Tunisko. Dech pouště

Zázraky života v moři písku: banány, granátová jablka, datle a olivy (2005). Scénář a režie K. Karageorgiev

Velká část Tuniska je pokryta pouští. Ale i tady na mnoha místech kvete život. Uprostřed pouští se nacházejí oázy, kde rostou banány nebo granátová jablka. Musí tady však být možnost umělého zavlažování, což ovládali už Féničané před 3000 lety. V oázách se pěstují datlové palmy, které dávají bohatou úrodu. Plody se sbírají a třídí ručně. Datlovník dává i kvalitní dřevo, ze suchých listů se dělají písečné zábrany.

Úroda se dříve skladovala ve ksarech – společných sýpkách za vesnicí. Pouštní město Tozeur na jihu Tuniska. Jeho staré domy s dekorativním řazením cihel byly na pohled krásné a současně lépe chránily před žárem. Na tržišti se prodává henna, kterou se tady ženy barví i na rukou a nohou. Ještě více na jihu je solné jezero el Jerid, před několika tisíci lety to byla vodní nádrž se sladkou vodou. Tady je možné vidět fatu morganu. Na břehu ze solných krystalů jsou kamenné útvary zvané pouštní růže. Jediná rostlina, které nevadí sůl, je kaktus.

Opuncie odebírají slanost z půdy a v jejich blízkosti pak mohou růst například olivovníky. Olivový olej se původně získával za studena drcením oliv v kamenném mlýnku. Ve městě Sbeitla ještě jsou pozůstatky římského způsobu lisování oliv. Pouští krajinu připomínají i ostrovy Kerkennah, které někde vyčnívají sotva 5 metrů nad hladinu. Jeho obyvatelé jsou především rybáři. Kdysi se sem posílalo do vyhnanství. Jako první z nich se sem dostal kartaginský vojevůdce Hannibal. Podle Homéra tu kdysi zakotvil i Odysseus.