Slovo prales vyvolává představu hýřivé zeleně tropů, bakchanálií vegetace a života, křiku papoušků a opic, šumění palem.

Existuje ale i prales jiný: svérázný svět prastarých stromů, věžovitě strmících z podrostu, stromových obrů, padlých tíhou věků a náporem bouří, tiše tlejících pod ponurými rubáši chorošů. Ten prales roste ještě stále a u nás.

Kdo jako les zná jenom tenkokmenný lesík za městem, zde bezděky užasne: Tak toto je pohanský hvozd, skutečný prales.

Upadne původní tvář zdejší krajiny navždy do zapomnění?

Účinná ochrana pralesního území je vizitkou duchovní a etické vyzrálosti národa. Nedovolme, aby se celá naše vlast stala krajinou, jejíž paměť a duši jsme vymazali.