Zločin, který nezná hranice

Cenu Andreje Stankoviče, která se uděluje nejlepšímu dokumentu roku, dostala režisérka Petra Všelichová za Zločin jménem Katyň (2006). Nebyla to první cena, film získal už Cenu časopisu Dějiny a současnost na 42. ročníku festivalu Academia film Olomouc. S uznáním se setkal také na speciální projekci filmů věnovaných právě Katyni na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Krakově.

„Nápad natočit tento dokument vznikl v hlavě historika Mečislava Boráka, který se intenzivně několik let zabývá těmito nelidskými zločiny. Musím se přiznat, že do té doby jsem jméno Katyň znala dost povrchně, a hlavně jsem ho vnímala pouze jako polsko-ruský problém. Až díky Míťovi Borákovi jsem se dozvěděla, že také v České republice žijí lidé, kterých se toto kruté téma týká přímo osobně. Žijí tu manželky, sestry, bratři, dcery, synovci zavražděných a po více než padesáti letech s nimi katyňský zločin žije každý den. Mohla jsem tyto lidi poznat, vidět jejich sílu i jejich smutek. Tak silné lidské osudy se nenabízejí každý den a právě jejich protagonisté mě přesvědčili, že Katyň je téma, které by měl znát každý,“ říká režisérka Petra Všelichová.

Jak vypadala příprava, studium materiálů?

Měla jsem štěstí, že Míťa sleduje katyňské zločiny několik let – jak u nás, tak pravidelně jezdí do Polska, ale i do Ruska. Prohledává do detailů jejich archivy. Dnes je v jeho databázi na pět set českých příbuzných zavražděných, jedna celá knihovna je věnována právě katyňským vraždám, takže díky němu jsem měla usnadněn přístup k materiálům. Teď šlo jen o to, vymyslet formu, zajistit natáčení nejen u nás, ale hlavně v Rusku, především v muzeích a památnících, u nichž se nacházejí obrovská pohřebiště. A pak už jsme mohli vyjet.

Jak dlouho celé natáčení trvalo, od přípravy až po dokončení filmu?

Můžu říct, že od prvního nápadu až do posledního tzv. „kopru“ při míchačce uběhlo deset měsíců. Nejdříve jsme objížděli žijící příbuzné tady v Čechách, pak nás čekala první zahraniční cesta do Varšavy – do Muzea vojenství. Tam jsme poprvé viděli, jaký masakr to byl. Ve vitrínách stovky zubních kartáčků, kapesníků, tabatěrek, křížků, dopisů, knoflíčků… pozůstalostí, se kterými byli vojáci zavražděni a vhozeni do hromadných hrobů. Nad tím vším tisíce fotek mladých tváří. Čekala nás cesta dlouhá zhruba pět a půl tisíce kilometrů. Projeli jsme popraviště a pohřebiště v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Zločiny se nestaly jen na známých místech, kde jsou hromadné hroby, ale ti, co šli na smrt, byli nejdříve zavíráni, většinou v klášterech, pak odvezeni do budov NKVD, kde byli zastřeleni, a teprve potom odvezeni do lesů a hozeni do hrobu. Asi nejsilněji mě poznamenaly tři zážitky: První hromadné hroby v běloruských Kuropatech, tisíce dřevěných křížů uprostřed lesa, sem tam kytička, fotka, takže bylo zřejmé, že i dnes k těm křížům někdo chodí. Druhý zážitek je z kláštera v ruském Ostaškově, pro filmaře úžasná, téměř symbolická atmosféra. Přijeli jsme, když se schylovalo k bouřce a nad rozpadlou budovou, kde kdysi lidé čekali na smrt, aniž by to tušili, se během tříhodinového natáčení střídaly mraky, slunce, déšť, duha. A potom setkání s G. Žavoronkovem, ruským žurnalistou, který jako první Rus řekl, že za tento zločin odpovídá jeho země. Navštívili jsme ho v moskevské nemocnici. Dnes už víme, že v té době mu zbývaly tři měsíce života, a na vlastní oči jsme viděli, v jakých podmínkách taková velká osobnost musela dožívat. Jen mě mrzí, že tenhle nádherný člověk už náš film neviděl.

Jaké pojetí zpracování jste si zvolila a proč?

Měla jsem štěstí na skvělé spolupracovníky, kromě již zmíněného Míti na kameramany P. Kožušníka a J. Berku, střihače J. Vaška. Nechtěli jsme natočit klasický historický dokument, ale zvolili jsme formu, která by byla přitažlivá pro dnešního diváka, aby zaujala i mladé lidi, kteří se s Katyní třeba setkali poprvé. Ale hlavně samotné obrazy křížů na pohřebištích, již zmíněné osobní věci pohřbené s vojáky, vzpomínky, smích a pláč pozůstalých, archivní záběry exhumací – to vše byl, jestli se to vůbec dá tak drsně říct, „úžasný materiál“, který jsme umocnili hudebními motivy. Vůbec s hudbou a střihovým rytmem a výtvarným ztvárněním filmu pracuji velmi ráda. Tento film pro mne byl obrovskou pracovní příležitostí, za což musím poděkovat i ostravské televizi a šéfdramaturgyni Lence Polákové, která s námi jela natáčet také do zahraničí.

Jaké jsou vaše pocity dnes, po dokončení filmu? Vážíte si ocenění?

Měla jsem velké štěstí na hodně věcí. Na úžasné, Česko překračující téma. Na mezinárodním festivalu v Krakově za mnou chodili lidé a říkali, jak se nám to povedlo, a tvrdili, že i pro Poláky je film objevný. Cena Andreje Stankoviče i ocenění na Academia filmu v Olomouci jsou pro mne úžasnými poctami. Těch cen si moc vážím a děkuji hlavně svým spolupracovníkům, bez nichž by tento film nevznikl. A samozřejmě i lidem, kteří o oceněních rozhodli. Je krásné vidět, že naše práce nebyla zbytečná a že se film líbí nejenom nám, ale i ostatním lidem, divákům.

text: Zdeněk Laboutka
převzato z časopisu ČT+