Rozhovor s Mariánem Labudou
Jak byste charakterizoval postavu Romana, kterou ve filmu Roming hrajete?
Sám jsem otec dvou synů, a proto mi byla ta postava blízká. Problémy, které člověk má se syny, jsou možná někdy větší, než s dcerami. U dcery je otcovství takové přirozenější, ale když se střetnou chlapi, otec a syn, jakoby na sebe narážely ty veličiny, které ve věku, kdy syn dospívá, jsou stále silnější. Proto kdykoliv dostanu nabídku hrát otce, zaujme mě. Při castingu mě režisér požádal, abych zkusil vytvořit vztah toho filmového tatínka k synovi. Když to takto někdo pojmenuje, vlastně pojmenuje to, co v sobě celý život nosím, jakýsi komplex, že přesně nevím, jak správně se syny komunikovat. Kdesi jsem četl o otci, který, aby se sblížil se synem, co už byl v chlapském věku, odjel s ním do africké divočiny, kde byli odkázáni jeden na druhého, spali pod širým nebem. A tohle vše jako by bylo obsaženo v postavě Romana. Tato role filmového otce byla pro mě jistým testem na otce v soukromí.
Pro Romanovu postavu jsou důležité dva vztahy – rodičovství a přátelství. Jsou to i pro vás hodnoty, na nichž se dá stavět?
Samozřejmě. Rozdíl je v tom, že přátelství je dobrovolnou záležitostí, člověk si je vybírá, synovství a otcovství je více dané. Vzpomínám, když jsem chodíval na třídní schůzky k mladšímu synovi, on se na mě vždy tak úzkostlivě díval a já mu říkal: Co se na mě tak díváš… i kdybys byl na vozíku, jsi můj syn… no tak mám prostě doma blbce, musím to akceptovat. Rodičovství je zavazující, ale musím říct, že takovým bonusem je, když se pak člověk stane dědečkem. Nedávno se mě můj pětiletý vnuk zeptal, co to znamená být slavný. Vysvětloval jsem mu, že jsou to lidé, které všichni poznávají na ulici. Na závěr povídám: možná by ses divil, ale i já jsem docela slavný. Neviděli jste to zklamání malého chlapce: Ty, dědo? Jak můžeš být slavný, vždyť tebe kdykoliv přemůžu?
Ve filmu se v hlavních rolích setkáváte s Bolkem Polívkou. Před lety jste společně pracoval i na filmu Král Ubu. Jaká byla vaše spolupráce tentokrát?
My jsme se spolu trávili každý celý filmovací den – pokud se Bolek neurazil a neodešel z karavanu. Za ty hodiny a hodiny jsme se jeden o druhém dozvěděli tolik, co – dovolím si tvrdit – o něm možná neví ani jeho žena. To čekání vás doslova nutí vracet se do minulosti, vzpomínat, hrabat se v tom, vymýšlet, fabulovat. A jako dva kolegové – baviči máte i tendenci jeden druhého zabavit.
Scénář vám připravil řadu náročných scén např. pod vodou nebo když prcháte při pytlačení. Která z filmových scén byla nejnáročnější?
Myslím, že na Slapech, kde jsme museli do tmavé, bahnité vody. Bylo to zrovna v době, kdy Bolek byl na mne uražený, nemluvil se mnou. Já jsem stál nad ním a jemu po kluzkém dně ujížděly nohy. A tak urážka–neurážka, když si chtěl zachránit život, musel se mne zachytit a přitulit se ke mně. A jak byl blízko, ten den mi poprvé pošeptal do ucha: Děkuji ti Mariáne, že stojíš při mně!
Zažil jste i nějaké nepříjemné situace?
Když už si člověk myslel, že po všech těch živlech jako bouřka, vítr, voda, půjdeme do bytu, pan režisér tam nahnal snad sto tisíc much. A to tedy nebylo nic příjemného.
Vašeho filmového syna hraje Vítek Holub, který není profesionální herec. Jak se spolupracuje profesionálovi s partnery bez hereckých zkušeností, konkrétně v tomto případě?
Snažili jsme se ho s Bolkem neustále povzbuzovat a vytvořit mu dobré podmínky. On dokázal všechny požadavky velmi rychle v sobě zpracovat, do herecké profese se ponořil. Je to inteligentní chlapec, který to dobře zvládl.