Toširó Mifune jako japonský Macbeth. Slavná Shakespearova tragédie touhy po moci přenesená do kulis feudálního císařství. Japonský film (1957). Dále hrají: I. Jamadová, T. Šimura, A. Kubo, J. Tačikawa, M. Čiaki a další. Scénář, produkce, střih a režie Akira Kurosawa
V japonském znění s titulky
Pro své filmové adaptace evropských literárních děl byl Kurosawa mnohem více ceněn v zahraničí než doma. Japonská společnost na "cizácké" náměty hleděla poněkud nedůvěřivě. První takovou inspirací se pro něj stal již v roce 1951 Dostojevského román "Idiot", k dalším dvěma sáhl pak o šest let později. Ve filmu Donzoko (1957) ztvárnil Gorkého "Na dně" a v Krvavém trůnu (Kumonosudžó), natočeném ve stejném roce, dostal filmovou podobu Macbeth Williama Shakespeara.
Nesmrtelné drama o nepřekonatelné touze po moci Kurosawa se svými spoluscenáristy zasadili do feudálního Japonska. Královský skotský hrad Dunsinan tu představuje Pavučinový hrad, obklopený nikoliv Birnamským, ale hlubokým Pavučinovým lesem, zahaleným mlhou a plným bludných cestiček, jež má Pavučinový hrad bránit před nepřáteli. V něm zabloudí dva stateční velitelé Wašizu a Miki, kteří nesou svému pánovi dobré zprávy o vítězství nad zrádným velitelem Severního sídla. V tajemném lese na ně však čeká divný přízrak. Osoba - duch jim zjeví věštbu, která změní osudy jejich i osudy Pavučinového hradu a jeho dvora.
V hlavních rolích se zde opět představují Kurosawovi dvorní herci Toširó Mifune (jejich desátý společný film) v roli zrádného Wašizua a Takaši Šimura v roli věrného Norijasua (dokonce již patnáctý společný film). Roli proradné paní Asadži svěřil Kurosawa Isuzu Jamadové, která byla za svůj výkon, jež v sobě nese i prvky tradičního japonského divadla Nó, vyznamenána výroční japonskou filmovou cenou Kinema Junpo (s přihlédnutím k výkonu v další Kurosawově adaptaci Donzoko).
Kamera dalšího Akirova spolupracovníka Asakazua Nakaiho, s nímž již natočil sedm filmů, včetně Sedmi samurajů a o 30 let později natočí i další Shakespearovskou adaptaci Ran (podle Krále Leara), tu dostává skvělý prostor pro práci světla a stínu. V černobílých obrazech tajemného lesa, ponořeného do zrádné mlhy, či v bledé tváři zrádné paní Asadži kontrastující ostře s okolím v měkčích tónech, se projevuje jak Kurosawovo výtvarné vzdělání a cítění, tak mistrovství jeho kameramana.
