Mikroeseje Františka Koukolíka o vědě, světě a lidech (2007). Režie T. Kudrna
| Jak vznikl život? To je otázka, kterou si od nepaměti kladou lidé, jejichž obzor převyšuje pouhou každodennost. Jako červená niť se táhne všemi mýty o stvoření, pohádkami, až do dnešních náboženství. Co je život? Tak tohle je otázka, kterou si v roce 1944 položil Erwin Schrödinger. Kupodivu to nebyl biolog, ale fyzik, geniální spoluzakladatel kvantové mechaniky – asi nejúspěšnější vědecké teorie všech dob. Fyzik Schrödinger odhadl vlastnosti genetického kódu a jeho přednáška se považuje za zrod molekulární biologie. Ponechme stranou 60 let úporného výzkumu, který kladl vznik života do primitivní zemské atmosféry nebo k sopečným průduchům na mořském dně. Jak se dívají na buňku a povahu života fyzikové dnes? Buňku považují za systém, jenž velmi přesně a rychle zpracovává informace. A kromě toho se umí okopírovat, tedy replikovat. Buňka je tudíž replikátor. Schopnost okopírovat se je jednou ze základních schopností DNA. DNA je tudíž také replikátor. Takže schopnost přesně se okopírovat, replikovat musela být někde v kolébce života. Jenže všechny tyhle systémy považují dnešní kvantoví fyzikové za příliš velké. Říkají jim makroskopické nebo fyzikálně klasické. Kvantoví fyzici milují svět atomů a jejich součástí. Teprve tehdy je pro ně dostatečně malý, takže mu říkají mikroskopický nebo neklasický. V tomhle světě se zpracovává informace rychle a čarodějnickým způsobem, který z klasického světa neznáme. Čas tam běhá sem tam, jako člunek a jablíčko tam dokáže propadnout dnem talíře. Dalo by se najít v tomhle světě něco dostatečně malého, co by se umělo replikovat? Tedy kvantový replikátor, který by stál u vzniku života? Astrofyzik Paul Davies si myslí, že to možné je. Opustil proslulý Darwinův teplý rybníček i pekelnické prostředí sopečných průduchů na dně mořském a vznik života uložil rovnou do mezihvězdného prostoru. Podle Daviese by to byla malá skupina atomů v mezihvězdném prostoru, která by se uměla přesně okopírovat. Informace se v prostředí poměrně snadno přenáší, takže by si kvantový replikátor mohl vypůjčit velké organické molekuly, které jsou v mezihvězdném prostředí také. Ale chybí tu základní znak života – komplexita, složitost. Kdyby byl kvantový replikátor řádkou nul a jedniček, bude to krátká řádka. I nejjednodušší podoby života jsou fantastické řady nul a jedniček. Fyzici si myslí, že i tuhle potíž půjde překonat, takže jsou přesvědčeni, že by měli biologové opustit klasické systémy a přejít na kvantovou úroveň. Připomíná to doplnění prostého oka mikroskopem. A to bylo velmi plodné! |
|
Prameny a další informace Univerzální vyhledavač Obecné prameny Pro veřejnost i odborníky
|
Pavel Rybka 2. 10. 2011 14:04
Mají inteligentní diváci obrácený životní rytmus?
Zita Drdová, dramaturgyně 10. 11. 2011 17:47
Novou sérii esejů dr. F. Koukolíka METUZALÉM
pedagog 14. 9. 2009 19:43
Plus pro zvídavé
Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:
Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.
Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu
Hádala se duše s tělem
Jádro
Metuzalém