Všechnopárty

Tři (+1) muži televize

„Ale co – to už se pokusím vytáhnout z hostů, kteří pozvání přijali:

Otakar Černý, Milan Fridrich, Aleš Ulm – zpravodajství, sport a zábava. Pilířů televize je víc, ale nám se jich tam víc nevejde. Ve většině profesí, se kterými se ve Všechnopárty potkávám, jsem naprostý laik. Teď poprvé laikem nebudu. V televizním prostředí se totiž pohybuju prakticky od svých osmnácti let, kdy jsem nastoupil jako asistent produkce do dětského vysílání Československé televize a v kapse měl čerstvé maturitní vysvědčení z čimelické filmové školy.

To bylo v srpnu roku 1963, tedy před pětačtyřiceti lety. Jako typický učedník jsem tenkrát lítal po Praze s krabicemi filmů, protože střižny byly v ulici Jindřišské, laboratoře v ulici Vladislavově, studio u Karlova náměstí a tak dále... Od té doby se samozřejmě televize velice proměnila, rozrostla, taky pěkně vybarvila (v tom smyslu, že za mých mladých let byla vážně jen černobílá), a já na ty doby vzpomínám už jen s nostalgií odpovídající důchodovému věku. Protože mám televizi rád, rád se k ní a taky do ní sem tam vracím. A protože si o televizi taky poměrně hodně povídám s nejrůznějšími lidmi, o to víc jsem zvědavý na televizní názory svých hostů, tentokrát hostů navýsost televizních,“ říká Karel Šíp.

Prostřednictvím Všechnopárty se seznámíte s muži, kteří se sami na obrazovce tak často nevyskytují, o to víc ovšem vymýšlejí, přicházejí s nápady a hlavně odpovídají za pořady, přenosy a relace, které diváci sledují. Všem třem jsme položili stejné otázky. Jejich odpovědi (pány uvádíme v abecedním pořadí) vám poodkryjí tajemství televize, víc se samozřejmě dozvíte v pořadu Všechnopárty.

Otázky:

1. Která disciplína (zpravodajství, sport, zábava) je podle vás nejtěžší a proč?
2. Co vás v televizi dokáže i s vašimi zkušenostmi zaskočit?
3. Jaký krušný okamžik jste naposledy v práci prožili?

Odpovědi:

Otakar Černý, šéfredaktor redakce sportu ČT

1. Asi zábava. Dělat srandu není žádná sranda. Zvlášť tu televizní. I když ... dělat dnes zpravodajství je také zábava. Se současnými některými politiky i sranda. Takže vlastně ani nikomu závidět nemůžu. Oni možná trochu závidí mně. I když ... být v České republice fotbalovou a hokejovou televizí také není žádná estráda.

2. Mne strašně deptají emailové anonymní sprosté zprávy. Fakt je to hrozné – divák, který nezná pozadí, se do nás opře takovou silou, že někdy máte chuť toho nechat. Ale pak dostanete slušné dopisy a je zase fajn. Jako diváka mě zaskočí chyba. I taková, kterou divák nepozná.

3. Nevzpomínám si.

Milan Fridrich, ředitel zpravodajství ČT

1. Rozhodně zábava. Protože pobavit někoho, rozesmát, zaujmout a udržet si jeho pozornost opakovaně, je dar, s nímž se člověk narodí, to se nenaučí. Z hlediska každodennosti je ale těžké všechno, pokud to člověk chce udělat profesionálně. Sportovním kolegům závidím ten adrenalin při přímých přenosech z „horkých“ hokejových a fotbalových zápasů, ty výbuchy radosti i smutku. Lidem ze zábavy salvy smíchu, když se trefí vtipem nebo historkou do nálady publika.

2. Navzdory všem zkušenostem a úsilí přijde občas den „blbec“, kdy se vrší chybičky a hlouposti a není tomu konec. A pak se najednou druhý den probudíte a všechno běží, jak má. Tyhle věci mezi nebem a zemí jsou fascinující. Jinak nejsem moc člověk, kterého věci zaskočí, a ve zpravodajství se ani nemůžete nechat zaskočit, nebo to aspoň nesmí být vidět.

3. Prezidentskou volbu. Takový nával stresu, příprav a pak nejistota, kdy to vlastně skončí – to není každý den. Byla to ostře sledovaná událost, která svým kontinuálním rozsahem nemá ve zpravodajství obdoby. Už teď ale vím, že to letos nebyla jediná zatěžkávací zkouška. Krušné chvíle ke zpravodajství patří, ale po letech je člověk už tak nějak obrněný.

Aleš Ulm, šéfdramaturg Centra zábavné tvorby ČT

1. Neskromně řeknu, že pro mě je nejtěžší zábava. Ve zpravodajství i ve sportu vidím určitou jistotu v tom, co přenášejí nebo zaznamenávají. Jsou to události, které se odehrávají bez jejich zásahu, ať jde třeba o fotbal nebo zasedání sněmovny. Reportéři do jednání nevstupují, aby ho zastavili a řekli: Prosím vás, takhle opravdu ne, zkuste se vyjádřit jinak, srozumitelněji – to by asi diváky nepobavilo, ačkoli kdoví... Možná by taková „režie“ byla zajímavá, ale zatím se neuplatňuje. Sport komentují s větším či menším nasazením, třeba když padne gól. Vážím si zpravodajů i sporťáků, jsou to lidé, kteří umějí svou práci, vysocí profesionálové, na rozdíl od nás pracují téměř nepřetržitě, to jim vůbec nezávidím. Ale u nás se zas musí všechno od počátku vytvořit, vymyslet, napsat scénář nebo sestříhat záznam tak, aby byl co nejlepší; stále máme na paměti, že chceme lidi bavit.

2. Děsíme se věcí, které přebíráme a které nejsou připravené tak, jak bychom si představovali a jak jsme zvyklí. Pokud jde o záznam, tak pracuje střih a dá se mnohé napravit, ale v přímém přenosu...

3. Vzpomínám si na jeden z večerů Českého lva, kdy těsně před přímým přenosem vypadly veškeré zdroje elektřiny a do přímého přenosu zbývaly tři minuty. Naštěstí se dodávka elektřiny obnovila čtyřicet vteřin před vysíláním. V takových chvílích sledujete každou vteřinu a věřte, že hrozně letí! Naštěstí se tyto krušné okamžiky střídají s okamžiky radosti, když se přenos povede, jako teď například poslední Český lev s Jardou Duškem. Tak to má člověk dobrý pocit.