Úvod » Síť na vesmírné poutníky

Síť na vesmírné poutníky

Přidat do mého PORTu

7. 10. 2009

Síť na vesmírné poutníky

Časné ráno, 21. července 2007. Tma nad pustými oblastmi jihozápadní Austrálie se na šest sekund rozjasnila. Po obloze prolétl velmi jasný bolid. Obvykle je v těchto končinách taková podívaná jen letmým zážitkem pro několik živočichů, obývajících největší vápencovou tabuli světa – Nullarborskou poušť. Tentokrát ale průlet bolidu zaznamenaly dvě ze tří automatických stanic, které celou noc fotografují oblohu. Ty pocházejí z České republiky a patří do rodiny vědeckých přístrojů, které ze stejného důvodu hlídají nebe i u nás. Nejmodernější zařízení svého druhu na světě: česká bolidová síť. Našim astronomům se dokonce podařilo v místě, které spočítali, meteorit skutečně najít. To největší zadostiučinění ale přišlo až po zkoumání složení tohoto vesmírného poutníka.

Bylo časné ráno, 21. července 2007. Tma nad pustými oblastmi jihozápadní Austrálie se na šest sekund rozjasnila. Bylo to v místě, kde takřka nežijí lidé – v místě, zvaném Nullarborská poušť.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: Hned první ráno jsem si stáhnul ty informace, které mohu okamžitě znát, to znamená právě světelnou křivku toho jevu, tak jsem věděl, že tam došlo opravdu k něčemu velmi zajímavému a že to mohlo skončit pádem meteoritu.

V Nullarborské poušti totiž v tu chvíli fungovaly tři samostatné roboty české výroby.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: Kamery, které používáme v Austrálii, jsou přesně stejného typu, vypadají naprosto stejně, jenom jsou pokryty ochranným tepelným nátěrem.

Zařízení dokáže samostatně dlouhodobě fungovat i v extrémních podmínkách. Nejmodernější přístroj svého druhu na světě: kamera české bolidové sítě.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: Když má naplánovanou expozici, tak si zjistí, zda prší nebo padá sníh v našich podmínkách třeba, otevře si ty krytky a začne tu vlastní expozici, kde exponuje jeden snímek za celou noc. A na tom snímku je celá obloha.

Ale k tomu, aby bylo možné určit všechny detaily, potřebují vědci záznam aspoň ze dvou míst. A také musejí mít v ruce filmy. Než se však snímky z Austrálie dostaly do Česka, uběhl více než měsíc. Čas pochybností, jestli ten mimořádný úkaz byl meteorit, nebo jestli je to další z těch bolidů, které sice jasně zazářily, ale k Zemi už nedopadly.

Všechno to začalo tady v Astronomickém ústavu v Ondřejově. V roce 1951 teprve dvaadvacetiletý astronom Zdeněk Ceplecha začal vyvíjet kamery, které by byly schopné říci na tu dobu něco nevídaného: Kam na Zemi dopadl meteorit po zářivém průletu atmosférou. Anebo ještě lépe: Odkud přiletěl. Ceplechův systém byl založen na jednoduchém principu, který využívá náš mozek při určení pohybu v prostoru. My lidé máme dvě oči. Pokud by průlet tělesa vyfotografovaly alespoň dvě kamery ze dvou několik desítek kilometrů vzdálených míst současně, dá se vypočítat, kam těleso na zemském povrchu dopadlo.

Po osmi letech to přišlo: 7. dubna 1959 proletěl ve 20:13 nad územím tehdejšího Československa jasný bolid. Dráhu letu vyfotografovala baterie kamer v Ondřejově a v Prčicích. Díky tomu se Zdeňku Ceplechovi podařilo poprvé na světě předpovědět místo, kde by mohly meteority ležet.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: A doopravdy v těch místech byly nakonec nalezeny čtyři meteority, z nichž nejmenší měl kolem sta gramů a ten největší druhý měl čtyři a půl kila. A vůbec poprvé jsme mohli držet v ruce mimozemský materiál a věděli jsme, odkud k nám přiletěl.

Dodnes se podařilo na celém světě klasifikovat asi třicet pět tisíc meteoritů, lidstvo však má jen čtyři tělesa, u kterých se předpovědělo místo dopadu. A ta jsou pro vědu nejcennější.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: Proto, že můžeme říci velice mnoho právě o těch mateřských tělesech, tzn. o těch asteroidech a místu, kde ten materiál vznikl. A o vlastní historii vůbec vývoje sluneční soustavy, zemského okolí a Země jako takové.

Film z Austrálie dorazil za téměř dva měsíce. Bude na něm ale něco zajímavého? Podaří se odhalit místo, kde meteorit leží? Několik pohledů na vyvolaný negativ ukázalo, že pokud těleso spadlo, nebude nijak velké.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: A další, velmi podstatná informace byla, že jsme měli v ruce potom tu původní dráhu, po které těleso přiletělo k Zemi. Ta se ukázala velmi unikátní. Za celou historii fotografování bolidů a meteorů se pouze v jednotkách případů událo, že těleso k nám přiletělo z vnitřních částí sluneční soustavy. To byla ta výjimečnost, která rozhodla v podstatě, že o toto chceme mít v ruce.

Nullarborská poušť je obrovská plošina, pokrytá místy nízkou vegetací. Absolutně rovná deska, větší než Česká a Slovenská republika dohromady. Na ní teď měli vědci hledat kámen, vážící jako jablko. Na fotografiích sice byla zářivá čára, ukazující směr, ale potíž byla v tom, že bolid pohasl už ve výšce třiceti kilometrů nad Zemí. Pak letěl po takzvané temné dráze.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: Tam už ta atmosféra ovlivňuje to těleso jinak, když řeknu, že ta světelná dráha trvala něco kolem pěti sekund v tom našem případě, kdy to těleso se zbrzdí z těch původních třinácti kilometrů na těch koncových asi 3,5 km/s.

Temná dráha, než těleso dolétlo na zem, už trvala se zbržděnou rychlostí volného pádu asi šest minut. A po tu dobu si atmosféra s tělesem pohrávala podle toho, jak v kterých vrstvách foukal vítr. Dráha, kam by případné těleso mohlo spadnout, tvořila na zemi přímku. Na ní se vědci rozhodli hledat. Tým tedy vyrazil do Austrálie. Rozdělil se na dvě části. První, ve kterém byl i Pavel Spurný, musel objet všechny čtyři bolidové kamery, zkontrolovat jejich stav a některé závady se pokusit na místě opravit. Když přišel večer, ani si neuvědomili, že druhá část expedice už ten den začala hledat.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: Přesně v sedm večer mi zavolal doktor Bland a tak nějak zaváhal a říkal mi, jestli jsem dostatečně připraven na zajímavou zprávu a jestli, tak ať si radši sednu, a v tom okamžiku mě poprvé pojalo podezření, že se stalo něco velmi významného, taky doopravdy musím říct, že jsem se úplně rozklepal a on mi na to řekl, že… We´ve got it! Máme ho!

3. října 2008, první den hledání a vědci našli malý lesklý černý kámen, který předtím viděli jen na snímku. A nejúžasnější bylo, že ležel jen necelých sto metrů od přímky, kterou vypočítal Pavel Spurný.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: Jediné, co mě na tom snad překvapilo, že na tu velikost jsem čekal, že bude trochu těžší, takže se mi zdálo, že teda má menší hustotu, než tak jak jsem doposud u meteoritů znal, což mi potom Dr. Blend potvrdil, že očekával, že to není klasický chondrit, nejobyčejnější meteoritský materiál, ale že se jedná o něco vzácnějšího.

A tak hledali dál. Doufali, že ve zbývajícím týdnu se jim podaří najít další kusy. V šíleném vedru a prachu vědci prohledávali každé křoví, každou píď země. Ale marně. Až poslední den zjistili, že jeden malý úsek dosud neprohledali.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: A asi za dvě hodiny najednou, přitom jak jsme chodili v té rojnici, a postupně skenovali tu oblast, tak Dr. Blend … Slyším z levé strany obrovský výkřik od Dr. Blenda.Tak bylo jasné, že nemohlo jít o nic jiného, než že se něco velice významného událo, takže v podstatě zahodili jsme všechno, co jsme měli, mně uletěl klobouk do pouště a utíkám k němu a najednou vidíme pod keříkem, tam krásný černý kámen.

Dr. Blend: Hello boy! We’ve won! Its ours! Ha, ha!
Ahoj chlapče! Vyhráli jsme! Je náš!

Tento achondrit se ale výrazně lišil od těch, které už známe. Jde o materiál s minimem železa, musel tedy projít diferenciací.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: To je proces, který třeba v dávné době proběhl v zemském tělese, kdy to těleso se roztaví. Je to v podstatě proces podobný vysoké peci, kdy lehké složky zůstanou nahoře, těžké prvky jdou dolů. Čili proto má Země kovové jádro a horniny, které jsou na povrchu, jsou lehčí.

Meteorit nalezený v Austrálii tedy musel pocházet z tělesa, které bylo dostatečně velké, aby v něm takové procesy proběhly. Obdržel jméno Bunburra Rockhole. Je prvním achondritem s rodokmenem, který se lidstvu podařilo najít. Zároveň je to první meteorit s rodokmenem, nalezený na jižní polokouli. A teprve pátý meteorit, u kterého vědci předpověděli místo, kde bude nalezen.

RNDr. Pavel Spurný, CSc., Astronomický ústav AV ČR: To byl úžasný pocit samozřejmě – absolutní spokojenosti.

Říká muž, který posunul svět v hledání meteoritů. Druhý kus totiž ležel jen 38 metrů od přímky, kterou spočítal.

Marek Janáč

Následující díl

Vstoupit do diskuse

komentářů: 0

Zajímavé odkazy

Nejsledovanější