnes a některá lidská společenství tento zvyk možná ještě praktikují. Amazonský prales v Jižní Americe. Na jeho plochu pět a půl milionů kilometrů čtverečních by se vešly všechny ostatní pralesy světa. Podle údajů Brazilské vládní Národní nadace pro indiány žije dosud v amazonském pralese sedmdesát sedm dosud nekontaktovaných domorodých kmenů. Objevy z ptačí perspektivy jsou vzácné. Zatím poslední se odehrál v roce 2008. Tímto způsobem jsme zatím zahlédli asi třicet v pralese skrytě žijících kmenů.

Mnislav Zelený Atapana, kulturní antropolog: Náčelník Ramajo z kmene indiánů Eseche v Peru mi věnoval tuto čelenku. Já jsem se takto nechal vyfotit s jednou malou indiánkou před chýší, kde jsem bydlel. Bohužel, náčelníka už zabili. Indián musí člověka nejdříve zabít, aby mohl přijít život. Je to vlastně základní cyklus existence – život a smrt. Smrt je totiž součástí života. To je to, co my stále oddělujeme a u nich je to jedna věc. A v tom je celá ta filozofie.

Mnislav Zelený je v Amazonii jako doma. Několik let svého života prožil přímo mezi indiány. Jeden z nich, kmen Jawalapiti, ho dokonce v roce 1989 adoptoval a dal mu jméno Atapana. Jsou to příbuzní dávných obyvatel Jižní Ameriky, kteří svým protivníkům uřezávali a zmenšovali hlavy.

Na archeologických nálezech z předkolumbovských dob tak vidíme přesně to, co si ještě do poloviny 20. století uchoval jeden indiánský kmen. Jmenují se Chívarové, neboli Šuárové. Jde o etnikum žijící v pralesích na území Peru a Ekvádoru. Hlavy svých zabitých nepřátel zmenšují do rozměrů zaťaté mužské pěsti. Jmenují se tsantsy. Nejde ovšem o akt msty, ale o rituál, zakořeněný v duchovním světě Šuárů, kteří věřili, že existují tři druhy duší.

Mgr. Monika Baďurová, etnoložka, Náprstkovo muzeum Praha

Jedna duše byla ta, kterou měli všichni od narození, a ta po smrti člověka odešla z těla a prošla různými transformacemi, až se z ní nakonec stala vodní pára. Pak byla duše, které říkali arutam. To byla duše, kterou si mohli opatřit jen muži. V době dospívání chodili k vodopádům, kde se postili, koupali se v ledové vodě, pili tabákový odvar, případně ještě používali nějaké halucinogeny. Po nějaké době měli vizi. V ní se jim zjevil některý z jejich předků ve zvířecí podobě.

Když muž duši arutam získal, vzrostlo mu sebevědomí, byl bojovný a ve svých představách neporazitelný a nesmrtelný. Tuto sílu by ztratil, jen pokud by o duši arutam přišel. Mohlo se to stát snadno. Pokud totiž indián měl duši arutam už dlouho, hrozilo nebezpečí, že se duše začne toulat po lesích, kde ji někdo ukradne. Proto bylo třeba pořídit si čas od času novou duši. A to šlo jedině zabitím nepřítele, z jehož hlavy Šuár vyrobí tsantsu.

Mgr. Monika Baďurová, etnoložka, Náprstkovo muzeum Praha: Když se vydali na válečné tažení, tak šli nějakou dobu pralesem a přepadávali tu vesnici za úsvitu. Ihned potom, co byl protivník zabit, tak mu byla uťata hlava a rychle se ustupovalo zpátky.

Mnislav Zelený Atapana, kulturní antropolog: Když my zabijeme nepřítele, je to pro nás vyřízená věc. Jenomže to zdaleka neplatí pro indiána. To je proces, který trvá ještě několik měsíců, než je indián opravdu přesvědčen, že mu nepřítel neublíží. Ty duše totiž stále existují.

Okamžikem smrti nepřítele navíc vzniká nová, „mstící duše“ zvaná musiak. A aby indián unikl riziku, že bude za svůj skutek touto duší potrestán, musí ji v nepřítelově hlavě uvěznit tím, že hlavě prošije oči a třemi provázky sváže rty.

Mgr. Monika Baďurová, etnoložka, Náprstkovo muzeum Praha: Tsantsa se vyráběla tak, že se vzadu na lebce podélně nařízla kůže a stáhla se z lebky. Lebka se zahodila do vody. Kůže se pak vařila asi půl hodiny. Zevnitř se oškrábaly měkké části a pak se hlavička vzadu sešila a zevnitř se vysypávala horkými kameny, takže se postupně začala scvrkávat.

Po návratu do vesnice musel kmen uspořádat slavnost. Pozval na ni členy komunity z blízkého okolí a přichystal speciální obřadní tanec. Během něj muž držel zmenšenou lidskou hlavu a síla duše arutam, kterou získal, tak přecházela i na ženy.

Předěl

Tereza: Představa takto zmenšené lidské hlavy není zrovna růžová, ovšem připusťme, že to mělo jistý rituální význam.

Michael: Kdybych vám tento postup předvedl v Michaelově experimentu, myslím, že by to mohlo být už trošku za hranicí únosnosti. Přesto pro vás mám slušnou náhradu. Využiji své znalosti chemie a fyziky a zmenším toto jablko.

Tereza: No tak já bych vzala nůž, okrájela ho a zmenším ho taky, že jo.

Michael:Ty jsi špatně pozorovala. Myslím s chemií.

Zatímco Michael bere pod svůj nůž citrón, aby z něj získal šťávu, Tereza se přece jen pustila do loupání jablka. Rostlinné buňky, z nichž se jablko skládá, obsahují řadu buněčných organel, které obsahují různé chemické látky. Pronikající ostří nože poruší membrány mezi organelami a chemické látky se tak smíchají.

Tereza: Tady máme jednu malou lidskou hlavičku.

Michael: Jo, hezká.

Jablečnou hlavičku zbavíme jádřince a je připravena ke zmenšování.

Tereza: Vidíte to nevzhledné hnědnutí? To je možné naprosto jednoduše zastavit. Použijeme citronovou šťávu.

Michael: Správně. Citronová šťáva obsahuje spoustu vitaminu C. Asi tak padesátkrát více než jablko. Je to antioxidant, který se oxiduje místo fenolu z jablka. Kyselina citronová, která je součástí citronové šťávy, snižuje pH na úroveň, při níž enzymy fenol oxidázy nefungují tak účinně.

Tereza: Dobře, tak citronová šťáva nám to pěkně zakonzervuje. Ale proč´s tam dal tu sůl?

Michael: Proč tu sůl?

The salt in this juice, which I’m applying to the apple now, begins the chemical part of the desiccation of water from the apple.

Sůl ve šťávě, kterou teď na jablko nanáším, začne chemickou část vysušování vody z jablka.

Michael: Now we’re going to use some physics – our oven. We’re going to put the apple in there at a 100 degrees Centigrade and leave it there for several hours.

A teď použijeme trochu fyziky – naši troubu. Jablíčko do ní dáme při teplotě 100 °C a necháme ho tam několik hodin.

Tereza: Počkej, počkej. Ty bys zapomněl to nejdůležitější. Musíme si tu hlavičku pěkně změřit, než se nám zmenší. Ať víme, o kolik. A já vidím 22,5 centimetru.

Poté, co část vody na sebe navázala sůl z citronové šťávy, vodu z celého objemu jablka začne vysoušet horko trouby.

Michael: Rozmyslel jsem si to. Když jsme u toho zmenšování hlaviček, byla by škoda nevyzkoušet to na nějaké opravdové hlavičce. Na té tvojí.

Tereza: Prosím?

Michael: Ale neboj se. Nebudu ji muset ani uříznout.

Tereza: A nebudeš ji ani strkat do trouby?

Michael: Ne. Mám jiný trik.

Tereza: To´s mě uklidnil.

Michael: All you need is a black and white spiral.

Tereza: Všechno, co potřebujete, je takováto černobílá spirála.

Michael: We’ve found in Google and printed it out.

Tereza: Našli jsme to na Googlu a vytiskli.

Michael: Děkuji za překlad.

Aby byl kotouč se spirálou dostatečně pevný, přilepili jsme tenký papír z tiskárny ke kartonu. Ještě vystřihnout do kruhu a hotovo.

Tereza: Do středu spirály uděláme otvor. Ne, špendlíkem to nestačilo.

Ke slovu přichází akuvrtačka s řiditelnými otáčkami.

Tereza: Teď to přijde.

Michael: Teď se spirála začne otáčet. Vy doma se musíte pozorně dívat.

Tereza: Nechte se unášet pocitem, že padáte do nekonečného tunelu.

Michael: Dívejte se, soustřeďte se.

Pokud jste se opravdu soustředili na otáčení spirály, měli byste mít pocit, že Terezina hlava se teď zmenšuje. Aspoň trošku.

Michael: Tak se podíváme.

Tereza: Jestli se nám ta hlavička zmenšila. Tak pojď maličká. Je ti horko, viď?

Filip: Jak dopadne průběžný výsledek po první hodině sušení?

Michael: Takže za hodinu, ani ne.

Tereza: Co tam máme? Dvacet jedna! Centimetr a půl je pryč! A když ho tam necháme šest hodin?

Michael: Bude malinkatý. Dáváme ho zpátky, pojď.

Tereza: Ještě budeme chvilku zmenšovat.

Předěl

Zmenšování hlav nepřátel ale není jediný způsob, jakým se indiáni Jižní Ameriky vypořádávali s dušemi svých zabitých protivníků.

Mnislav Zelený Atapana, kulturní antropolog: Třeba Tupi Guaraniové v Brazílii to dělají úplně jinak. Z těla musejí vyjmout holenní kost. Nepřítele tedy nejprve pohřbí, poté jej znovu vyndají ze země, vezmou si holenní kost, z ní vyrobí flétnu a na ni zahrají. Teprve až když zahrají na tuto flétnu, pak pro ně nepřátelská duše skončila. Je to stejný proces jako zašívání očí a rtů u tsantsy.

Ne všechno, co se tváří jako tsantsa, je ale hlavička vyrobená Šuáry. Přispěl k tomu turistický boom, který rozpoutalo roku 1911 objevení zříceniny Machu Picchu. Začala s ním sběratelská sháňka po šuárských tsantsách, která přilákala padělatele. A tak vznikaly zmenšené hlavičky bělochů, Číňanů, míšenců, tedy takových lidí, ze kterých by Šuárové své artefakty nikdy nevytvářeli.

Mgr. Monika Baďurová, etnoložka, Náprstkovo muzeum Praha: Šuárové z bělochů tsantsy nedělali. Jednak proto, že si mysleli, že běloši nemají žádnou duši, takže by jim to bylo k ničemu. Navíc se od bělochů báli výraznějších sankcí.

Ve sbírkách pražského Náprstkova muzea je deset tsants, které muzeum získalo mezi lety 1892 a 2003. Je vůbec některá z nich originální, když jsou tu i zmenšené hlavičky, které vypadají jako by byly vyrobeny z hlavy opice? Aby to prověřili, přizvali pracovníci muzea odborníky z Kriminalistického ústavu, kteří prozkoumali strukturu chloupků.

RNDr. Hana Eliášová, Ph.D., antropoložka, Kriminalistický ústav Praha: Když je prozkoumáme mikroskopicky, zjistíme, že mají typickou strukturu, charakteristickou pro lidské chloupky. A tím lze odlišit jak chlupy, tak vlasy od zvířecího trichologického materiálu.

Mezi exponáty Náprstkova muzea je podezřelých objektů více. Jedna z tsants nápadně připomíná hlavu bělocha.

Mgr. Monika Baďurová, etnoložka, Náprstkovo muzeum Praha: Původně jsem si myslela, že tato je z nějakého zvířete, protože je opravdu nějak divně vyrobena.

Pátrání se ujali policejní genetici, kteří práci rozdělili do dvou etap.

RNDr. Jaroslav Brouček, genetik: V první várce jsme odebrali vzorky asi ze šesti tsants. Z těchto šesti vzorků se mu podařilo vyizolovat nukleovou kyselinu ze čtyř vzorků.

U dvou zbývajících případů se DNA získat nepodařilo. Mohlo se jednat o zvířecí materiál, anebo o lidskou kůži, jejíž DNA byla indiánskými technikami přípravy tsants narušena.

RNDr. Jaroslav Brouček, genetik: Tak se podařilo se zjistit, že ve všech případech jde o muže. Analýzou takzvaného haplotypu, který ukazuje na geografický původ svého nositele, byla u všech čtyř haploskupina Q, což je haploskupina amerických indiánů.

Je polovina ledna 2012 a k dispozici už jsou první výsledky druhé vlny antropologického a genetického průzkumu.

Mgr. Monika Baďurová, etnoložka, Náprstkovo muzeum Praha: A to vyšlo, že jsou ženy, ano?

RNDr. Martin Krátký, genetik, Kriminalistický ústav Praha: Ze všech pěti odebraných vzorků tsants se nám podařilo získat genetický profil. U tří vyšel profil muže, u dvou profil ženy. Ale jak říkám, jsou to první výsledky, které musíme potvrdit dalšími analýzami.

Existence ženských tsants mezi exponáty Náprstkova muzea je překvapivá. Šuárové totiž ze žen tsantsy nedělali. Zajímavý je i výsledek expertizy takzvané hlavičky bělocha.

RNDr. Hana Eliášová, Ph.D., antropoložka, Kriminalistický ústav Praha: Některé vlasy ještě byly přilepeny dodatečně na kůži polyvinylacetátovým lepidlem. Jak tedy tato tsantsa vznikla, je veliká otázka.

Pomoci zodpovědět ji může fakt, že polyvinylacetát objevili němečtí chemici až v roce 1912. To by znamenalo, že tato tsantsa musela vzniknout až v posledním dvacetiletí před rokem 1952, kdy se dostala do sbírek Náprstkova muzea.

17 02 Předěl

Dnešní globalizovaná ekonomika se chlubí velice výkonnými přepravními cestami, které jsou schopny dopravovat po celý rok až k nám výrobky z celého světa.

Michael: To, co bývalo exotické, nás dnes vůbec nepřekvapuje. Dokonce to bereme jako domácí.

Tereza: Potraviny, jako je například tento ananas, doslova ovládly svět. Ale víte, odkud vlastně původně pochází?

Ananas, stejně jako všechny potraviny v Michaelově tašce, je doma v oblasti, odkud pocházejí indiánské kmeny, o nichž vyprávíme v dnešním Portu – z Jižní Ameriky. Využijeme teď úžasnou moc vědy, aby nám poskytla bližší pohled na některé z mnoha druhů jihoamerického ovoce a zeleniny.

Tereza: A začněme s ananasem. To, co vidíte, je rostlina ananasu. Tady máme její plod. Mimochodem věděli jste, že je vynikajícím zdrojem manganu a vitamínu C?

Michael: Mangan je základní stopový prvek, který hraje klíčovou roli mezi mnoha biologickými enzymy. Vitamín C …

Tereza: … správně podle chemického názvosloví kyselina L- askorbová, …

Michael: … nám pomáhá bojovat proti oxidačnímu stresu. Což je škodlivý útok volných radikálů na naše tkáně a buňky.

Tereza: Radikály útočí! Kryj se za ananas!

Dnešní téma mění Terezu na potravinářského technologa a Michaela na znalce rostlinné chemie, …

Tereza: … kterou Michael – ostatně jako mnohé jiné – bravurně ovládá.

Michael: Ananasy především uprostřed, kolem dřeně, obsahují směs enzymů, zvaných bromelin. Jsou to proteolytické enzymy, čili enzymy, které štěpí proteiny – bílkoviny.

Tereza: Ano. A proto je čerstvá ananasová šťáva výborná jako marináda na maso. Protože maso nám po ní krásně zkřehne. Tak, pořádně to v tom vymácháme, naložíme a dáme do lednice.

Enzym bromelin z ananasu používají jako součást tradiční medicíny národy Střední a Jižní Ameriky. Bromelin je zároveň předmětem moderního výzkumu u nás v Evropě.

Tereza: Má se za to, že působí velice příznivě proti otokům.

Michael: And according to the most recent research and results from our laboratories, bromelain also contains chemicals that appear to interfere with the growth of tumor cells and slow down blood clotting.

A podle nejnovějších výzkumů a výsledků z našich laboratoří bromelin obsahuje také látky, které ovlivňují růst nádorových buněk a zpomalují srážení krve.

Tereza: Vidíte. A je to opět věda, která nám odhaluje skryté poklady. Tentokrát tohoto chutného ovoce.

Michael: To je fakt dobrý.

Moji kluci oba naprosto zbožňují toasty namazané burákovým máslem a džemem. Pokud jste doma tuto dokonalou kombinaci ještě nikdy nevyzkoušeli, pak byste měli, protože to je opravdu božské!

Tereza: Arašídy, ze kterých je Michaelovo burákové máslo vyrobeno, pocházejí z Jižní Ameriky. A světe, div se. Obsahují spoustu účinných a užitečných chemických látek. Michaele.

Michael: Ano. A tady je jen jedna z nich. Niacin neboli kyselina nikotinová je velmi užitečná, dokonce nezbytná látka pro naše tělo.

Hraje klíčovou úlohu při buněčném metabolizmu, podílí se na opravách molekuly DNA a také na tvorbě hormonů.

Tereza: Nedostatek niacinu, známého jako vitamín B3 nebo PP, může vést k velmi nepříjemné nemoci zvané pelagra.

Michael: Peanut butter and jam sandwich, anyone?

Bude někdo sendvič s burákovým máslem a džemem?

Tereza: Samozřejmě nesmíme zapomenout na jednu z možná nejznámějších jihoamerických rostlin. Správný chemik již tuší. Je to koka.

Michael: From a chemistry perspective the coca plant is the especially interesting because of the alkaloids it has – in particular this chemical compound, benzoylmethylecognine, a powerful stimulant otherwise known as cocaine.

Z chemického hlediska je rostlina koka obzvlášť zajímavá díky svým alkaloidům. Jmenovitě díky této chemické látce, benzoylekgoninmetylester, silný stimulant, známý jako kokain.

Tereza: Listy koky a kokain není to samé, stejně jako bobule hroznů a víno, které pijeme.

Michael: Množství alkaloidu kokainu, obsažené v listech koky, je nepatrné.

Tereza: Méně než jedno procento.

Michael: Z toho plynou dvě věci. Zaprvé: tradiční žvýkání listů nebo popíjení čaje nepřináší takové drogové opojení, euforie a pocit naprosté vlastní dokonalosti, jaké zažívají lidé na kokainu.

Tereza: A zadruhé: musí se najít někdo, označme ho třeba chemik, kdo tuto rostlinu podrobí různým chemickým procesům, aby z ní ten kokain získal.

Michael: To musí být tedy padlý chemik, ne já.

Tereza: On ne.

Koka se už tradičně používá v medicíně k potlačování únavy, hladu a žízně. Účinná je obzvláště proti vysokohorské nemoci. Pomáhá tišit bolest při poraněních, revmatismu, zmírní bolesti hlavy. Před nástupem účinnějších anestetik se používala při zlomeninách i při porodech. Koka stahuje cévy, proto se používá při krvácení. Používala se i proti malárii, astmatu, na trávení. Koka podporuje dlouhověkost.

Předěl

Americký etnobotanik Richard Evans Schultes kdysi spočítal, že rostlin, které se amazonští indiáni naučili využívat, je neuvěřitelných sto třicet tisíc.

Mnislav Zelený Atapana, kulturní antropolog: My se na rostliny díváme z botanického hlediska, ale oni se na ně dívají z kulturního hlediska. Co jejich tělu přinášejí duchovně.

Je to pozůstatek šamanismu z doby kamenné, který si s sebou indiáni přinesli před tisíci lety z EurAsie.

Mnislav Zelený Atapana, kulturní antropolog: Právě obrovská databáze Amazonie umožnila indiánům vrhnout se do poznávání této obrovské botanické databáze.

V tomto prostředí hojnosti nebylo nutné bojovat o teritorium, jak to známe z naší kultury. Indiáni si proto našli daleko důležitější cíl.

Mnislav Zelený Atapana, kulturní antropolog: Tím je boj o ženy, protože já jako indián potřebuji ženy neustále k tomu, aby produkovaly děti. Je to zajištění existence, přežití kmene.

Dnešní Amazonský prales se přičiněním člověka zmenšuje jako šuárská tsantsa. Od roku 1970 dodnes vytěžili jen Brazilci přes sedm set tisíc čtverečních kilometrů porostu. To je plocha veliká zhruba jako Německo, Polsko a Česká republika dohromady. Ztrácíme tím jeden z nejcennějších biotopů planety.

Pro indiány je ale ztráta mnohem závažnější. Prales je posledním domovem jejich jedinečné kultury, která trvá nepřetržitě tisíce let. Setkání s námi je pro ně smrtelným nebezpečím. Za objevení Ameriky zaplatilo životem podle některých odhadů dodnes padesát až sto milionů Indiánů.

Pokud mezi civilizací nedotčené národy počítáme i kmen Tulambiů, kteří se dodnes ukrývají v horách Nové Guinei, je na zeměkouli ještě několik světů, které neznáme. Několik tisíc lidí, kteří žijí životem, který se můžeme pokoušet pochopit, ale těžko se nám to kdy může podařit. Máme totiž sklon považovat se za vyspělejší.

Mnislav Zelený Atapana, kulturní antropolog: Podle jejich je všechno živé: kámen je živý – umějí s
ním rozmlouvat, s rostlinami umějí rozmlouvat, takže nám se to také zdá divné,
ale kvantová fyzika nám nedávno – před čtyřiceti lety – zjistila, že krystaly
kmitají a pohybují se, jsou živé, že? Takže já si vždycky dělám legraci, že
někde se setkávají šamani, a říkají si: „Pozor, pozor, ta věda už nás dohání.“

Michael Londesborough, Vladimír Kunz

Vstoupit do diskuse

komentářů: 2

Zajímavé odkazy

Nejsledovanější