JÁDRO

Thomas Carlyle, anglický básník a esejista, nazval hudbu řečí andělů. Pro ukolébavky, písničky hrané a zpívané nejmenším dětem, to platí dvojnásob. Ukolébavky znají úplně všechny kultury. Jestliže příslušníci jednoho kulturního okruhu naslouchají ukolébavce z jiného kulturního okruhu, obvykle dobře poznají, že jde o ukolébavku, přesto, že jsou setřená slova. Z toho plyne, že ukolébavky mají hudební znaky, které jsou společné úplně všem kulturám. Jestliže dospělí lidé nebo děti skutečně zpívají ukolébavku miminkám, zpívají ve vyšších tónech a zpívají pomaleji, než se zpívají písničky, které ukolébavkami nejsou. Kromě toho mají ukolébavky svou barvu i chvění zvuku.

Přednost, kterou miminka dávají ukolébavkám, je vrozená. Kromě toho dávají přednost ukolébavkám zpívaným mateřským způsobem, takzvanou „maminkovštinou“. Jestliže na ně cizí žena zpívá „maminkovštinou“, věnují jí miminka delší pozornost, než vlastní mámě, která nezpívá mateřským způsobem. Děti jsou velmi rády, když se mohou na zpívajícího člověka dívat. Projeví se to ztišením, zklidněním a soustředěnou pozorností.

V jednom pokusu si maminky povídaly s dětmi dvěma způsoby. Jednou se jich směly dotýkat, podruhé se jich dotýkat nesměly. Jakmile maminky mluvily na své děti a nesměly se jich dotýkat, okamžitě se objevila „maminkovština“. Začaly mluvit vyšším hlasem, pomaleji, v odlišných slabikách.

Mateřské zpívání krásně tlumí dětský stres. Ten se dá měřit hladinou kortizolu. To je stresový hormon, děti ho vylučují ve slinách. Stačí poměrně krátké mateřské zpívání a množství vylučovaného kortizolu prudce poklesne. Pokles trvá ještě 25 minut po skončeném zpívání, mateřská řeč takový vliv zdaleka nemá.

Dlouho se předpokládalo, že písničky děti upoutají, ale že si je nepamatují. Není to pravda, což dokázal pokus se šestiměsíčními dětmi. Vědci jim zahráli dvě písničky. Proměňovali u nich barvu tónu – jednou ji hráli na harfu, podruhé na klavír, a tempo – jednou ji hráli o 25 % rychleji, podruhé o 25 % pomaleji. A zjistilo se, že si děti pamatují jak písničky, tak barvu, tak tempo. Přijít se na to dá jednoduchým pokusem. Miminka jsou zvědavá. Jestliže je pro ně něco nové, podívají se tím směrem. Jde-li o zvuk, natočí hlavu k reproduktoru. Takže proběhlo učení písniček. Ale děti se nedívaly, ani neotáčely hlavu za proměněným tempem nebo za proměněnou barvou zvuku. Z toho plyne, že pro ně nebyly nové, takže si je pamatují. Tak vidíte, jak dobrou paměť mají šestiměsíční děti.

„Maminkovština“ je pro nejmenší děti stejně důležitá, jako zpívaní písniček. Nestyďte se proto. Klidní je to a rozvíjí to základy budoucí řeči. A pro tatínky platí to samé, co platí pro maminky.

Prameny a další informace

Univerzální vyhledavač

• scholar.google.com

Obecné prameny

• cs.wikipedia.org
• en.wikipedia.org

Náročnější

• M. Hauser, J. Mcdermott: The evolution of the music fakulty: a comparative perspective. Nature Neuroscience 2003,6, s.663-668
• S. E. Trehub: The developmental origins of musicality. Nature Neurosciences 2003, 6, s. 669-673
• J. Mcdermott, M. Hauser: The origins of music: innateness, uniqueness, and evolution. Music Perception 2005, 23, s.29-59
• S. Koelsch, W. A. Siebel: Towards neural basis of music perception. Trends in Cognitive Sciences 2005, 9, s. 578-584